Nechávám se fascinovat hlasem Ellen Muth. Asi trochu na uklidnění. Protože když ji teď vidím a slyším, napadá mě, že by klidně mohla být zpěvačka. A určitě by byla skvělá. Pak mě popadá smutek z toho, že ta éra Dead like me už skončila. Je až neuvěřitelné, nakolik dovede člověka pohltit nějaký seriál.
Nejvíc ve mně stejně ale zanechala ta hudba od Métisse.
Od včerejška jsem se začal bát. V jednu chvíli - za poslechu Susanne Sundfor ve sprše - jsem si najednou uvědomil, kolik života mě ještě čeká. Jaká je přede mnou vlastně propast. Především ale, kolik času musím strávit s přítelem. I když to nechci brát jako povinnost. Ale když si vezmu, že ty dva roky nejsou ani desetinou času, který spolu máme strávit v budoucnosti. A děsím se toho, jaké to bude. Kolik života mě ještě čeká (proklatě hodně). Najednou mě napadá, že by nám to nemuselo vydržet. Ale co když to skončí pozdě. Protože teď bych ještě měl šanci. Ulovit nějakého toho pravého. I když na ty pravé nevěřím. Věřím na lásku. A ta buď je, nebo není. A já vím, že teď je, jenže se bojím, že nebude za rok. Za pět let. Za deset let. Kdo ví. Jenže pak už budu plešatý a budu mít vrásky a bude se ode mě očekávat o něco dospělejší vystupování. Nebudu si moct dovolit psát na internetové seznamce slohy o tom, že jsem jako bílá liška šlechtěná na krotkost, které se najednou zkroutil ocas a začala štěkat. Protože tak to prý u domestikantů chodí. Nechci skončit jako další zoufalý (víc než) třicátník, který nemůže najít spřízněnou duši a uvízl někde v pubertě. A taky nechci být třicátník, mít za sebou všechny ty úlety mládí, i kdyby se mělo jednat jen o patetické a velmi nepovedené metafory o tom, jaký jsem.
Bojím se toho, jak moc jsme rozdílní. A že jednou na to dojedeme. Protože už teď občas zoufale mlčíme a hledáme slova. A ani jeden je nenacházíme. Já se dál dojímám nad vnějšími drobnostmi a všednostmi a jemu jsou dál ukradené. Na druhou stranu jsem nikdy necítil takovou blízkost a intimitu.
Nakonec si ale říkám, že je možná správné pochybovat. Že to ke vztahům patří. A že je to nejspíš i dobře, nebýt si občas jistý, bát se a ujišťovat se. Že ideální vztahy, ve kterých nikdo nikdy nezapochybuje, jsou vlastně mnohem horší a nemají šanci. Ale kdo ví. (A já stejně lidem nevěřím, že se nikdy nehádali, že si byli vždy jistí, že budou spolu a šťastní a že všechno bude dobré. A raději na rovinu říkám, že to snadné není, protože komu kdy pomohlo se trápit lží o nesmyslném ideálu?)
Od rána poslouchám Morocco od Susanne. A z části se v tom nacházím. Vidím v tom ty dva roky, během kterých se vlastně skoro nic nezměnilo, nezměnil se ani jeden z nás, i když se k sobě najednou nechováme tak hrozně. Naučili jsme se spolu fungovat a já nevím jak. Nemám žádné know how, kterým bych kohokoliv dovedl počastovat. Jen vím, že za to, kde jsme teď, nevděčím jen sobě. Ale z části za to přeci jen může fakt, že jsem to nevzdal ve chvíli, kdy by to normální rozumný člověk vzdal.
"And here we are again and nothings new..." "'Cause we are still the way we were and all our desperate moves will lead us only nowhere..." Jenže život není nikdy stejný jako písnička a já vím, že se něco změnilo. Změnila se spousta věcí. I když je nedovedu pojmenovat. A nebo nechci.
Nakonec všechno, co nám kdy řekli, jsou možná jen pohádky. Možná v tom není pravdy ani "co by se za nehet vešlo". Možná to máme prostě zkoušet. A jistě... risk k tomu patří.
Poprvé (v životě? po dlouhé době? kdo ví...) si ale uvědomuji, že nechci být sám. Že by mi vadil život úplně o samotě. Že bych chtěl zažívat ten krásný partnerský život jako ostatní v mém okolí. Že by mi nestačilo sedět doma, psát si na blog a číst Woolfovou nebo tak něco.
Nechci ztratit to, co mám. Ale bojím se, že to ztratím a že to ztratím až moc pozdě na to, abych si ještě našel něco podobného.
Zítra si nechám vyvrtat půlku pusy a pak se vrhnu na fyziologii. Budu dál z hlavy po troškách mazat kluky z vývojovky a podobné zjevy, jako to dělám už pár let (a nechci počítat kolik, nechci vědět kolik). Pokusím se nahodit svůj mozek, aby konečně fungoval tak, jako fungoval dřív. A pak vidím tu cestu přede mnou. Dalších, hm, šedesát let? Z toho tak čtyřicet, padesát let v laboratoři. A život o čem?
Komentáře
1Ta Rezekvítková | Web | 29. května 2015 v 0:05 | Reagovat
To Tě ta představa práce v laboratoři pořád tolik děsí? Snad zjistíš, že to není tak špatné - nebo vezmeš nohy na ramena co nejdřív, aby ses tam těch padesát let netrápil.
Jestli Tě to uklidní, tak se také bojím, že když teď s někým budu, tak promeškám nějakou důležitou šanci a nakonec skončím úplně sama.
[1]: No děsí mě hodně. A asi bych si to měl co nejdřív vyzkoušet... Plánuju se tam vetřít přes prázdniny, i když ze mě paní Bé asi nebude úplně nadšená... Říkala, že je na to ještě čas, ale že ke konci bakaláře už by to chtělo, tak nevím. (Navíc myslím, že je celkem jedno, kde se těch padesát let budu trápit... )
No asi jsem trochu rád, že v tom nejsem sám. I když bych větší radost spíš měl, kdybys takové obavy neměla. Možná je úplně normální se něčeho takového bát, kdo ví. Na druhou stranu se stejně tak můžeme bát, že být s někým teď je právě ta šance a když budeme čekat na jinou...
Mám podobnou starost jako Ta Rezekvítková, ale to je jedno. Snad pochopíš, co tě v životě bude bavit. A jinak, často jsem tady viděla, že zmiňuješ Deníky Wolfové, tak jsem na ně zvědavá a už jsem si je objednala ;)
Člověk by se měl asi fakt vykašlat na to, co si o něm kdo myslí. Na co je podle ostatních starej a na co není. Nakonec zjistíš, že všichni by se na to chtěli vykašlat a chovat se, jak jim je přirozený.. jen prostě mají strach z pohledů a kritiky ostatních. A na to je potřeba kašlat. Nebo si alespoň uvědomovat, že bys na to kašlat měl :) To píšu z pohledu zoufalýho třicátníka, kterej nemůže najít spřízněnou duši a uvízl někde v pubertě. A taky doufám, že ještě nemám úplně za sebou všechny úlety mládí, i když jich bylo už sakra dost. Zatím rozhodně neztrácím naději. Ale zeptej se mě třeba za pět let
To Tě ta představa práce v laboratoři pořád tolik děsí? Snad zjistíš, že to není tak špatné - nebo vezmeš nohy na ramena co nejdřív, aby ses tam těch padesát let netrápil.
Jestli Tě to uklidní, tak se také bojím, že když teď s někým budu, tak promeškám nějakou důležitou šanci a nakonec skončím úplně sama.