Už nám umřela i andulka. A bolí to možná hlavně proto, že si člověk znovu připomene, že před pár měsíci jsme přišli o psa. Ale i když člověku ten uřvaný pták možná nikdy explicitně nepřirostl k srdci, najednou si říkáte, že vám bude vlastně chybět. I on je člen domácnosti.
A pořád se vyhýbám otázce, jestli chci další zvíře. Protože ne. Už se nechci o nic starat. O nikoho. Nezvládám se pořádně starat ani o sebe (a už vůbec o své kytky). Člověku najednou chybí ty vleklé půlhodinky strávené obcházením baráku při venčení. A možná i trochu rána s hysterickým jekotem asociální andulky. (K dobru si snad můžeme přičíst, že tentokrát se neoběsila a umřela až po bůhvíkolika letech přirozenou smrtí?)
Večer naprosto nepietně trávím sledováním záznamu z koncertu Florence and the machine a brzo i sledováním Jak jsem poznal vaši matku. (Lay me down let the only sound be the overflow, pockets full of stones).
A stejně vypadá jako mladá Virginia Woolf. Občas si představuju, že prošla nějakou metamorfózou. Nebo tak něco. Protože si prostě občas představuju až moc věcí.
(Stejně mám ale radši Virginii.)
Je zvláštní vstupovat někomu do života skrz deníky. Někomu, kdo je Woolfová. A stejně bych si přál být jejím přítelem, přestože by to znamenalo, že bych patřil mezi další spoustu lidí, kteří ji hrozně štvali tím, že ji navštěvovali v době, kdy se zrovna chtěla soustředit (třeba na vlny).
Trochu se cítím sám. Tady, ve světě, kde existuje smrt a kde jsou lidé vždycky tak moc daleko. (Nebo kde jsem daleko já?).