...a tak vyprávím o tom, jak jsem v posledních dnech šťastný. A trochu mi to připomíná scénu z Jak jsem poznal vaši matku. "Děti, v létě roku **** jsme byli všichni šťastně zadaní. Takže se vlastně nic nedělo a přeskočím až do října, kdy jsme se všichni hádali." Nebo tak nějak. Prostě to období, kdy má člověk pocit, že ani nemá co říkat. Protože říkat stále dokola Jsem šťastný nemá cenu. A zavání to pak lží. Ale co vlastně říkat o štěstí a jak ho popisovat? (Je celkem zajímavé, kolik lidí skvěle popisuje smutek a pochmurné nálady. A jak málo člověk narazí na skvělý popis štěstí.)
A pak se zas ptám sám sebe, jestli třeba přeci jen nejsem ani trošičku imaginárně zamilovaný. Mohl bych být. Ale čím dál víc mi to přijde spíš jako lež. Nebo hra. Něco, co není ani dost skutečné na to, abych z toho cítil něco silného. Na druhou stranu...
Zkusmo mlátím krumpáčem do něčeho hrozně tvrdého ve mně. Když vidím nejrůznější lidi v metru. A snažím se vybít si z té tvrdé amorfní hmoty nějaký tvar. Nějaký pěkný slovní tvar, který by dokázal něco trefně popsat. Paní s klouboukem, který se vpředu rozšiřuje do kšiltu a zakrývá jí celý obličej, takže když ji vidím, vypadá to, jako kdyby jí půl obličeje chybělo. A stejně to není ono. Protože tomu něco chybí. A čím dál víc vidím co. (Co chybí všemu, co napíšu).
(Život.)
Usmívám se ve světě, kde by nic nemělo být jednoduché. A mám pocit, že stojím nohama pevně na zemi. Pevněji než dřív. Šťastněji než dřív. Ale stejně mi chybí něco ze dřívějška. To bezprostřední zoufalství, ten pocit, že se mnou všechno zmítá. A teď, i když stále cítím, stojím na místě. A vítr, který by mě dřív odnesl bůhvíkam, mi prostě jen hladí tvář a já ho s jistým potěšením vdechuji. A usmívám se. Jako skoro u všeho, co dělám.
(A taky čekám na svou chvíli. Až mi všechno bude jasné. Protože život nekončí. K mému překvapení teprve začíná. A něco mi říká že to může být velké.)
Stejně mě trochu mrzí rozhovor, který skončil někde mezi botanikou a smysluplností filosofie.
A až nebudu chtít jet tím vlakem, prostě vystrčím hlavu z okýnka.
A taky je fajn vědět, že na světě jsou kouzelní lidé.
Ale takhle k večeru je docela těžké se usmát.
A na otázku metamorfóza dovedu odpověď jen jedním:
"I'm a larva wrapped in silk
I am dying in burning flesh"
("My skin so thin you can see black holes within")
A pak bych jen dodal, že beauty is poisonous, disruptive.
(A třeba by to byla jedna z chvil, kdy na mě dolehne ta vrstva sněhových vloček, jako když jsem slyšel Susanne poprvé.)
"...and sometimes I'll bend into the silicone veil
and enter this world again as a ghost..."
and enter this world again as a ghost..."
Nevím, kde beru tu odvahu jít dál. Ale mám ji. A možná jí mám víc než kdy předtím.
Skvělých popisů štěstí je nepřeberné množství. Jen se jim nevyhýbat.
A k té paní v klobouku: metafora jaro neudělá.