Do pokoje se mi tiše vkradl známý chlad. A já si notuji the earth is the universe's eyes a v mysli mi tkví neurčitá myšlenka. Týká se minulého léta. Minulého zkouškového. A je to ten pocit, kterému říkám můj. Všechno se mi spojuje s učením na zkoušku z biochemie. Na hrozné vedro, na to, jak jsem zavřený uvnitř (a seznamuji se se Střepem, abych se někdy později mohl nechat rozřezat, ale to ještě nevím). A cítím v sobě něco velmi intenzivního. Skoro bych věřil, že každá chvíle má svůj vlastní intenzivní pocit. V ten moment o něm ještě nevíme. Ale pak, až se nám oknem do pokoje vkrade něco známého, si vzpomeneme na tu krátkou dobu jako na něco soudružného, jako na pevný celek. A mně se vybavuje, jak jsem (v tom hrozném vedru) zpíval osmdesátkové hity a snažil jsem se předejít zoufalství. Jak jsem přišel o X. a jak mi to nevadilo. Jak jsem byl rád, že poznávám někoho nového. (Jak jsem tancoval na stole a křiček: I need a hero!)
A tehdy to bylo možná hrozné. Jen teď, kdyžse ve mně najednou něco tehdejšího začalo chvět, si připadám, jako by to bylo kouzelné období. Jako by celý život byl složený z takových chvil. A až se na smrtelném loži podívám zpět, třeba se ve mně zas něco pohne a já si vybavím třeba to minulé léto. Biochemii a místo všeho odporu, který k ní chovám, krásu těch okamžiků. Ať už ta krása byla skutečná nebo ne.
A i když jsem zase nezachytil co jsem chtěl, asi to nebudu dál zkoušet. Protože tyhle křehké věci, které nemají žádný tvar a není na nich nic konkrétního, kromě určitého okamžiku, kte kterému se vážou (teď a tehdy), se zachycují nesmírně těžko. A přece jen doufám, že až si po roce budu číst článek, kterým vzpomínám na dobu před rokem, budu vědět. Možná i ještě trochu rozechvěju tuhle strunu mého budoucího já. Nebo tak něco.
(Já si nemůžu pomoct. Prostě miluju léto, i když ho nesnáším. A miluju zkouškové, i když je tak hrozné. A miluju dnešní ranní letní vzduch, který mi to připomíná.... the earth is the universe's eyes...)
Taky se těším na to, až se mi zase ty chvíle, které teď žiju a zdají se mi smutné, budou zdát při pohledu zpátky šťastné.
Myšlenky na Střepa mi připomínají, že už to bude někdy rok, co tě znám!