Zbytečný lament s nevyjádřenou agresí

4. dubna 2015 v 0:08 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Snažím se poslouchat experimentální rock. Začínám u Swans. Je to zvláštní hudba. A já padám do horší a horší nálady. Mé dnešní sny patří k tomu typu snů, které se táhnou do nekonečna kolem jednoho jediného bodu, točí se stále v kruhu a vy se neustále budíte a znovu usínáte. Zároveň se v nich míchá všechno možné dohromady a vzniká z toho nepopsatelná kaše, která ve vás zanechá těžký, naléhavý pocit.
Moje sny se točily kolem kluka z vývojovky. Paradoxně si nevzpomenu vlastně na nic, co se mi o něm zdálo. A ani nerozumím tomu, proč o něm. (Bylo by bláhové to považovat za cokoliv víc než estetickou fascinaci. Ale z estetických fascinací nemívám takové podivné sny.) Do toho se míchaly všechny mé obavy o škole. Že nezískám bakalářku na téma, které by se mi líbilo. Že budu muset na úplně jinou katedru, věnovat se něčemu, co mě absolutně nezajímá. Třeba vývojové biologii... nebo buněčné biologii. A trávit miliardy hodin v laboratoři... a nemít peníze. A umřít. K tomu zkouška z etologie. Průběžný test z fyziologie rostlin. Najednou nestíhám vůbec nic. Nejsem schopný pochopit ani hloupou fotosyntézu. Nestíhám přečíst třísetstránkového Veselovského. Sny o tom, jak mě vyhodí ze školy (na které vlastně nechci být, ale už mi nezbývá nic jiného, než ji dostudovat), jak dostanu špatné známky, jak si podělám celý život.
Jenže já žádný život vlastně nemám. Jsou tu ty krásné chvíle, je tu přítel... ale mám pocit, že to mi všechno ukradnou, oberou mě o každou špetku volného času, stáhnou mě z kůže, vyrvou mi srdce z těla. A zmých žeber si postaví týpí.
Z celého světa se stává útočící krvelačná bestie. Vysaje ze mě život a nenechá vůbec nic. Nechci se nechat zabít. Chci dál šťavnatě recitovat Adama a Evu. Řvát si na nábřeží... pravidal nepravidla. A být furt tím divným klukem, který říká nepatřičné věci, protože to tak prostě cítí.
Nechci napsat bakalářku. Chci napsat román.
Chci rozumět experimentálnímu rocku, toulat se v otrhaných hadrech po ulici abýt umělec. Celou duší. Bez všech těch svých přebytečných buzních vlastností. Bez té touhy zalíbit se. Ale s žílama plnýma krve. Hlaváčkovsky anemický, ale o to živější.
V tomhle světě přežijou jen silný. A slabé to semele. Zůstal jsem slabý až moc dlouho a začínám si to uvědomovat mezi mlýnskými kameny. Mám odpor k budoucnosti. Ke všemu, co by mě mohlo potkat.
A mám odpor i vůči lidem, se kterýma jednou budu v laborce. Protože s nima budu v laborce. Protože se bojím těch lidí, kteří jsou zapálení pro obor. Toho, že před nimi nebudu moct říct, jak moc mě to sere.
(Protože se bojím těch lidí, kteří nezatahují přednášky, které je nebaví. Protože se bojím všeho. A protože poslední, co mě ve škole bavilo, byla molekulární biologie. Asi.)
Proč Swans znějí tak mile. Jako by snad svět byl hezké milé místo.
(A proč jsem se ještě odpoledne usmíval tím svým spokojeným výrazem? Asi proto, že jsem poslouchal CocoRosie a nepodléhal jsem nechápavosti fotosyntézy. Nesnáším kytkologii.)
Proč je život tak kurevsky těžkej? A proč to skoro nikdo nechápe? Že rozhodnout se pro něco je jako upsat se ďáblovi vlastní krví a pak se smažit v Tartaru?
Nakonec mi ze čtvrteční vývojovky zní v hlavě Prometheus a dorůstající játra.
"we are trapped in the belly of this horrible machine... and the machine is bleeding to death"
(Čím to je, že mám rád post-rock a nemám rád Sigur ros? Že mám rád cocorosie a bjork mi nic neříká?)

Nechci klid post-rocku. Ale nemůžu najít to správné. To, co by si vzalo něco z post-rocku a přidalo k tomu víc hrubosti. Něco, co by ze mě sdíralo kůži. Víc než Yearning od Mono. Něco, co mě na chvíli postaví mimo kolej.
(Něco, co mi vyrve játra?)
Ale nic takového neznám. Nikdy to není ono.

Mám strach ze života. A z toho všeho, co se ode mě čeká. (Nebo spíš z toho, co se ode mě čeká podle mě.)
Nemám strach, že někoho zklamu. Mám prostě strach, že to podělám. Protože na život mám jenom jeden pokus.

Proč nic nezní tak, jak má? Všechno je špatně.

Takže mi občas zbývá jen zlost. Zlost a ironický sebevýsměch...


(A nějak takhle skončím...?)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 bludickka bludickka | E-mail | Web | 4. dubna 2015 v 18:51 | Reagovat

Jsou to jen dny. Jenom pocity. Který se střídají. Strach a hrůza. A optimismus a naděje. Všechno je špatné. A všechno je krásné. A tak pořád a pořád. Dokud se to točí, je to dobré :)

2 grey.t grey.t | E-mail | Web | 5. dubna 2015 v 0:34 | Reagovat

[1]: Máš pravdu. Točí se to a to je asi dobře. Na druhou stranu by se to mohlo zdržovat víc v těch hezčích dnech a do těch horších zajít jen pokud je to nezbytně nutné k tomu, aby člověk věděl, jak dobrý je ten dobrý pocit. Přitom mám občas pocit, že to spíš výjimečně zabrousí k těm lepším dnům, aby se člověk prostě nezbláznil.

3 Lilien Lilien | 5. dubna 2015 v 10:30 | Reagovat

Rozumím ti. Nedávno jsem prožívala to stejné. Akorát já trpěla tak moc, že jsem to už nechtěla snášet a tak jsem udělala obří změnu. Pořád si přijdu občas ztracená a že nevím, co v životě chci a že bych to asi už měla vědět. Ale beru to krok po kroku a následuju intuici.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama