Místo učení si relaxačně brečím u hudby, která mi připomíná přítele a tolik krásných chvil. Třeba jak se pozvracel na naše výročí o zkouškovém a já se učil buňku, čistil postel a zároveň se o něj staral. Koukali jsme na MTV a já si zamiloval několik písniček. A navzdory všemu to bylo nejlepší výročí, jaké si umím představit. Taky mám trochu pocit, že tohle je zkouška, na kterou jsem naučený za ty dva roky asi nejmíň.
Nebo vzpomínám na ty chvíle, kdy jsme teprve začínali a všechno se odehrávalo ve Stromovce. A kolikrát nám byla zima, ale nakonec to ani nevadilo. Chtěl bych tam zase chodit. Opíjet se Avanti a dalšími sladkými alkoholy, po kterých se nikdy nikdo neopil (vyjma mě). Povídat si ani nevím o čem být si najednou o tolik blíž. Vnímat se. Chápat se. Radovat se. Ležet v trávě a sledovat ostatní. Schovávat se. Plánovat budoucnost, která stejně nebude tak růžová.
Přestože občas nevypadá vůbec dobře, nedovedu si představit, že by se mi nelíbil.
A navzdory všem svým imaginárním láskám si už neumím vybavit, jaké to je, milovat někoho jiného. Zamilovat se.
Už si začínám zvykat, že jsme spolu pořád. Že u mě spí a skoro i bydlí a že nemám tu samotu, kterou občas tak zoufale potřebuji. Pořád mě to dohání k šílenství, jsem hysterický, nemůžu se smířit s tím, že je tu větší bordel, že drobí, že si nemůžu pustit hudbu, kterou chci já. Ale zvykám si. A najednou jsem rád, že tu je, jsem smutný, když odjíždí. A když tu není, stýská se mi.
V noci se mi zdají sny o tom, jak píšu na blog. Jak se snažím zachytit plynutí a popisuju jako jedním proudem svou procházku ve snu. A daří se mi to. Mluvím o své učitelce ze základky a tak. (A pak si to aspoň z části realizuju, když se mám učit?)
Pořád jsem neskutečně přecitlivělý. Aspoň občas.
Relaxační brečení? To je věc, kterou neznám, asi se slzami moc plýtvám na nějaké povrchnější věci...