V suterénu do leva

5. dubna 2015 v 0:24 | Grey.t |  Zážitky a události
Zažádal jsem o bakalářskou práci u externí vedoucí práce z institutu experimentální medicíny. Srdce mi tluče jako bubeník metalové kapely, co do síly i co do frekvence. A hlavou se mi honí tolik věcí. Že si tu práci nezasloužím. Že by ji měl psát někdo, kdo je zapálenější, kdo ví, že u vědy chce zůstat a že chce dělat zrovna tohle. Ne já. Pískle, které vlastně neví nic a všeho se tak hrozně bojí. Dospělý člověk, který by se, rozklepaný jako ratlík, nejraději schoval za máminu sukni, nebo ještě radši do úzké nepatrné mezírky za babiččiným dřevníkem pod spoustu tam odloženého harampádí. A v té malé škvírce by si vysnil svůj svět, kde by ho nic neděsilo. Kde by byl neohrožený. Bojím se, že to téma dostanu. I že ho nedostanu. Bojím se, co se po mně bude chtít.
Říkám si: Klid, máš ještě rok. Přece nebudou chtít, abys do týdne nastoupil na nějaké praxe do laboratoře a nechají tě aspoň trochu se připravit na průběžný test z fyziologie rostlin. Nechají tě připravit se na zkoušku z etologie. Ale kdyby mě takhle nechávali, tak nakonec nebudu dělat nikdy nic?
Děsím se úplně všeho, co by se mohlo stát. Ale třeba budu mít téma bakalářské práce. Což by znamenalo, že se zbavít starosti, kterou jsem si na bedra naložil koncem zimního semestru. (A taky by to znamenalo, že tu starost hned nahradí povinnost aspoň trochu pracovat na bakalářce.)
Chtěl bych mít soběstačný statek. Kde bych si všechno vypěstoval. Kde bych byl závislý jen na sobě a všechno si mohl zařídit sám. Realita je jiná. Realita je taková, že i kdybych se odřízl od elektřiny, wifi, plynu a vůbec všech podobných vymožeností, musel bych platit nějaké daně. A musel bych toho pěstovat víc a prodávat to. A zas bych byl závislý na ostatních. Na tom, co si koupí. Na tom, jaké ceny stanoví velkoobchod. Na tom, jak se mi urodí. Jedna věc je utáhnout si opasek a vyjít s málem s vyhlídkou na to, že příští rok snad bude plodnější. Jiná věc je dlužit.
A nakonec to ani nevypadá, že odjedu do Střední Ameriky pěstovat plodiny Milpa systémem. Který se mi zdá naprosto dokonalý.
Musel bych být umělec. Hudebník. Pisatel. Cokoliv. Cokoliv by šlo. Chci vidět, jak se mi v rukou tvaruje svět, jak tvořím nekonečno vlastní vůlí. Jak dávám zrod něčemu novému, nevídanému. A nemůžu. Nemám talent. Nemám ho dost. Nemám dost niterných obrazů, ač se mi před očima znovu vynořují vize. Nejsou dost živé. Nejsou dost hluboké. A mé ruce neumí dost tvořit a tvarovat. Špatné ruce, špatná modelína.
A pak si říkám, že to třeba půjde. Že třeba život s rukama plnýma zkumavek (nedovedu si to představit, absolutně si nedovedu představit, jak vlastně taková vědecká praxe probíhá...) není tak špatný. Že třeba i tam budu spokojený s tím, že něco vytvořím. Vytvaruji. Že i tam budu mít pocit hloubky.
Nebo taky ne.

Můj problém asi je, že nevím, co se životem. A nevím, jestli to ostatní ví. Ale jednají, jako by to věděli. A já nemůžu jednat jinak. Ale nevím. Chodím jako slepec bez hůlky. Ruce napřažené do tmy, tápu a nikde nic. Nohy šlapou vždy do nekonečné nejasnosti. Každý další krok může vést do propasti. Nemusí vést nikam. A vlastně ani nevím, jestli se netočím v kruhu.
Tápou ostatní? Přitom jako by směřovali jistojistě k cíli. Třeba ten kluk z vývojovky. (Vážně. Letní Bouře jako symbol hlubokých veselých prožitků, extáze a zamilovanosti. A teď jiná imaginární zakoukanost, kterou mi nevědomí - naprosto nevědecké - napovídá, že jsem na špatném místě a že si musím vybrat? Existenciální krize má i lidské zastoupení? A co asi dělá Blonďák? Ten roztomile krásný heterák, co se umí mile usmát a nezatahovat novověkou filosofii a vědu? Člověk, co poděkuji za podání knížek a pak si vás nepamatuje na praktikách z mikrobiologie, kdy ho nenápadně otravujete tím, že si porovnáváte výsledky a říkáte si, jak vám to dopadlo blbě? A vedle vás Lovestory, která je tam tak nějak navíc?)
Třeba ten kluk z vývojovky. Ať není závorka nekonečná. Třeba ten vypadá, že ví, co dělá. A cílevědomě jde za svým cílem na konci chodby v přízemí od vchodu do Viničné 7 do prava. Jistojistě. ("Nejkrásnější dámou jsem jistojistě já.") A chodí do školy s docela milým úsměvem obklopený lidmi.
Já chodím do školy sám. Často bez úsměvu. A i po škole bloumám bez cíle. Vybírám si záchod podle nálady. Když chci mít usušené ruce, jdu do přízemí, kde je skvělý sušák. Když jsem v prvním patře a líný, jdu na tamní otřesný záchod. Když jsem v knihovně, rozhoduji se podle sušáku na ruce. Když jsem ve třetím patře, jdu do třetího patra a ruce si pak utírám do bundy po minutovém sušení pod něčím, čemu se ani sušák říkat nedá.
Toliko moje pojednání o existenciální krizi patrné na výběru toalety.
Takže na to půjdu asi jinak, protože teď to vypadá, že jsem jenom debilní. (Jsem.)
Když nemám přednášku, prostě se někde flákám. V knihovně. Na Malých albertovských schodech, kde zasněně hledím na Vyšehrad a čekám na zvonkohru. Na Ípáku u Žabky, kde přemýšlím nad tím, že bych měl jít zdravěji a že rohlíky nemají stát tři koruny. Nebo taky bloumám po městských knihovnách a půjčuji si poezii, beletrii a filosofii. Místo čtení odborných článků a učebnic. Místo přípravy na zkoušky. Jsem nevěrný vědě, ale rozejít se s ní nechci. Protože poezie není milenka, se kterou bych se mohl oženit. Ani filosofie. Ani beletrie. Je to ten typ lidí (počkat...?), se kterými si užijete krásné chvíle, ale vztah s nimi je nemožný. Je to ten typ, který je naprosto okouzlující, dokud se mu neupíšete. Zato věda... Co je vlastně věda? Na té je něco, co vám říká, že má smysl dát jí ještě šanci. A pak je na ní něco, co vám říká, ať utečete, dokud to ještě jde. Dokud vám nevezme všechno. Peníze, barák, děti (počkat...?!)... Na druhou stranu, pokud s ní budete šťastní, nebudete nic z toho potřebovat.
Ale to není to, co jsem chtěl říct. To, co jsem chtěl říct, nikdy neřeknu správně. Prostě to, že vidím, jak mají všichni smysl. A já se snažím chovat jako oni, jako bych ten smysl měl. Ale nemám ho. A doufám, že mi prozradí své tajemství, ale cokoliv mi řeknou, je nesmyslné. Dokud nemám smysl, nedává nic smysl?
(Vedoucí práce stále neodepsala.)
Kluk z vývojovky jako by měl všechno. Jasný smysl na konci té chodby. Jasnou krásu, která jasně září do dálky. A já nevím, co ještě může mít. Ale je jasně vidět, že má hezké oblečení, takže finančně nemá (nejasně) nedostatek?
Co to ale proboha řeším?
A proč se radši nesměju posteli s nebesy naší sousedky?

Asi to chce otočit list. A stejně budu muset.
Pořád jsou tu věci, kterých se dá držet. Věci, které dávají smysl mně. Aspoň v nějakém kontextu. Ať je to Hlaváčkova poezie, filmy jako Melancholia či Only lovers left alive, celé to umělecké hnutí kolem melancholického způsobu existence, které nikdo nikdo nijak nedefinoval... To umění, které se soustředí kolem mých témat.
Všechny listy se jednou nakonec obrátí. Třeba. (Nikdy ne všechny.)
Jednou ale přijde čas dát strachu sbohem. A budu se muset postavit světu. Takovému, jaký je.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 bludickka bludickka | 5. dubna 2015 v 7:27 | Reagovat

Vis proc ostatni ten smysl zdanlive maji, proc tak vypadaji? Protoze vetsinou neresi vsechny ty veci, ktere resis ty (ja). Proste zijou a nijak zasadne nepremysli o tom, jestli by nemeli zit lip a jak by meli zit a jestli jejich zivot dava smysl. Myslim ze je malo lidi, kteri premysli do hloubky, nerezignovali a smysl skutecne znaji.
Taky resim malicherna dilemata typu zachod - a denne tisice podobnych. Dokud se clovek jeste dovede rozhodnout, tak se to da :) Ale nesmi se to nechat vyhrotit.
Nad dlouhodobou budoucnosti je nekdy lepsi prilis nepremyslet, protoze je spoustu faktoru, ktere zatim neovlivnis, a tak vznikaji zbytecne obavy. Treba nakonec vubec nebudes pracovat ve vede, ale budes se zivit jinak. Nebo budes v laborce, nebude te to ubijet ani naplnovat, ale uvidis zase jine svetle stranky te prace - treba budes mit vyborny kolektiv, atd.
Ted ti hlavne drzim pesti s bakalarkou. Kdyz nevis, jak chces, aby to dopadlo, tak si treba muzeme myslet, ze at to dopadne jakkoliv, je to spravne :)

2 grey.t grey.t | E-mail | Web | 5. dubna 2015 v 10:15 | Reagovat

[1]: Máš pravdu, asi to bude tím. Ale potom nechápu, jak můžou některé věci neřešit.
No rozhodnout se dovedu. Zvlášť u toho záchodu, když musíš, tak musíš :D
To máš nejspíš pravdu, na druhou stranu si říkám, jestli to bez toho vůbec jde. Jestli se dá prostě vrhnout někam a pak pracovat s tím, co ti to přineslo. Ale je fakt, že když plánuješ hodně dopředu, tak stejně nakonec nevíš, co ti to vlastně může přinést... a můžeš být překvapená.
Děkuji. (Zatím neodpověděla :D ) Snad to dopadne dobře, je hezké to brát takhle - že správně to bude tak, jak to dopadne :)

3 Fronésis Fronésis | 5. dubna 2015 v 15:44 | Reagovat

Já s tím souhlasím, většina lidí nepřemýšlí skoro vůbec, takže nevypadají nijak vyvedení z míry (ale o to víc budou, až budou muset začít). Myslím ale, že když někdo začne studovat vysokou školu a je to nějaký obor, který není od začátku úplně stoprocentně nejlepší, tak nad tím vždycky přemýšlí a vždycky je v tom nějaká nejistota. Takže ti lidé, které potkáváš, možná působí dojmem, že v tom smysl našli, ale to je jenom na povrchu a někde sami se sebou jsou možná stejně na vážkách jako kdokoli jiný. Možná o té volbě pochybují nebo se možná stejně stresují představou toho, co budou muset udělat v budoucnosti, aby skončili na nějakém pracovišti, které jim nebude lézt na nervy... Možná nejsou rozhodnutí o nic víc.
A k tématu bakalářky si myslím, že je to super! Ona Ti dá na výběr? Strašně doufám, že budeš mít něco, co Tě bude bavit, anebo alespoň zajímat, protože to je podle mě klíčem k úspěchu. (Já jsem si vytvořila ke své bakalářce tak intimní vztah, že se mi ji vůbec nechtělo odevzdat, úplně bych nejradši křičela... Byla tak krásně modrá... Tolik se mi hodila k laku na nehty! To je tak povrchní! Ale já ji chci!!! A dostanu ji až v červnu.... )o,= ) Čímž  chci říct, že se toho nemusíš nijak neadekvátně obávat, protože někdy to jde vážně samo. Taky jsem si připadala, že jsem na to ještě moc "malá", i když jsem vlastně rok přesluhovala, ale nakonec se spíš zdá, že na tom vůbec nic není a že jsem klidně mohla napsat už tři (ne že by se mi chtělo, ale ještě je spousta témat, která mě zajímají). Takže jestli Tě něco takhle chytne, budeš mít výhodu, a zvlášť pokud nad tím přemýšlíš už takhle dlouho dopředu, ten rok je podle mě super. A musí být boží naučit se pracovat v laborce... Tak moc doufám, že Tě to nakonec bavit začne. Podle mě jde jen o to bakalářku nepodcenit. Když člověk začíná v červenci, je to hodně brzo; na druhou stranu když začne v únoru, tak si trochu moc fandí. (o=0

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama