Když hraju na kytaru Dajánu, vzpomenu si na to období života, kdy jsem byl osamělý romantik a měl jsem pocit, že "navždy bude sama snít, nenalezne nikdy klid" a "sny jenž voní skořicí, sny jež nelze obejmout" jsou verše dokonale popisující můj život. A najednou si to tak nějak myslet nemůžu. Alespoň pokud nechci svůj vztah považovat za něco pomíjivého, za takovou hříčkou, kterou jen zabíjím nekonečnou samotu...
Bolí mě bříška prstů. A nebaví mě těšit celou rodinu hrou na kytaru. A nebaví mě, jak zní můj hlas, když zpívám. Nejradši si zpívám sám. A hraju to, co mám rád já. A pak moje matka tvrdí, že je Virginie Woolfová - zoufalá, pochmurná a zbytečná, a do té řeky by neváhala skočit. A ukazuje mi u toho hvězdu a strom a nebe... a říká: "Tohle je Woolfová! Já jsem Woolfová!" A když se jí ptám, co od ní četla, říká, že všechno. (A přitom pokud vím, tak nic.)
Bolí mě bříška prstů. A nebaví mě těšit celou rodinu hrou na kytaru. A nebaví mě, jak zní můj hlas, když zpívám. Nejradši si zpívám sám. A hraju to, co mám rád já. A pak moje matka tvrdí, že je Virginie Woolfová - zoufalá, pochmurná a zbytečná, a do té řeky by neváhala skočit. A ukazuje mi u toho hvězdu a strom a nebe... a říká: "Tohle je Woolfová! Já jsem Woolfová!" A když se jí ptám, co od ní četla, říká, že všechno. (A přitom pokud vím, tak nic.)
Něčím se mi líbí ten zvuk kovových strun. Když E, H a G nejsou silonové. Ale stejně mám raději svou novější kytaru. Tu, kterou mám jen asi sedm let. Tu starší, dětskou, tak rád nemám. Má věčně špinavé struny a nevejdou se mi na ni prsty. A i když má pronikavější a ostřejší zvuk... já ani nevím. Možná jde jen o zvyk. A nesnáším, když musím hrát na přání. Nesnáším to matčino "zahraj něco, u čeho si můžeme zazpívat". A pak mi někdy povídá, že chtěla, abych hrál jako Lenka Filipová concertino. Pochybuji, že u toho by si zazpívala.
A pak řekne matka babičce jdi do prdele a já si říkám, že to se nedělá. A mám chuť jí to vrátit. Směju se tomu, že nám prý dává devadesát procent svobody. (Ani náhodou...)
Svět mi přijde skleněný. A trochu jako z vody. Možná smutný, nevím. Netuším, co přinese budoucnost. A třeba vážně bude válka. A já nikdy nic nenapíšu a všechno skončí špatně. Nejspíš se ani neutopím v řece. Spíš bych si vystřelil mozek z hlavy. Aspoň kdybych musel válčit. Protože pomyšlení, že zabiju sám sebe je mi milejší, než myšlenka, že zabiju jiné. A taky mi je milejší než myšlenka, že mě zabijí jiní. Vlastně si stačí vzpomenout na Na západní frontě klid. A nechápu, jak někdo může mít rád válku, když nám po ní zbyla taková památka. Tak moc nevyvratitelný důkaz toho, jak to lidi ničí. Jak hrozné to je.
Radši tisíc dalších střepů než něco takového.
Nemůžu ani najít ten správný severský folk. Něco, co by bylo tak krásně duchaplně smutné. Ale ne monotónní. Protože ani smutek není pořád stejný. Spíš se stále mění, má tisíce forem. A i když se opakuje, je to spíš jako jeden z mnoha motivů celé té smutné skladby. A ta skladba je nakonec možná šťastná? A krásná?
Protože je rozdíl mezi smutkem a hnusem. Mezi bolestí a hnusem. Mezi čímkoliv lidským a tím nelidským hnusem.
Někde bych se opřel. V takové šedé krajině, kde fouká vítr. A dal si cigaretu. Místo kouře bych chtěl vdechovat vodu, křišťálově čistou, stejně průzračnou jako je smutek, který občas vídám.
Taky se mi hrozně líbí ten pocit, když se zamiluju do hudby, kterou si na youtube neposlechlo ani milion lidí. Možná proto, že mám pocit, jako bych objevil něco čistě soukromého. Jako když neříkám lidem o Susanne Sundfør, protože je tak vzácná.
Slzy jsou na mně dnes to nejpravdivější. To jediné, co může ven v tak neustávajícím spěchu. Jako by na světě už chybělo útočiště pro mou duši. A tak vychází ven jen večer, když jsou všechny místnosti prázdné. A nechce sdílet pokoj ani se mnou.
Ruku si dát na srdce a cítit tu upřímnost, která tam někde protéká. A není to krev. Je to voda.
Ruku si dát na srdce a cítit tu upřímnost, která tam někde protéká. A není to krev. Je to voda.
In aqua veritas?
A ve světě jsem se neztratil jen proto, že ještě tuším, kde se mám hledat.
Budou mi chybět čtvrtky. A všechna kouzla kolem nich.
A taky mi chybí loňské čtvrtky. Poslech vyšehradské zvonkorhy z předjarních Malých Albertovských schodů. A myslení na adonise. (To jméno je vážně vtipnou shodou. Že někdo jako on se může jmenovat stejně jako rostlina, které se latinsky říká adonis... A pak ta náhoda, kdy se mě sestřička u doktory zeptá, jestli jsem pan H. A já si na chvíli přijdu neodolatelně krásný.)
Někdy přeci jen mívám pocit, že mám ruce vlhké od transcendentní absolutní Pravdy. A že jsem koutkem očí zahlédl za hranice hmotného světa.
A pak se zas učím něco biologického a říkám si, že je to všechno jen nesmyslný vedlejší produkt buněčných aktivit. A nedovedu si představit, jak hromada neuronů, sebelíp organizovanější, udělá mě. Se všemi těmi myšlenkami, které mám. A hlavně proč. A jakou to má evoluční výhodu. Že se občas cítíme tak hrozně špatně, i když k tomu nemáme důvod; že se nadcháváme pro umění; že pro nás tolik znamená láska.
A někdy mám pocit, že jsem se od těch dob nezměnil. Že jsem pořád ten ztracený romantik, co si myslí, že jeho sny voní skořicí.
A taky mi dojde, že to dětské "nikdo mi nerozumí" je někdy ta největší pravda. (Třeba i epistemologicky.)
A proč bych nemohl skládat krásná slova dohromady bez ohledu na smysl?