Pobulky

15. dubna 2015 v 0:31 | Grey.t |  Koutek pro Letní Bouři
Dojímám se u Rozbřesku a vzpomínám na Letní Bouři. Asi jako vždy, když jsem nemocný. Protože vždy, když jsem nemocný, vzpomenu si na svou poslední předmaturitní nemoc. Týden před maturitním plesem. Letní Bouře v plném proudu. Poslouchal jsem v posteli Muse a četl si jejich texty a něco mě na tom fascinovalo.
(A pořád dokola: Letní Bouře. Letní Bouře. Letní Bouře.)
My favorite movie when I'm sick.
Osudová láska, která se nikdy nestala. Zmoklá Praha, telefonát u dětského hřiště. Všechna naděje na dlani a strach, že z toho nic nebude.
Část mě furt nevěří, že se to nestalo. Že tři dny magie skončily podáním ruky a větou "asi z toho nic víc nebude".
Asi je vážně trapné, že to ve mně čas od času tolik zahoří. Vzpomínka na... to.
Na to, že po třech dnech komunikace se dokážu zamilovat natolik, aby to trvalo téměř rok.

A jak koukám na Bellu, připomíná mi přítele. A naši romantiku. Náš hrozně nevyvážený vztah plný zvratů a podivností. Takový ten vztah, kdy vám občas někdo řekne "A proč s ním vlastně jsi?". A vy si v hlavě říkáte - "a co přesně na tom není jasné?"

Takže jsem marod a dojímám se u Twilight. A myslím na Letní Bouři, protože to k tomu patří. A na to, jak jsem se v kině smál se spolužačkama na prvním díle Rozbřesku. Jak jsem se nemohl dočkat, až Edward vykousne Belle dítě z dělohy. (Pro ty, co by to snad nevěděli: Ano, vážně to udělá. Vlastně to byl hlavní důvod, proč jsem se rozhodl na to jít do kina a proč jsem předtím shlédl všechny předchzí díly.)
(Není vlastně zvláštní, že prvotní příčina asociace Stmívání a Letní Bouře spočívá v tom, že upír vykousává dítě z dělohy?)

Chtěl bych jenom ochutnat. Na špičku jazyka. Jen jednou znovu. Cítit při jakékoliv zmínce o Francii či Paříží zamilované bodání u srdce. Být od rána do večera omámený a čekat na to, až napíše něco milého.
Možná bych byl nědo úplně jiný. Kdyby to tehdy dopadlo jinak. Kdybych třeba udělal dojem...
Třeba bych zůstal na filosofii. Nebo bych nakonec vůbec nešel na VŠ.
Nebo něco.
Už si ani nepamatuju ty rty. Nepamatuju si zhola nic. Kromě krásných modrých ponožek. A nepopsatelné gestiky, když se ptal "Nejsi ty náhodou Tomáš?"
A taky ten déšť. Jak jdeme kolem čajovny Pod Stromem. Jak jdeme k Džoudymu. Jak sedíme - a kde sedíme - a jak mluvíme.
Někde mám - ano, ještě pořád - fotku. Na které ty rty nejsou vidět. Ony nejsou vidět nikde.
Ony možná ani nikdy nebyly takové, jaké si je pamatuju.
Chybí mi těch pár týdnů, kdy jsem miloval francouzský jazyk. A chvěl jsem se při středeční dvouhodinovce. A bylo to ve středu. 19. 10.
A tak vůbec.
Vůbec si totiž nedovedu představit, že se to fakt stalo. Že ta doba někdy byla skutečná.
(A vůbec si nedovedu představit, že to bylo vážně tak intenzivní.)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 bludickka bludickka | 15. dubna 2015 v 20:15 | Reagovat

Možná ti ze všeho nejvíc chybí ta intenzita. Třeba by se dala něčím navodit i v současnosti....

2 grey.t grey.t | E-mail | Web | 16. dubna 2015 v 16:38 | Reagovat

[1]: Řekl bych, že zcela určitě. Ale vlastně i celá atmosféra té doby.
Něčím by se navodit dala zcela určitě, ale drogám se snažím vyhýbat :D (A ty zážitky jsou vlastně nevypočitatelné.)

3 bludickka bludickka | 17. dubna 2015 v 11:48 | Reagovat

[2]: Některé zážitky se dají přivolat :)

4 grey.t grey.t | E-mail | Web | 17. dubna 2015 v 13:49 | Reagovat

[3]: To asi jo, ale stejně. Mám pocit, že ty přivolatelné nejsou ty pravé, ty nejvíc intenzivní.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama