Květen 2015

Am I blue?

30. května 2015 v 0:36 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Utápím se celý den v silných hlasech silných černošek. (Silných mrtvých černošek.) Tím myslím různé džezy, blůzy a souly, konkrétně Ellu Fitzgerald, Ninu Simone a Arethu Franklin. Přijde mi to zvláštní, poslouchat najednou tak jinou hudbu. A říkám si, jak musely být časy tehdy krásné. Pomalé. A černobílé (ale s nádechem půlnoční modři).
K tomu se snažím učit fyziologii a absolutně to nezvládám. Můj mozek stále stávkuje. Funguje jen po šálku sladkého čaje a několika minutách relaxace. A do půl hodiny znovu vypoví službu. (Možná je to i tou hudbou? Není přeci jen příliš svůdná pro takové příležitosti?)
Taky zběsile křížím ptakopysky (a to není žádná kryptická metafora, to je aplikace v telefonu). Dosahuji, řekl bych, vrcholu prokrastinace. A doufám, že se zítřkem to půjde opět dolů. Víc si jí totiž nemohu dovolit. K tomu bych měl vytřít barák, protože dnes pršelo. Ale vzduch je z toho úžasný.
Na jednu stranu vím, že když tohle nezvládnu, asi mi to přinese spoustu překážek. A bojím se toho. Na druhou stranu je ve mně až nezvykle velká část flegmatika, které je celý ten podnik celkem ukradený. (A tahle část by si hodila nejradši ještě na další den nohy na stůl nebo ještě výš do vzduchu a poslouchala ty nezvykle silné hlasy s hudbou, která není přesycená, ale je jí právě tak akorát.)
Asi bych si k tomu dal rád doutník. A nějakou starou irskou whiskey. Nebo něco podobně nesmyslně snobského.
Nejspíš by se k tomu dalo i tančit. Jak dlouho už jsem si s nikým nezatancoval žádný tradiční tanec. Blues. Jive. Cokoliv.
Tak si se mnou v duchu zatančete a dejte dobrou noc lehce popůlnoční modři (která je zrovna čerstvě zmoklá a nádherně to voní a člověku až chybí to volno, kdy mohl vyběhnout v létě do ulic a právě tuhle dešťovou půlnoc zhluboka vdechovat. Achjo.).

Boom boom ba

28. května 2015 v 0:14 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Nechávám se fascinovat hlasem Ellen Muth. Asi trochu na uklidnění. Protože když ji teď vidím a slyším, napadá mě, že by klidně mohla být zpěvačka. A určitě by byla skvělá. Pak mě popadá smutek z toho, že ta éra Dead like me už skončila. Je až neuvěřitelné, nakolik dovede člověka pohltit nějaký seriál.
Nejvíc ve mně stejně ale zanechala ta hudba od Métisse.
Od včerejška jsem se začal bát. V jednu chvíli - za poslechu Susanne Sundfor ve sprše - jsem si najednou uvědomil, kolik života mě ještě čeká. Jaká je přede mnou vlastně propast. Především ale, kolik času musím strávit s přítelem. I když to nechci brát jako povinnost. Ale když si vezmu, že ty dva roky nejsou ani desetinou času, který spolu máme strávit v budoucnosti. A děsím se toho, jaké to bude. Kolik života mě ještě čeká (proklatě hodně).
Najednou mě napadá, že by nám to nemuselo vydržet. Ale co když to skončí pozdě. Protože teď bych ještě měl šanci. Ulovit nějakého toho pravého. I když na ty pravé nevěřím. Věřím na lásku. A ta buď je, nebo není. A já vím, že teď je, jenže se bojím, že nebude za rok. Za pět let. Za deset let. Kdo ví.
Jenže pak už budu plešatý a budu mít vrásky a bude se ode mě očekávat o něco dospělejší vystupování. Nebudu si moct dovolit psát na internetové seznamce slohy o tom, že jsem jako bílá liška šlechtěná na krotkost, které se najednou zkroutil ocas a začala štěkat. Protože tak to prý u domestikantů chodí. Nechci skončit jako další zoufalý (víc než) třicátník, který nemůže najít spřízněnou duši a uvízl někde v pubertě. A taky nechci být třicátník, mít za sebou všechny ty úlety mládí, i kdyby se mělo jednat jen o patetické a velmi nepovedené metafory o tom, jaký jsem.
Bojím se toho, jak moc jsme rozdílní. A že jednou na to dojedeme. Protože už teď občas zoufale mlčíme a hledáme slova. A ani jeden je nenacházíme. Já se dál dojímám nad vnějšími drobnostmi a všednostmi a jemu jsou dál ukradené. Na druhou stranu jsem nikdy necítil takovou blízkost a intimitu.
Nakonec si ale říkám, že je možná správné pochybovat. Že to ke vztahům patří. A že je to nejspíš i dobře, nebýt si občas jistý, bát se a ujišťovat se. Že ideální vztahy, ve kterých nikdo nikdy nezapochybuje, jsou vlastně mnohem horší a nemají šanci. Ale kdo ví. (A já stejně lidem nevěřím, že se nikdy nehádali, že si byli vždy jistí, že budou spolu a šťastní a že všechno bude dobré. A raději na rovinu říkám, že to snadné není, protože komu kdy pomohlo se trápit lží o nesmyslném ideálu?)
Od rána poslouchám Morocco od Susanne. A z části se v tom nacházím. Vidím v tom ty dva roky, během kterých se vlastně skoro nic nezměnilo, nezměnil se ani jeden z nás, i když se k sobě najednou nechováme tak hrozně. Naučili jsme se spolu fungovat a já nevím jak. Nemám žádné know how, kterým bych kohokoliv dovedl počastovat. Jen vím, že za to, kde jsme teď, nevděčím jen sobě. Ale z části za to přeci jen může fakt, že jsem to nevzdal ve chvíli, kdy by to normální rozumný člověk vzdal.
"And here we are again and nothings new..."
"'Cause we are still the way we were and all our desperate moves will lead us only nowhere..."
Jenže život není nikdy stejný jako písnička a já vím, že se něco změnilo. Změnila se spousta věcí. I když je nedovedu pojmenovat. A nebo nechci.
Nakonec všechno, co nám kdy řekli, jsou možná jen pohádky. Možná v tom není pravdy ani "co by se za nehet vešlo". Možná to máme prostě zkoušet. A jistě... risk k tomu patří.
Poprvé (v životě? po dlouhé době? kdo ví...) si ale uvědomuji, že nechci být sám. Že by mi vadil život úplně o samotě. Že bych chtěl zažívat ten krásný partnerský život jako ostatní v mém okolí. Že by mi nestačilo sedět doma, psát si na blog a číst Woolfovou nebo tak něco.
Nechci ztratit to, co mám. Ale bojím se, že to ztratím a že to ztratím až moc pozdě na to, abych si ještě našel něco podobného.
Zítra si nechám vyvrtat půlku pusy a pak se vrhnu na fyziologii. Budu dál z hlavy po troškách mazat kluky z vývojovky a podobné zjevy, jako to dělám už pár let (a nechci počítat kolik, nechci vědět kolik). Pokusím se nahodit svůj mozek, aby konečně fungoval tak, jako fungoval dřív. A pak vidím tu cestu přede mnou. Dalších, hm, šedesát let? Z toho tak čtyřicet, padesát let v laboratoři. A život o čem?


Pořád

26. května 2015 v 11:07 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Místo učení si relaxačně brečím u hudby, která mi připomíná přítele a tolik krásných chvil. Třeba jak se pozvracel na naše výročí o zkouškovém a já se učil buňku, čistil postel a zároveň se o něj staral. Koukali jsme na MTV a já si zamiloval několik písniček. A navzdory všemu to bylo nejlepší výročí, jaké si umím představit. Taky mám trochu pocit, že tohle je zkouška, na kterou jsem naučený za ty dva roky asi nejmíň.
Nebo vzpomínám na ty chvíle, kdy jsme teprve začínali a všechno se odehrávalo ve Stromovce. A kolikrát nám byla zima, ale nakonec to ani nevadilo. Chtěl bych tam zase chodit. Opíjet se Avanti a dalšími sladkými alkoholy, po kterých se nikdy nikdo neopil (vyjma mě). Povídat si ani nevím o čem být si najednou o tolik blíž. Vnímat se. Chápat se. Radovat se. Ležet v trávě a sledovat ostatní. Schovávat se. Plánovat budoucnost, která stejně nebude tak růžová.
Přestože občas nevypadá vůbec dobře, nedovedu si představit, že by se mi nelíbil.
A navzdory všem svým imaginárním láskám si už neumím vybavit, jaké to je, milovat někoho jiného. Zamilovat se.
Už si začínám zvykat, že jsme spolu pořád. Že u mě spí a skoro i bydlí a že nemám tu samotu, kterou občas tak zoufale potřebuji. Pořád mě to dohání k šílenství, jsem hysterický, nemůžu se smířit s tím, že je tu větší bordel, že drobí, že si nemůžu pustit hudbu, kterou chci já. Ale zvykám si. A najednou jsem rád, že tu je, jsem smutný, když odjíždí. A když tu není, stýská se mi.
V noci se mi zdají sny o tom, jak píšu na blog. Jak se snažím zachytit plynutí a popisuju jako jedním proudem svou procházku ve snu. A daří se mi to. Mluvím o své učitelce ze základky a tak. (A pak si to aspoň z části realizuju, když se mám učit?)
Pořád jsem neskutečně přecitlivělý. Aspoň občas.

Dead things

23. května 2015 v 23:57 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Už nám umřela i andulka. A bolí to možná hlavně proto, že si člověk znovu připomene, že před pár měsíci jsme přišli o psa. Ale i když člověku ten uřvaný pták možná nikdy explicitně nepřirostl k srdci, najednou si říkáte, že vám bude vlastně chybět. I on je člen domácnosti.
A pořád se vyhýbám otázce, jestli chci další zvíře. Protože ne. Už se nechci o nic starat. O nikoho. Nezvládám se pořádně starat ani o sebe (a už vůbec o své kytky). Člověku najednou chybí ty vleklé půlhodinky strávené obcházením baráku při venčení. A možná i trochu rána s hysterickým jekotem asociální andulky. (K dobru si snad můžeme přičíst, že tentokrát se neoběsila a umřela až po bůhvíkolika letech přirozenou smrtí?)
Večer naprosto nepietně trávím sledováním záznamu z koncertu Florence and the machine a brzo i sledováním Jak jsem poznal vaši matku. (Lay me down let the only sound be the overflow, pockets full of stones).
A stejně vypadá jako mladá Virginia Woolf. Občas si představuju, že prošla nějakou metamorfózou. Nebo tak něco. Protože si prostě občas představuju až moc věcí.
(Stejně mám ale radši Virginii.)
Je zvláštní vstupovat někomu do života skrz deníky. Někomu, kdo je Woolfová. A stejně bych si přál být jejím přítelem, přestože by to znamenalo, že bych patřil mezi další spoustu lidí, kteří ji hrozně štvali tím, že ji navštěvovali v době, kdy se zrovna chtěla soustředit (třeba na vlny).
Trochu se cítím sám. Tady, ve světě, kde existuje smrt a kde jsou lidé vždycky tak moc daleko. (Nebo kde jsem daleko já?).


Srdíčko nebo tak něco

22. května 2015 v 0:35 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Kolik lidí se může tak sejít v jednom snu? Kluk z vývojovky, Rezekvítková, Xavier, naše učitelka fyziky z gymplu, zoo bez zvířat (to není člověk, já vím)... Dobře, možná to nakonec není tolik. I když tam byli i další lidé. Ale spíš jako kulisy. A vlastně si z toho snu pořádně nic nepamatuju. Vybavuju si, jak mi přišel Xavier sexy, když seděl na červené židli v autobusu. A jak jsem se před ním schovával. A pak už tam nebyl.
S klukem z vývojovky jsem se snažil o něčem mluvit, ale nedařilo se mi z něj dostat žádnou odpověď.
S Rezekvítkovou jsem byl v domě mé babičky. Vlastně v domě obou mých babiček. Z venku to byl dům babičky z matčiny strany, dokonce tomu odpovídalo i okolí (dvorek, zahrada.... i když pár věcí bylo jinak, například okno půdy vedlo na dvůr, ne do ulice). Patřil ale babičce z otcovy strany a podle toho také vypadal uvnitř. A já bydlel na půdě.
A učitelka nás vedla do zoo (mě a nějaké další lidi, byli tam mí spolužáci z gymplu, ale mám dojem, že i úplně cizí lidé). Všichni jsme si stěžovali, nikomu se to nelíbilo... a nikde nebyla žádná zvířata. Zato tam byl hřbitov a výhled na Vyšehrad. Taky samé chození. V duchu jsem si při tom stěžoval, jak hloupý to je nápad brát studenty do zoo, když je zkouškové. Podle toho jsme i všichni vypadali - unavení, vyřízení, zdrcení. A nakonec jsme u nás doma psali test s divnými otázkami a poslední úloha byla nakreslit něco, co se nám na výletu líbilo. Chtěl jsem nakreslit výhled na Vltavu, ale nakonec mi řeka zaplnila úplně celý obrázek. Nevešel se mi tam ani Vyšehrad, ani protější břeh, jak jsem chtěl. A tak jsem to vysvětlovat učitelce a tím to všechno končilo.
Dnes mi jasmín v pokoji voní asi nejvíc, ale už pomalu odkvétá. A já se učím o fyziologických mechanismech, které k tomu vedou, nebo tak něco. (A paralelně si pěstuju rybu Smrťáka na Všehokvětu ve virtuálním světě, kde jsem úspěšná rocková hvězda píšící bestsellery...)
Stejně mám trochu pocit, jako by mi něco mizelo přímo před očima. A já nemám ani dost síly se pro to natáhnout a zkusit to chytit. Bude to prostě jen další konec semestru. Dál vzpomínám na to, jak jsme se poznali. Už je to přes dva roky a přitom mi to ani nepřijde. Naše životy jsou čím dál víc spojené a já si občas ani neuvědomuju, co mám.
Ale taky už je čas jít spát, nechat tenhle svět zas chvíli být. Zítra se zbavím jasmínu a udělám si hummus. Mám cizrnu v plechovce a římský kmín.


Skica 1

20. května 2015 v 21:52 | Grey.t |  Šuplíček pro tvorbu Šedého
Jen po dlouhé době takový pokus. Krátká hříčka, abych si ověřil, že ještě dovedu napsat aspoň stránku nedeníčkového textu.

Agar

19. května 2015 v 21:41 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Poddávám se rytmu Radiohead a snažím se nepřipouštět si, že mám další trojku. Protože já přece trojky nemívám. Z biochemie je to omluvitelné, jistě. Ale ne z vývojovky. A je taky smutné, že se zrovna tahle kapitola uzavírá zrovna takhle. Ale co nadělám.
(Nejradši bych tu nechal viset svůj poslední článek ještě tak měsíc. Protože pochybuji, že bych ho mohl zrovna teď něčím nahradit. Ale grafomanie si žádá svou daň. Bohužel.)
Nedokázal bych uvěřit, že tančící Thom Yorke není na drogách. A sám si tak při poslechu Radiohead trochu přijdu. V pokoji mi stojí jasmín a víc nevoní než voní. Večery jsou trochu smutné a ve virtuálním světě umím připravit ambrozii a mám statisíce. Zatímco tady sedím, chudý jak kostelní myš, na gauči. A nic. (A vrtím se do mírně psychedelického rytmu.)
Taky si pořád slibuju, jak si dám relaxační koupel. Nakonec na ni nikdy není čas, vždy se najde něco přednějšího. Ať už je to přání přítele, abych se věnoval jemu, nebo nutnost se učit, nebo třeba nedělní neskutečná ospalost a naprosto kolabující mozek.
Potom mi dojde, že sedím v kuchyní, jím nezdravé přeslazené "cereálie" ve světě, kde se beton umí sám opravovat, drozofila má pocity a gymnazisté zachraňují svět. A uvažuji o vegetariánstvý z pohledu obchodu s virtuální vodou.
Můj rostlinný explantát se má asi dobře. Pořád vypadá nekontaminovaně. Což mu srdečně přeju. A mám takový dojem, že se mi zdál sen, že ho musím přesadit do normální hlíny, což se mi vůbec nelíbilo. (Protože pěstovat masožravku na agaru je prostě mnohem víc cool.)
Za celý den jsem do břicha nacpal asi tolik, co normálně za dva dny. A mám nepřekonatelnou chuť si zítra udělat hummus, ale luštěniny. (Nemusím to rozvádět, že ne.)
Navíc jsem fakt unavený. Unavený z problémů ostatních lidí. Možná ani ne tak proto, že by oni nechtěli poslouchat ty mé. Oni by asi i chtěli. Ale já o nich nedovedu mluvit. A přitom bych fakt rád. Mám hlavu jako balón a jako olovo. Zasloužil bych si prostě jedno zvučné pšššš a pak dobrou noc a hezké sny a pápá. Asi to je ten důvod, proč se mi nechce zapínat facebook. Zároveň mi ale fakt chybí někdo zajímavý. Někdo, komu bych buď všechno řekl, nebo kdo by mi řekl něco jiného. Něco, co jsem ještě neslyšel. Nejlíp takový člověk, o jakém si neudělám jasný obraz už po pár minutách. Třeba je chyba ve mně, třeba mám hned předsudky. Ale mně přijde, že je to tím, že jsem jinde. A možná tam jinde je to normální. Být víc sám. Nakonec mi to stejně plně vyléčí noc v objetí, bolavá záda, ukradená peřina a nervy v kýblu.
Jen bych fakt potřeboval na pár dní vypnout, jenže tak to v tomhle světě opravdu nefunguje.

Mravenečník

17. května 2015 v 0:26 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Mám záchvat grafomanie, lenosti, VELMI smíšenou náladu a tak vůbec. A taky rád používám "a tak vůbec". Vůbec v poslední době hrozně moc opakuju slova. Třeba často říkám "když to tak řeknu." Fakt to nenávidím.
Navíc mám pocit (snažím se experimentovat s jinými začátky myšlenky než "a"), že mě nikdo nemá rád. Potřebuji vlastní fanklub. Dav skvělých lidí, kteří si budou myslet, že jsem ještě skvělejší. A tak něco.
Měl bych cvičit. Místo toho sedím u internetu a doufám, že mě někdo zabaví.
Zoufalá snaha zaplnit prázdnotu po klukovi z vývojovky, která mnou nejspíš definitivně pohrdá. Že já se nezastavil u toho pohrdlivého pohledu tenkrát ve čtvrtek, kdy mi otevíral dveře. Teď už si nemůžu ani namlouvat, že má psýché je lepší než můj zevnějšek. Pro některé lidi zůstanu navždy volem.
K tomu mi tu hraje Night at salle peyel od Susanne Sundfør. Což je jedna z nejdivnějších věcí, co znám. Aneb jak udělat symfonii jen ze syntetizátorů?
Vzpomínám na základy genetiky. A tak nějak na všechno, jako vždycky.
Na to, že mi dnes fakt chybí někdo, kdo by mě poslouchal. Nebo mě rozptyloval. Nebo cokoliv.
Na to, že mám pocit, že mě prostě nikdo nechce.
Blablabla. Neumím vývojovku a už se ji nechci učit. Nevím nic. Neumím nakreslit gen. (A mám pocit, že gen nakreslit nejde.)
A rozhodně bych raději než cokoliv četl zrovna teď Faidra. Protože mám pocit, že tam je klíč k mému životu. A pak bych se třeba vrátil na fildu nebo nechal vyhodit a žil si nějak po svém. Mám přeci jen ještě pár snů. Třeba žít v Norsku. A taky žít v Anglii. Hlavně někde ve městě. Jedině v Cornwallu bych snesl vesnici. Ale Londýn... achjo.
Jenže nebudu žít nejspíš nikde. Leda bych se chtěl rozejít. A já bych možná dal přednost nezadanosti v Cornwallu než zadanosti tady. I když je to nejspíš jen nějaká divná psychologizace nebo tak něco. Prostě pocit, že tady je všechno špatné a jinde je tráva zelenější. (A věřte mi, v Cornwallu je tráva mnohem zelenější a vítr je tam větrovitější. A léto není tak nechutně horké a taky jsou tam útesy a moře. A Tintagel a Lands End a milion důvodu proč žít radši tam než tady.)
Mám chuť na nezdravé jídlo z McDonalds. Nebo na ten hamburger, co jsem jedl na pomaturitním večírku s profesory. Kde jsem se bavil nakonec s jediným profesorem a dostal jsem od něj radu do života. Že mi filosofie zničí bohatou vnitřní krajinu. A kromě rady jsem od něj dostal několik závanů alkoholického dechu.
Jsou to už tři roky a já tomu nedokážu věřit. Na druhou stranu je to jako věčnost. Jako bych to tehdy ani nebyl já. Když si na to vzpomenu. Na přijímačky na filosofii, na Descarta a Platóna a na to, že jsem měl neskonalou radost z toho, že mám tak skvělý výsledek. Z toho nepřímého náznaku, že mě vezmou, i když to není ještě oficiálně od děkana. A tak. Na to, jak tam voněl vzduch - abstraktní představa, kterou nedovedu popsat. Jedna z těch nejlepších.
(A vzpomínka na to, jak vonělo Jméno růže z knihovny a k tomu to vedro a post-rock. Kde jsou ty časy. Racci, pomněnky, zapomněnky, Štěstí, doktoři s medovýma očima, lišky a letní bouřky... kde to všechno je.)
Jsem teď úplně jiný. Možná ani ne tolik osobností jako tím, co zažívám. Jako kdyby mě právě to alespoň z polovinu určovalo. To, jaké věci řeším, před jaké věci jsem stavěný. Jenže jsem to pořád já. Ten tehdejší. Jen najednou nedovedu mluvit o těch věcech, protože mám pocit, že všichni ostatní jsou už mnohem dál. Jako když mi Sio řekla, že vzpomíná na tu dobu, kde jsme se tak moc bavili a na ty směšné věci, co jsme řešili. A mně to stále nepřijde směšné. Ona je jinde. Všichni jsou jinde a já tu stojím pořád na tom stejném místě a dupu nohama. Nevím proč. Prostě dupu do suché země a doufám, že třeba zaprší. A že za mnou někdo přijde a dokáže mi, že furt můžu být stejný. Že když budu hodiny mluvit o klukovi z vývojovky a nebudu to shazovat, není na tom nic špatného. Že není nic špatného takové věci prožívat, když jsem zadaný. A taky že není špatné si nebýt ničím jistý. Místo toho jsem obklopený lidmi, kteří buď neví vůbec, nebo jsou si jistí. Kteří mi řeknou, že když nevím, není to láska. Ale láska to je. Jen mám občas strach a občas pochyby. A pak si taky nedovedu představit, že bych to někdy neměl. Že bych někdy miloval po dvou letech někoho tak, že bych opravdu ani jednou nezapochyboval, že spolu můžeme být.
Jenže teď už žiju ve světě, kde drozofily mají pocity a tak bych neměl zabíjet ani mouchy. Ve světě, kde mi les připomíná Pandoru z Avatara, kde je všechno živé, propojené a myslící. (Zatracená mykrohiza).
Zítra mi v pokoji bude vonět jasmín. Stejně jako před rokem. A před dvěma lety. A před třemi - tehdy poprvé. Vlastně pustoryl.
Jen bych chtěl teď někoho držet za ruku. Moc dobře vím koho a moc se za to stydím. Jenže už to fakt nechci držet v sobě a když mě neodsuzuje aspoň virtuální list papíru, tahle indiferentní binární existence... Komu jinému to nakonec říkat, když problém není v nich ale ve mně.
A nakonec budu zas zítra před zkouškou někomu hučet do hlavy nesmysly o ničem. Chtěl bych si spláchnout hlavu do záchodu a nohama při tom tančit čardáš. A jsem si jistý, že kdybych to vyprávěl někomu od nás, ani by si nevšiml.
Jenže mě taky nezajímá skoro nic z toho, co mi kdo říká. Nebaví mě být svědkem životů lidí, kteří takového svědka potřebují. Nebaví mě to. A ani nevím proč. Protože občas mi nevadí si povídat i o takových věcech. Ale teď bych se nejraději zahrabal do hromady písku, byl jako hlava vyděšeného pštrosa nebo tak něco.
Taky mám trochu pocit, že stojím na rozhraní dvou světů. Už nejsem tak moc mimo, nejdu tolik proti proudu. Jenže nejdu ani s proudem. A tak mě míjí dva hlavní proudy a všichni mají výhrady. Nejsem dost in, ale jsem až moc in.
Král je mrtev, ať žije král. A debilní kecy typu na to si každý musí přijít sám. Nesnáším intelektuály, kteří mají pocit, že lízali šalamounovi prdel. A přitom jsem sám takový.
Vážně bych chtěl být občas ten člověk, co si může dovolit se nechat litovat. Prostě si stěžovat a dostávat zpátky chválu a všechno. Chtěl bych mít občas partnera, ke kterému můžu přijít, dostat pochopení a lítost a hřejivou náruč a mít pocit, že jsem v bezpečí. Místo toho mám pocit, že tu náruč musím poskytovat já. Nestíhám se učit a cítím se vinen tím, že nevěnuju svůj čas partnerovi. Místo pochopení dostávám nakvašené pohledy a začínám šílet.
A je už moc pozdě na to, abych si šel koupit něco sladkého místo cvičení. Takže nakonec cvičit budu, i když skončím někdy po půlnoci a hned pak půjdu spát. Protože stejně nemám nic lepšího na práci. Nebo se na to můžu vykašlat, protože na tom zas tak nezáleží?
Přestávám mít tak rád Lanu Del Rey. Najednou mi nepřijde výjimečná. A kdo ví, co bude dál.
Potřebuju kričet a potřebuju být slyšet. Mám chuť si stoupnout na malé albertovské schody a řvát. Nahlas. Ale pak zas nechci. A je tam vidět Vyšehrad a já už prostě nevím, co dál. Občas mám chuť se zbláznit a nebýt a něco. Protože si přijdu jako by všechno kolem mě byly jen kulisy a já hraju divadlo a moje role se mi občas vůbec nelíbí. Ale je to to jediné, co mám. A když pak vyjdu, není už nic. Najednou vidím, jak jsou ty kulisy směšné a nepravé a ztrácím se mezi nimi, protože zatímco divák vidí jasný obraz, já vidím chaos, ve kterém se mám nějak hýbat.
Možná už ani nevěřím v Boha.
Možná mám zas to období, kdy nevěřím v nic. Po třech letech...
Takže to taky budou tři roky od výletu do Irska? A já si to nedovedu představit. Tehdy ještě všechno něco znamenalo. Vlastně všechno znamenalo tak moc. V dobrém i ve zlém. Četl jsem Hesseho Stepního vlka. A zpětně musím říct, že mám pocit, že se mi ta kniha vůbec nelíbila. Přestože mi několik lidí řeklo, že jsem Stepní vlk.
A taky mi je smutno z toho, že vím víc než spousta lidí a oni mi nevěří. A neocení to. A tak můžu povídat jak chci o tom, že jeden strom je jako třicet ledniček, rostlinu jde vypěstovat i z jediné buňky a zneužívání antibiotik v chovech bude mít neblahé následky i na vegetariány. Nikdo to neocení. Nikdo to ani neslyší. Klidně bych mohl vyprávět o lysperných jezelenech a jejich vlivu na globální ekonomickou krizi, o vlivu sociologie na chuť čaje a o tom, že metronomy prodlužují život. Všem to bude prostě jedno.
Jen už možná neumím vést konverzaci na nějaké úrovni, protože (a teď jsem se definitivně rozhodl dnes necvičit) vedu dokola konverzace o ničem se svým partnerem. A raději mluvím sám se sebou v duchu. Takže v mezilidských interakcích používám jen fráze ze seriálů a svoje matné vzpomínky na poslední chvíle, kdy jsem se s někým cítil přirozeně. A že je to sakra dávno. Protože teď každé slovo hledám a nakonec to stejně jenom tak zkouším. Neúspěšně.
Když ze mě bude bečka sádla, bude to stejně jedno, protože ven nechodím. Nikdo si ani nevšimne. Taky fakt netuším, co se na mně líbilo Střepovi, tehdá. A furt to není čisté a hladké a takové, jaké by to mělo být. Stejně jako s X. Vážně bych chtěl žít ve světě, kde se nemusím bát každého prťavého kluka s patkou. (A jen Bůh ví, proč se vlastně bojím. Mám o tolik víc. Jenže moje víc existuje jenom pro mě a nikdo jiný ho nevidí.)
Cítím se jako nic v porovnání se světem. Ale hlavně jako nic pro svět.
Stejně nikomu nic říct nemůžu. Ani to neumím. A bude mi trvat hrozně dlouho, než se to naučím. Vlastně ani nevím, jestli se to ještě učit chci.
Ani usínání u Radiohead není tak pohádkové, jak by se mohlo zdát. A já mám fakt pocit, že mě nikdo nechápe. Mohl bych si to obhájit filosofováním o hranicích lidského poznání. Mohl bych si to i vyvrátit. Ale stejně to nezmění nic na tom, že se tak cítím.
(Ani na tom, že se mi zrovna vybavuje, jak jsem o tom sám se sebou diskutoval někdy před dvěma lety, když jsem šel po Kampě někdy mezi filosofickými přednáškami. Nejspíš jsem o tom v duchu mluvil ve francouzštině. A asi i tehdy jsem se cítil takovým tím svým způsobem šťastný.)
Možná bych se jen měl smířit s tím, že věci jsou jak jsou. Že kluka z vývojovky nezajímám, že nemá rád ani filosofii ani botaniku a shodí je obě jedním souvětím. A že nechce mluvit o tom, jak tráví víkend. A že na moje zprávy vrhal stejně otrávené pohledy, jako já na některé cizí. V širším kontextu bych se měl smířit s tím, že nemůžu fascinovat všechny lidi, které fascinovat chci. A už vůbec ne, pokud je chci fascinovat tím, jaký jsem skutečně a ne nějakou přetvářkou. A nakonec si přičítám k dobru, že té přetvářky je méně a méně. I když mě to kolikrát stojí opravdu hodně.
Mám pocit, že už dlouho se mi hlavou nehonilo tolik věcí. A taky jsem si téměř jistý, že až sem nikdo nevydržel. A že pokud ano, asi bych za to měl být i rád. Ale já vlastně ani nevím, jestli jsem rád, že to někdo vůbec číst začal.
A odkdy se umění a erotika staly tímtéž? (Aneb duchaplná vložka?)
Nesnáším otevřené konce. V tomhle případě, kdy člověk nakonec neví, na čem je a jestli se má vůbec ještě snažit. Nemá, je to jasné. Ale stejně.
A nesnáším ten pocit, že někdo pro někoho znamená víc než já. I když je to naprosto normální. Ale kdo by nechtěl být nejdůležitější pro všechny? (Nikdo, když to vezmeme do všech důsledků a tak).
Nenávídím, když někomu řeknu "jaj". A nenávidím i to, že nemám co lepšího říct. A možná by bylo lepší neříkat prostě vůbec nic. Dát si od lidí pokoj a nemluvit vůbec. Nebo jít na procházku a brečet si, jen tak soukromě nad vším a hlavně nad životem.
Bez společnosti nadšení z Virginie Woolfové.
Protože i kdyby se stalo něco, co bych si přál, asi bych byl znuděný. (Domyslete si hlubokou poznámku o existenciální nudě a její bytnosti nebo tak něco.)
Jedno slovo a všechno má jiný význam. "Je to jen souvětí" vyzní líp než "je to souvětí". Stejně je to jedno. je to jen jedno.
Protože můj život voní jako čerstvě zmoklý a dost nerozhodný nihilismus.
Chtěl bych mít černý pytel přes hlavu a neslyšet nic, nevidět nic. Prostě mít tu chvíli klidu, kteoru si slibuju už několik let. Ale taky nechci být sám.
Nakonec stejně nevím, co jsem zač. A tenhle proud myšlenek stejně nikdy neskončí, aspoň dokud neusnu. A čárky brání plynulost. Tečky brání plynulosti.
Možná toužím po jediném. Kamarádit se sám se sebou. Protože bych se buď fakt hrozně zbožňoval, nebo bych se nemohl vystát. Ale stálo by to za to.
A přece jen se to zpomalilo a zastavilo a je to jako jindy. Možná. Na chvíli.

The earth is the universe's eyes

16. května 2015 v 19:04 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Ale něco ve mně mi říká, že by se mi možná chtělo brečet. Možná jen trochu. A možná trochu víc. Připravuji se na zkoušku z vývojové biologie a v hlavě mi kromě (nezajímavých) názvů různých mutací a proteinů a genů a bůhvíčeho, v čem se už vůbec neorientuju, zvoní velmi hlasitý zvon. A hlubokým zvonivým hlasem, který je zvonivý až to člověka bolí na duši (ať tu není málo patetických obratů), mi povídá, že zas končí jedno období života. Nejradši bych se vzteknul. Protože má období jsou poznamenána především věcmi, které se nikdy nestaly. A stát se ani nemohly. Jsou to období, kdy jsem čekal na katarzi, která nepřišla. Velmi silná a intenzivní obdoby velmi sterilní prázdnoty. Kterou rozptyluje jen pár věcí a ty té prázdnotě dodávají tak krásné odstíny. Ale celé je to jako kresba pastelovými barvami. Člověk má pocit, že je za záclonou, kterou by musel roztrhat.
Možná proto jsem čekal na každý čtvrtek. Snad jsem doufal, že právě ve čtvrtky se ta záclona roztrhne. Ale ne. A je to už druhé období, kdy tak lačně čekám na čtvrtky. A letos byl o důvod víc se na ně těšit. Co bude za rok?
(Za rok bude moje tělo hnít pověšené za krk na laně s velmi nepovedeným, ale co se učinku týče dostačujícím dračím uzlem... protože bude tak na nervy ze státnic a bakalářek a přijímaček a všech těch hnusů. A k tomu to přerušené studium na fildě, odevšaď čumící poplatky za studium a jeden vůl z vývojovky, který mi nedá pokoj ani ve snech, kdo ví proč.)
A v pondělí to všechno možná skončí. Bude to jako tečka. Kdo ví. Něco jako loňský zápočet z výpočetní techniky. Proč se moje hlava točí furt jen kolem fenyletylamínů?
Taky si najednou uvědomuju, jak divná je představa, že jsem se svým partnerem až do smrti. Jak ho mám vždycky po společně stráveném týdnu plné zuby. A jak se modlím, aby si našel práci... ne proto, že ji potřebuje.
Odlétají i strážní andělé a dobří holubi se ani za mák nevracejí.
A cokoliv vypustím z úst je trapné. Nechápu, jak to dělám. Dnes jsem vážně políbený nějakou postiženou múzou. Pokud může múze člověk něco takového přičíst.
Trochu i závidím těm jednoduše šťastným lidem. Jenže pak si říkám, že vypadám jako jeden z nich. S tím bezstarostným úsměvem na rtech. I když je za ním tolik dřiny. Štěstí je možná jednoduché, ale dobrat se k němu je ukrutná cesta.
Učím se navíc hvízdat. Ale vůbec mi to nejde. Zní to napůl jako přichcíplá meluzína.
Každý den před spaním si nakonec počítám, kolik zkoušek mi zbývá a jak si je co nejlíp rozprostříd po zkouškovém. A vůbec mi to nevychází. Začnu tím, že zkoušku, kterou odkládám od minulého semestru, si odložím na září. Protože proto. (Protože je to ekologie a já se ji nechci učit?) Pak si v duchu hlasuju, jestli napsat nebo nenapsat, i když je odpověď tak jasná. Dalo by se i říct, že je nabíledni. Ale co mi je do bíledne. Nesnáším, když ten odmítnutý jsem já. Potřebuji být ten odmítající. Jenže je to vždycky tak těžké a kdo ví, co se mi honí v hlavě a vůbec, prostě nedovedu přestat. Nikdy nedovedu přestat s těmihle věcmi. A pak už je pozdě a já jsem někde, kde jsem být vůbec nechtěl, protože jsem ignoroval všechny šance opustit rozjetý vlak. Nejen to. Já jsem ignoroval opakované nepřeslechnutelné hlášení, že se vlak řítí do záhuby. Jsem poslední cestující a musím se jenom smát sám sobě. A možná proto, že tohle dělám tak často (a někdo to nekončí zas tak hrozně, někdy jo), jsem tam, kde jsem.
A nějak podobně promeškávám i šance na pěkné zážitky, které by třeba pomohly k tomu zažít semestr, který by nebyl kreslený jen pastelovými barvami. Takže místo toho, abych se zachoval mírně společensky nevhodně a udělal něco, co jsem udělat opravdu chtěl, dál hučím Káje, která o to možná ani nestojí, do hlavy nějaké řeči. Ani nevím jaké, protože mi paralelně v hlavě běží rozvaha, nakolik divné by bylo běžet za Rezekvítkovou, když je to poslední přednáška vývojovky a máváme na sebe. A i když se světy nemění zas tak snadno, zrovna tohle mě mrzí. (A ještě bych cestou mohl shodit ze schodů - takže spíš schodit? nebo ze shodů? - vola z vývojovky za to přirovnání filosofie k botanice, které bylo dvojnásobně urážlivé, a taky za jeho hnidopišskou poznámku o souvětí). A taky se pak rozplynula šance, že si Rezekvítkovou odchytím aspoň při cestě z posluchárny. A místo abych se učil na zkoušku si vylévám srdíčko v článku, ze kterého mám pocit, že ani nikdy neskončí, takže mám srdíčko asi fakt plné a možná je to dobře. Protože prezentace z vývojovky čekají a stejně tak nekonečná úvaha o tom, jak namalovat gen a jak somit.
Protože já si prostě nemůžu užívat víkend jako normální člověk. A dělat někde něco s někým, kupodivu bych měl s kým a ten zbytek by se snad už nějak dostavil. Třeba jsem vážně šprt, ale tím pádem chci jedničku a prospěchové stipendium, které mi minulý rok vzala biochemie (díky Bohu za tu trojku) a pitomé O původu (tu dvojku jim nikdy neodpustím).
A abych pravdu řekl, fakt nevím, co si představit pod tím The earth is the universe's eyes, které všude tak nadšeně šířím.

(No) traces

13. května 2015 v 11:32 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Do pokoje se mi tiše vkradl známý chlad. A já si notuji the earth is the universe's eyes a v mysli mi tkví neurčitá myšlenka. Týká se minulého léta. Minulého zkouškového. A je to ten pocit, kterému říkám můj. Všechno se mi spojuje s učením na zkoušku z biochemie. Na hrozné vedro, na to, jak jsem zavřený uvnitř (a seznamuji se se Střepem, abych se někdy později mohl nechat rozřezat, ale to ještě nevím). A cítím v sobě něco velmi intenzivního. Skoro bych věřil, že každá chvíle má svůj vlastní intenzivní pocit. V ten moment o něm ještě nevíme. Ale pak, až se nám oknem do pokoje vkrade něco známého, si vzpomeneme na tu krátkou dobu jako na něco soudružného, jako na pevný celek. A mně se vybavuje, jak jsem (v tom hrozném vedru) zpíval osmdesátkové hity a snažil jsem se předejít zoufalství. Jak jsem přišel o X. a jak mi to nevadilo. Jak jsem byl rád, že poznávám někoho nového. (Jak jsem tancoval na stole a křiček: I need a hero!)
A tehdy to bylo možná hrozné. Jen teď, kdyžse ve mně najednou něco tehdejšího začalo chvět, si připadám, jako by to bylo kouzelné období. Jako by celý život byl složený z takových chvil. A až se na smrtelném loži podívám zpět, třeba se ve mně zas něco pohne a já si vybavím třeba to minulé léto. Biochemii a místo všeho odporu, který k ní chovám, krásu těch okamžiků. Ať už ta krása byla skutečná nebo ne.


A i když jsem zase nezachytil co jsem chtěl, asi to nebudu dál zkoušet. Protože tyhle křehké věci, které nemají žádný tvar a není na nich nic konkrétního, kromě určitého okamžiku, kte kterému se vážou (teď a tehdy), se zachycují nesmírně těžko. A přece jen doufám, že až si po roce budu číst článek, kterým vzpomínám na dobu před rokem, budu vědět. Možná i ještě trochu rozechvěju tuhle strunu mého budoucího já. Nebo tak něco.
(Já si nemůžu pomoct. Prostě miluju léto, i když ho nesnáším. A miluju zkouškové, i když je tak hrozné. A miluju dnešní ranní letní vzduch, který mi to připomíná.... the earth is the universe's eyes...)

jednou ráno

12. května 2015 v 23:58 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
...a tak vyprávím o tom, jak jsem v posledních dnech šťastný. A trochu mi to připomíná scénu z Jak jsem poznal vaši matku. "Děti, v létě roku **** jsme byli všichni šťastně zadaní. Takže se vlastně nic nedělo a přeskočím až do října, kdy jsme se všichni hádali." Nebo tak nějak. Prostě to období, kdy má člověk pocit, že ani nemá co říkat. Protože říkat stále dokola Jsem šťastný nemá cenu. A zavání to pak lží. Ale co vlastně říkat o štěstí a jak ho popisovat? (Je celkem zajímavé, kolik lidí skvěle popisuje smutek a pochmurné nálady. A jak málo člověk narazí na skvělý popis štěstí.)
A pak se zas ptám sám sebe, jestli třeba přeci jen nejsem ani trošičku imaginárně zamilovaný. Mohl bych být. Ale čím dál víc mi to přijde spíš jako lež. Nebo hra. Něco, co není ani dost skutečné na to, abych z toho cítil něco silného. Na druhou stranu...
Zkusmo mlátím krumpáčem do něčeho hrozně tvrdého ve mně. Když vidím nejrůznější lidi v metru. A snažím se vybít si z té tvrdé amorfní hmoty nějaký tvar. Nějaký pěkný slovní tvar, který by dokázal něco trefně popsat. Paní s klouboukem, který se vpředu rozšiřuje do kšiltu a zakrývá jí celý obličej, takže když ji vidím, vypadá to, jako kdyby jí půl obličeje chybělo. A stejně to není ono. Protože tomu něco chybí. A čím dál víc vidím co. (Co chybí všemu, co napíšu).
(Život.)
Usmívám se ve světě, kde by nic nemělo být jednoduché. A mám pocit, že stojím nohama pevně na zemi. Pevněji než dřív. Šťastněji než dřív. Ale stejně mi chybí něco ze dřívějška. To bezprostřední zoufalství, ten pocit, že se mnou všechno zmítá. A teď, i když stále cítím, stojím na místě. A vítr, který by mě dřív odnesl bůhvíkam, mi prostě jen hladí tvář a já ho s jistým potěšením vdechuji. A usmívám se. Jako skoro u všeho, co dělám.
(A taky čekám na svou chvíli. Až mi všechno bude jasné. Protože život nekončí. K mému překvapení teprve začíná. A něco mi říká že to může být velké.)
Stejně mě trochu mrzí rozhovor, který skončil někde mezi botanikou a smysluplností filosofie.
A až nebudu chtít jet tím vlakem, prostě vystrčím hlavu z okýnka.
A taky je fajn vědět, že na světě jsou kouzelní lidé.
Ale takhle k večeru je docela těžké se usmát.
A na otázku metamorfóza dovedu odpověď jen jedním:

"I'm a larva wrapped in silk
I am dying in burning flesh"

("My skin so thin you can see black holes within")

A pak bych jen dodal, že beauty is poisonous, disruptive.
(A třeba by to byla jedna z chvil, kdy na mě dolehne ta vrstva sněhových vloček, jako když jsem slyšel Susanne poprvé.)

"...and sometimes I'll bend into the silicone veil
and enter this world again as a ghost..."



Nevím, kde beru tu odvahu jít dál. Ale mám ji. A možná jí mám víc než kdy předtím.

Efemérní menarché

8. května 2015 v 23:51 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Když hraju na kytaru Dajánu, vzpomenu si na to období života, kdy jsem byl osamělý romantik a měl jsem pocit, že "navždy bude sama snít, nenalezne nikdy klid" a "sny jenž voní skořicí, sny jež nelze obejmout" jsou verše dokonale popisující můj život. A najednou si to tak nějak myslet nemůžu. Alespoň pokud nechci svůj vztah považovat za něco pomíjivého, za takovou hříčkou, kterou jen zabíjím nekonečnou samotu...
Bolí mě bříška prstů. A nebaví mě těšit celou rodinu hrou na kytaru. A nebaví mě, jak zní můj hlas, když zpívám. Nejradši si zpívám sám. A hraju to, co mám rád já. A pak moje matka tvrdí, že je Virginie Woolfová - zoufalá, pochmurná a zbytečná, a do té řeky by neváhala skočit. A ukazuje mi u toho hvězdu a strom a nebe... a říká: "Tohle je Woolfová! Já jsem Woolfová!" A když se jí ptám, co od ní četla, říká, že všechno. (A přitom pokud vím, tak nic.)
Něčím se mi líbí ten zvuk kovových strun. Když E, H a G nejsou silonové. Ale stejně mám raději svou novější kytaru. Tu, kterou mám jen asi sedm let. Tu starší, dětskou, tak rád nemám. Má věčně špinavé struny a nevejdou se mi na ni prsty. A i když má pronikavější a ostřejší zvuk... já ani nevím. Možná jde jen o zvyk. A nesnáším, když musím hrát na přání. Nesnáším to matčino "zahraj něco, u čeho si můžeme zazpívat". A pak mi někdy povídá, že chtěla, abych hrál jako Lenka Filipová concertino. Pochybuji, že u toho by si zazpívala.
A pak řekne matka babičce jdi do prdele a já si říkám, že to se nedělá. A mám chuť jí to vrátit. Směju se tomu, že nám prý dává devadesát procent svobody. (Ani náhodou...)
Svět mi přijde skleněný. A trochu jako z vody. Možná smutný, nevím. Netuším, co přinese budoucnost. A třeba vážně bude válka. A já nikdy nic nenapíšu a všechno skončí špatně. Nejspíš se ani neutopím v řece. Spíš bych si vystřelil mozek z hlavy. Aspoň kdybych musel válčit. Protože pomyšlení, že zabiju sám sebe je mi milejší, než myšlenka, že zabiju jiné. A taky mi je milejší než myšlenka, že mě zabijí jiní. Vlastně si stačí vzpomenout na Na západní frontě klid. A nechápu, jak někdo může mít rád válku, když nám po ní zbyla taková památka. Tak moc nevyvratitelný důkaz toho, jak to lidi ničí. Jak hrozné to je.
Radši tisíc dalších střepů než něco takového.
Nemůžu ani najít ten správný severský folk. Něco, co by bylo tak krásně duchaplně smutné. Ale ne monotónní. Protože ani smutek není pořád stejný. Spíš se stále mění, má tisíce forem. A i když se opakuje, je to spíš jako jeden z mnoha motivů celé té smutné skladby. A ta skladba je nakonec možná šťastná? A krásná?
Protože je rozdíl mezi smutkem a hnusem. Mezi bolestí a hnusem. Mezi čímkoliv lidským a tím nelidským hnusem.
Někde bych se opřel. V takové šedé krajině, kde fouká vítr. A dal si cigaretu. Místo kouře bych chtěl vdechovat vodu, křišťálově čistou, stejně průzračnou jako je smutek, který občas vídám.
Taky se mi hrozně líbí ten pocit, když se zamiluju do hudby, kterou si na youtube neposlechlo ani milion lidí. Možná proto, že mám pocit, jako bych objevil něco čistě soukromého. Jako když neříkám lidem o Susanne Sundfør, protože je tak vzácná.
Slzy jsou na mně dnes to nejpravdivější. To jediné, co může ven v tak neustávajícím spěchu. Jako by na světě už chybělo útočiště pro mou duši. A tak vychází ven jen večer, když jsou všechny místnosti prázdné. A nechce sdílet pokoj ani se mnou.
Ruku si dát na srdce a cítit tu upřímnost, která tam někde protéká. A není to krev. Je to voda.
In aqua veritas?
A ve světě jsem se neztratil jen proto, že ještě tuším, kde se mám hledat.
Budou mi chybět čtvrtky. A všechna kouzla kolem nich.
A taky mi chybí loňské čtvrtky. Poslech vyšehradské zvonkorhy z předjarních Malých Albertovských schodů. A myslení na adonise. (To jméno je vážně vtipnou shodou. Že někdo jako on se může jmenovat stejně jako rostlina, které se latinsky říká adonis... A pak ta náhoda, kdy se mě sestřička u doktory zeptá, jestli jsem pan H. A já si na chvíli přijdu neodolatelně krásný.)
Někdy přeci jen mívám pocit, že mám ruce vlhké od transcendentní absolutní Pravdy. A že jsem koutkem očí zahlédl za hranice hmotného světa.
A pak se zas učím něco biologického a říkám si, že je to všechno jen nesmyslný vedlejší produkt buněčných aktivit. A nedovedu si představit, jak hromada neuronů, sebelíp organizovanější, udělá mě. Se všemi těmi myšlenkami, které mám. A hlavně proč. A jakou to má evoluční výhodu. Že se občas cítíme tak hrozně špatně, i když k tomu nemáme důvod; že se nadcháváme pro umění; že pro nás tolik znamená láska.
A někdy mám pocit, že jsem se od těch dob nezměnil. Že jsem pořád ten ztracený romantik, co si myslí, že jeho sny voní skořicí.
A taky mi dojde, že to dětské "nikdo mi nerozumí" je někdy ta největší pravda. (Třeba i epistemologicky.)
A proč bych nemohl skládat krásná slova dohromady bez ohledu na smysl?


Vlak

6. května 2015 v 23:23 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
A nakonec nic není možná tak zlé, jak by se snad mohlo zdát. Možná se jen nestačím koukat. A možná vidím jen lesk na povrchu. Ale chvílemi - třeba posledních několik dní - se mi zdá, že můj život je mnohem lepší a spokojenější než kdy předtím. Možná jsem na té správné cestě. Nebo tak něco.
Poslouchám Susanne Sundfør. A nevycházím z údivu nad tím, jak skvělou hudbu dělá. Občas bych i věřil, že mě nikdy nepřestane nadchávat.
Přitom jsem strávil celý den brouzdáním po neznámých interpretech a pátráním po něčem novém, zajímavém. Po něčem, co by mě znovu nadchlo a co bych mohl často poslouchat. Zrovna si nevybavím, co mě naposledy dost nadchlo. Možná cocorosie, když si odmyslím těch pár let, co jsem o nich věděl a neposlouchal je. Nebo... nevím.
Těším se na zítřejší přednášku z vývojovky, protože je šance, že uvidím Rezekvítkovou. A to mi zvedne náladu.

Posledních pár dní. O kterých není co napsat. Jen snad, že nic nestíhám. A možná právě v tom je to štěstí. Že nestíhám vidět nic špatného. Nebo jen méně přemýšlím o věcech, o kterých se přemýšlet ani nemá. (Protože přemýšlení o nich vede k existenciální úzkosti. Ale přesně o takových věcech by se přemýšlet mělo, ne?)
Možná mi trochu přijde, že jsem ve vlaku, který jede strašně rychle. Ze začátku jsem se bál. A měl jsem pocit, že je všechno špatně. Protože na takovou rychlost nejsem zvyklý. A krajina za okny vypadá jen jako dlouhé táhlé nic. Nakonec ale sedím v kupé sám a čtu si knihu. Piju k tomu čaj a rychlost mě začíná fascinovat. Nevím, kam jedu. Ani proč. Ale našel jsem v té jízdě něco svého. Mám i tady své místo, svůj malý kousek klidu. (A ráje?)

Napadá mě, čím je Susanne Sundfør tak výjimečná. Tím, že v ohromné záplavě těch indie a elektropopových (hodně) alternativních umělců ona si zachovává silnou melodii. A to navzdory tomu, že to celé jinak vyzní nepopově a nezávisle. Nebo je to tím hlasem, co je jak led, ale přesto tak hrozně blízko?
Ale i k ní jsem si cestu hledal dlouho. A třeba jednou pochopím i někoho z těch, které teď nechápu. A pak o něm budu mluvit s podobným obdivem.

Miluju věci, ze kterých mě mrazí. Ze kterých cítím skutečný smutek. Nebo skutečnou bolest. Nebo i skutečnou radost. Ale musí být hluboká. A musí být cítit. A takové ty věci, u kterých mám pocit nevyjádřitelného plynutí. Plynutí, které snad žádné jádro nemá, protože by tím přicházelo o plynulost. Něco efemerního. Jeden okamžik, který už nikdy jindy nebude. Ale něco v tom, co přežije celé věky - něco věčného a neměnného. Pravda, která se nedá vyjádřit slovy, která žije jen v skutečném prožitku.
A asi to je to, co miluji.
(A nikdy nedovedu takovou pravdu vtisknout do textu. Ani skrz příběh. Ani skrz nic jiného.)

Kam se podívám, vidím řeku. Nádhernou. Stříbrnou. Čistou. Jako by ani nebylo nic jiného.

Písek

2. května 2015 v 11:10 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Piju jasmínový čaj, asi tak po čtvrt roce, a vzpomínám na nejlepší jasmínový čaj, jaký jsem kdy pil. Na ten, co před zalitím voněl trochu jako sušená rajčata. Pravděpodobně ho v životě už neochutnám. A ať je to jakkoliv absurdní, to pomyšlení s sebou nese spoustu bolesti. Přesně totiž vím, co by mi ten čaj připomněl. Ta chuť, ta vůně. Byla by to úzkost, rty a letní bouře, maturita, post-rock. Byly by to ty věci, které v sobě nosím doteď, velmi hrdě, jako odznaky toho, kdo jsem. Poslední půlrok čistoty, než jsem vstoupil do světa dospělých a plnou silou jsem se vrhnul na zničení všeho nevinného, co ve mně ještě bylo. A teď už každý jasmínový čaj chutná trochu mdle, i když stále skvěle. A jen občas v nějakém ucítím slabý odlesk chuti toho čaje. Možná byl jen omylem kontaminovaný. (Stejně jako látka, kterou potřeboval doktor Jekyll.)
Mám pocit, že pořád běžím a zrychluju. A už nemám čas na nic. Jen bezmyšlenkovitě přijímat svět, přizpůsobit kroky povrchu. Jenže takhle to jednou dál nepůjde, ne? (V takové rychlosti se nedají ani vidět slova.)
Nakonec mám poslední dobou nejvíc náladu na post-rock. Jako by byl nečím přívětivější než jiná hudba. A než okolní svět. A taky předjarní chlad, který ještě občas zavítá do teplých dní.
A když dlouho nejsem sám, mám chuť se stočit do klubíčka, poslouchat smutnou hudbu a užívat si bolest. Dávkovat si jí tak akorát a litovat se. I kdyby kvůli ničemu. Protože si najednou uvědomím, že v sobě mám tolik těch malých nic. Tolik střípků a jedů, tolik všeho z minulosti, co ještě zdaleka není čisté, vyřešené a pryč.
A pak mám taky chuť dělat věci, které jsou úplně špatně. (A místo abych se sebou něco dělal do sebe zasévám další a další zrníčka toho nedořešeného.)
Obchází mě vlci a čekají na správnou chvíli. A možná mi už nezbývá tolik času, než přijde další horší období. A nebo už tu je a já jen nemám čas ho vidět. Nemám čas na nic. A nejsem nic. Protože v tom běhu ze mě zbyly už jen nohy, které běží naprosto bez rozumu a bez cíle.
(A pak se podivuju nad zrzavou spolužačkou, která mi svým hlasem připomíná Sio. A mám chuť ji obejmout, protože Sio je moc daleko. A protože mi chybí. Protože mi tolik lidí chybí a nevím, jak k nim najít cestu a nevím, co jsem vlastně udělal špatně. Spousta těch věcí, kterým bych se teď měl smát, mě stále trápí. Možná jsem tedy nikdy nedospěl.)
Pod stálou a pevnou kůží se klepu. Ale nic není vidět. Připomínám si víc sám sebe v patnácti. Hradby ze všeho, co bylo zrovna po ruce, hlavně ať se ke mně nikdo nedostane. Najednou mě děsí, kolik lidí mám kolem sebe. Ale i jak málo. Děsí mě každý, kdo přichází a možná ještě víc každý, kdo odchází. Ale nedovedu udělat nic.
Ale pořád mám pocit, že nemůžu přestat běžet. Ale co když pak už nebude vůbec nic. Ani ze mně, ani ze světa.