Mám záchvat grafomanie, lenosti, VELMI smíšenou náladu a tak vůbec. A taky rád používám "a tak vůbec". Vůbec v poslední době hrozně moc opakuju slova. Třeba často říkám "když to tak řeknu." Fakt to nenávidím.
Navíc mám pocit (snažím se experimentovat s jinými začátky myšlenky než "a"), že mě nikdo nemá rád. Potřebuji vlastní fanklub. Dav skvělých lidí, kteří si budou myslet, že jsem ještě skvělejší. A tak něco.
Měl bych cvičit. Místo toho sedím u internetu a doufám, že mě někdo zabaví.
Zoufalá snaha zaplnit prázdnotu po klukovi z vývojovky, která mnou nejspíš definitivně pohrdá. Že já se nezastavil u toho pohrdlivého pohledu tenkrát ve čtvrtek, kdy mi otevíral dveře. Teď už si nemůžu ani namlouvat, že má psýché je lepší než můj zevnějšek. Pro některé lidi zůstanu navždy volem.
K tomu mi tu hraje Night at salle peyel od Susanne Sundfør. Což je jedna z nejdivnějších věcí, co znám. Aneb jak udělat symfonii jen ze syntetizátorů?
Vzpomínám na základy genetiky. A tak nějak na všechno, jako vždycky.
Na to, že mi dnes fakt chybí někdo, kdo by mě poslouchal. Nebo mě rozptyloval. Nebo cokoliv.
Na to, že mám pocit, že mě prostě nikdo nechce.
Blablabla. Neumím vývojovku a už se ji nechci učit. Nevím nic. Neumím nakreslit gen. (A mám pocit, že gen nakreslit nejde.)
A rozhodně bych raději než cokoliv četl zrovna teď Faidra. Protože mám pocit, že tam je klíč k mému životu. A pak bych se třeba vrátil na fildu nebo nechal vyhodit a žil si nějak po svém. Mám přeci jen ještě pár snů. Třeba žít v Norsku. A taky žít v Anglii. Hlavně někde ve městě. Jedině v Cornwallu bych snesl vesnici. Ale Londýn... achjo.
Jenže nebudu žít nejspíš nikde. Leda bych se chtěl rozejít. A já bych možná dal přednost nezadanosti v Cornwallu než zadanosti tady. I když je to nejspíš jen nějaká divná psychologizace nebo tak něco. Prostě pocit, že tady je všechno špatné a jinde je tráva zelenější. (A věřte mi, v Cornwallu je tráva mnohem zelenější a vítr je tam větrovitější. A léto není tak nechutně horké a taky jsou tam útesy a moře. A Tintagel a Lands End a milion důvodu proč žít radši tam než tady.)
Mám chuť na nezdravé jídlo z McDonalds. Nebo na ten hamburger, co jsem jedl na pomaturitním večírku s profesory. Kde jsem se bavil nakonec s jediným profesorem a dostal jsem od něj radu do života. Že mi filosofie zničí bohatou vnitřní krajinu. A kromě rady jsem od něj dostal několik závanů alkoholického dechu.
Jsou to už tři roky a já tomu nedokážu věřit. Na druhou stranu je to jako věčnost. Jako bych to tehdy ani nebyl já. Když si na to vzpomenu. Na přijímačky na filosofii, na Descarta a Platóna a na to, že jsem měl neskonalou radost z toho, že mám tak skvělý výsledek. Z toho nepřímého náznaku, že mě vezmou, i když to není ještě oficiálně od děkana. A tak. Na to, jak tam voněl vzduch - abstraktní představa, kterou nedovedu popsat. Jedna z těch nejlepších.
(A vzpomínka na to, jak vonělo Jméno růže z knihovny a k tomu to vedro a post-rock. Kde jsou ty časy. Racci, pomněnky, zapomněnky, Štěstí, doktoři s medovýma očima, lišky a letní bouřky... kde to všechno je.)
Jsem teď úplně jiný. Možná ani ne tolik osobností jako tím, co zažívám. Jako kdyby mě právě to alespoň z polovinu určovalo. To, jaké věci řeším, před jaké věci jsem stavěný. Jenže jsem to pořád já. Ten tehdejší. Jen najednou nedovedu mluvit o těch věcech, protože mám pocit, že všichni ostatní jsou už mnohem dál. Jako když mi Sio řekla, že vzpomíná na tu dobu, kde jsme se tak moc bavili a na ty směšné věci, co jsme řešili. A mně to stále nepřijde směšné. Ona je jinde. Všichni jsou jinde a já tu stojím pořád na tom stejném místě a dupu nohama. Nevím proč. Prostě dupu do suché země a doufám, že třeba zaprší. A že za mnou někdo přijde a dokáže mi, že furt můžu být stejný. Že když budu hodiny mluvit o klukovi z vývojovky a nebudu to shazovat, není na tom nic špatného. Že není nic špatného takové věci prožívat, když jsem zadaný. A taky že není špatné si nebýt ničím jistý. Místo toho jsem obklopený lidmi, kteří buď neví vůbec, nebo jsou si jistí. Kteří mi řeknou, že když nevím, není to láska. Ale láska to je. Jen mám občas strach a občas pochyby. A pak si taky nedovedu představit, že bych to někdy neměl. Že bych někdy miloval po dvou letech někoho tak, že bych opravdu ani jednou nezapochyboval, že spolu můžeme být.
Jenže teď už žiju ve světě, kde drozofily mají pocity a tak bych neměl zabíjet ani mouchy. Ve světě, kde mi les připomíná Pandoru z Avatara, kde je všechno živé, propojené a myslící. (Zatracená mykrohiza).
Zítra mi v pokoji bude vonět jasmín. Stejně jako před rokem. A před dvěma lety. A před třemi - tehdy poprvé. Vlastně pustoryl.
Jen bych chtěl teď někoho držet za ruku. Moc dobře vím koho a moc se za to stydím. Jenže už to fakt nechci držet v sobě a když mě neodsuzuje aspoň virtuální list papíru, tahle indiferentní binární existence... Komu jinému to nakonec říkat, když problém není v nich ale ve mně.
A nakonec budu zas zítra před zkouškou někomu hučet do hlavy nesmysly o ničem. Chtěl bych si spláchnout hlavu do záchodu a nohama při tom tančit čardáš. A jsem si jistý, že kdybych to vyprávěl někomu od nás, ani by si nevšiml.
Jenže mě taky nezajímá skoro nic z toho, co mi kdo říká. Nebaví mě být svědkem životů lidí, kteří takového svědka potřebují. Nebaví mě to. A ani nevím proč. Protože občas mi nevadí si povídat i o takových věcech. Ale teď bych se nejraději zahrabal do hromady písku, byl jako hlava vyděšeného pštrosa nebo tak něco.
Taky mám trochu pocit, že stojím na rozhraní dvou světů. Už nejsem tak moc mimo, nejdu tolik proti proudu. Jenže nejdu ani s proudem. A tak mě míjí dva hlavní proudy a všichni mají výhrady. Nejsem dost in, ale jsem až moc in.
Král je mrtev, ať žije král. A debilní kecy typu na to si každý musí přijít sám. Nesnáším intelektuály, kteří mají pocit, že lízali šalamounovi prdel. A přitom jsem sám takový.
Vážně bych chtěl být občas ten člověk, co si může dovolit se nechat litovat. Prostě si stěžovat a dostávat zpátky chválu a všechno. Chtěl bych mít občas partnera, ke kterému můžu přijít, dostat pochopení a lítost a hřejivou náruč a mít pocit, že jsem v bezpečí. Místo toho mám pocit, že tu náruč musím poskytovat já. Nestíhám se učit a cítím se vinen tím, že nevěnuju svůj čas partnerovi. Místo pochopení dostávám nakvašené pohledy a začínám šílet.
A je už moc pozdě na to, abych si šel koupit něco sladkého místo cvičení. Takže nakonec cvičit budu, i když skončím někdy po půlnoci a hned pak půjdu spát. Protože stejně nemám nic lepšího na práci. Nebo se na to můžu vykašlat, protože na tom zas tak nezáleží?
Přestávám mít tak rád Lanu Del Rey. Najednou mi nepřijde výjimečná. A kdo ví, co bude dál.
Potřebuju kričet a potřebuju být slyšet. Mám chuť si stoupnout na malé albertovské schody a řvát. Nahlas. Ale pak zas nechci. A je tam vidět Vyšehrad a já už prostě nevím, co dál. Občas mám chuť se zbláznit a nebýt a něco. Protože si přijdu jako by všechno kolem mě byly jen kulisy a já hraju divadlo a moje role se mi občas vůbec nelíbí. Ale je to to jediné, co mám. A když pak vyjdu, není už nic. Najednou vidím, jak jsou ty kulisy směšné a nepravé a ztrácím se mezi nimi, protože zatímco divák vidí jasný obraz, já vidím chaos, ve kterém se mám nějak hýbat.
Možná už ani nevěřím v Boha.
Možná mám zas to období, kdy nevěřím v nic. Po třech letech...
Takže to taky budou tři roky od výletu do Irska? A já si to nedovedu představit. Tehdy ještě všechno něco znamenalo. Vlastně všechno znamenalo tak moc. V dobrém i ve zlém. Četl jsem Hesseho Stepního vlka. A zpětně musím říct, že mám pocit, že se mi ta kniha vůbec nelíbila. Přestože mi několik lidí řeklo, že jsem Stepní vlk.
A taky mi je smutno z toho, že vím víc než spousta lidí a oni mi nevěří. A neocení to. A tak můžu povídat jak chci o tom, že jeden strom je jako třicet ledniček, rostlinu jde vypěstovat i z jediné buňky a zneužívání antibiotik v chovech bude mít neblahé následky i na vegetariány. Nikdo to neocení. Nikdo to ani neslyší. Klidně bych mohl vyprávět o lysperných jezelenech a jejich vlivu na globální ekonomickou krizi, o vlivu sociologie na chuť čaje a o tom, že metronomy prodlužují život. Všem to bude prostě jedno.
Jen už možná neumím vést konverzaci na nějaké úrovni, protože (a teď jsem se definitivně rozhodl dnes necvičit) vedu dokola konverzace o ničem se svým partnerem. A raději mluvím sám se sebou v duchu. Takže v mezilidských interakcích používám jen fráze ze seriálů a svoje matné vzpomínky na poslední chvíle, kdy jsem se s někým cítil přirozeně. A že je to sakra dávno. Protože teď každé slovo hledám a nakonec to stejně jenom tak zkouším. Neúspěšně.
Když ze mě bude bečka sádla, bude to stejně jedno, protože ven nechodím. Nikdo si ani nevšimne. Taky fakt netuším, co se na mně líbilo Střepovi, tehdá. A furt to není čisté a hladké a takové, jaké by to mělo být. Stejně jako s X. Vážně bych chtěl žít ve světě, kde se nemusím bát každého prťavého kluka s patkou. (A jen Bůh ví, proč se vlastně bojím. Mám o tolik víc. Jenže moje víc existuje jenom pro mě a nikdo jiný ho nevidí.)
Cítím se jako nic v porovnání se světem. Ale hlavně jako nic pro svět.
Stejně nikomu nic říct nemůžu. Ani to neumím. A bude mi trvat hrozně dlouho, než se to naučím. Vlastně ani nevím, jestli se to ještě učit chci.
Ani usínání u Radiohead není tak pohádkové, jak by se mohlo zdát. A já mám fakt pocit, že mě nikdo nechápe. Mohl bych si to obhájit filosofováním o hranicích lidského poznání. Mohl bych si to i vyvrátit. Ale stejně to nezmění nic na tom, že se tak cítím.
(Ani na tom, že se mi zrovna vybavuje, jak jsem o tom sám se sebou diskutoval někdy před dvěma lety, když jsem šel po Kampě někdy mezi filosofickými přednáškami. Nejspíš jsem o tom v duchu mluvil ve francouzštině. A asi i tehdy jsem se cítil takovým tím svým způsobem šťastný.)
Možná bych se jen měl smířit s tím, že věci jsou jak jsou. Že kluka z vývojovky nezajímám, že nemá rád ani filosofii ani botaniku a shodí je obě jedním souvětím. A že nechce mluvit o tom, jak tráví víkend. A že na moje zprávy vrhal stejně otrávené pohledy, jako já na některé cizí. V širším kontextu bych se měl smířit s tím, že nemůžu fascinovat všechny lidi, které fascinovat chci. A už vůbec ne, pokud je chci fascinovat tím, jaký jsem skutečně a ne nějakou přetvářkou. A nakonec si přičítám k dobru, že té přetvářky je méně a méně. I když mě to kolikrát stojí opravdu hodně.
Mám pocit, že už dlouho se mi hlavou nehonilo tolik věcí. A taky jsem si téměř jistý, že až sem nikdo nevydržel. A že pokud ano, asi bych za to měl být i rád. Ale já vlastně ani nevím, jestli jsem rád, že to někdo vůbec číst začal.
A odkdy se umění a erotika staly tímtéž? (Aneb duchaplná vložka?)
Nesnáším otevřené konce. V tomhle případě, kdy člověk nakonec neví, na čem je a jestli se má vůbec ještě snažit. Nemá, je to jasné. Ale stejně.
A nesnáším ten pocit, že někdo pro někoho znamená víc než já. I když je to naprosto normální. Ale kdo by nechtěl být nejdůležitější pro všechny? (Nikdo, když to vezmeme do všech důsledků a tak).
Nenávídím, když někomu řeknu "jaj". A nenávidím i to, že nemám co lepšího říct. A možná by bylo lepší neříkat prostě vůbec nic. Dát si od lidí pokoj a nemluvit vůbec. Nebo jít na procházku a brečet si, jen tak soukromě nad vším a hlavně nad životem.
Bez společnosti nadšení z Virginie Woolfové.
Protože i kdyby se stalo něco, co bych si přál, asi bych byl znuděný. (Domyslete si hlubokou poznámku o existenciální nudě a její bytnosti nebo tak něco.)
Jedno slovo a všechno má jiný význam. "Je to jen souvětí" vyzní líp než "je to souvětí". Stejně je to jedno. je to jen jedno.
Protože můj život voní jako čerstvě zmoklý a dost nerozhodný nihilismus.
Chtěl bych mít černý pytel přes hlavu a neslyšet nic, nevidět nic. Prostě mít tu chvíli klidu, kteoru si slibuju už několik let. Ale taky nechci být sám.
Nakonec stejně nevím, co jsem zač. A tenhle proud myšlenek stejně nikdy neskončí, aspoň dokud neusnu. A čárky brání plynulost. Tečky brání plynulosti.
Možná toužím po jediném. Kamarádit se sám se sebou. Protože bych se buď fakt hrozně zbožňoval, nebo bych se nemohl vystát. Ale stálo by to za to.
A přece jen se to zpomalilo a zastavilo a je to jako jindy. Možná. Na chvíli.
Pane Grey,
i když se osobně neznáme, musím říct, že Vás mám rád!
V úctě

Willy