Pět slov

23. dubna 2015 v 12:55 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Dnes se to podařilo. Povedený čtvrtek. Možná si dokonce dovolím říci, že povedenější než ten, o kterém často mluvím. Cítím to v sobě víc do hloubky a významněji. Jako kdyby tohle štěstí něco znamenalo. Něco víc. I proto, že mírně bolí.
Knihy mají zelenou a já si díky tomu dopřál K Majáku. Pomalu si doplňuji knihovnu Woolfovou. A jednou budu mít vše. Nejen kopené, ale i přečtené. Několikrát.
Pořád si říkám, že tohle musím zaznamenat. Aby to bylo úplné. Ale co o tom vlastně můžu napsat? Odpověď vyplývá z otázky.
Můžu popsat, jak to všechno probíhalo. Jak jsem ráno vstal, vyrazil do školy a poslouchal Cranberries. A měl opravdu dobrou náladu. Jak jsem si po cestě sedmičkou četl Deníky a byl znovu nadšený. A jak jsem tentokrát nezapomněl vzhlédnout na Nuselák a pokochat se. Pořád nevím, jestli mě víc fascinuje jeho majestátnost (nebo hnusnost, chcete-li), nebo ta implicitní morbidita. Protože všichni víme, co člověku přijde na mysl, když se řekne Nuselák.
Potom to, jak na přednášce téměř usínám a jsem nesvůj z toho, že kousek za mnou sedí kluk z vývojovky. Se kterým si pravděpodobně píšu. Nebo spíš už nepíšu, jak vyplývá z toho, co jsem mu napsal. Je to o to horší a už vím, že byla blbost někomu psát. Že je vůbec blbost psát si s lidmi, které můžete potkávat. Aspoň v podobných případech, kdy vlastně nevíte, co říct, o čem mluvit a děláte to jen proto... všichni víme proč. Nebo vlastně ne. Ale když jsem se na něj dnes podíval, došlo mi, že vážně nevypadá tak dobře, jak se mi zprvu zdálo. A možná vypadá a jen už toho mám dost?
Taky můžu psát, jak se osměluji a zanechávám za sebou sociální fobii, jak se domlouvám se slečnou, co sedí za mnou, aby mi připomněla, že jsem si na katedru položil diktafon. Jak se domlouvám v luxoru, zda dostanu i slevu na ISIC, což bych normálně neudělal, protože by mi to přišlo nevhodné, když už jednu slevu dostávám.
Nebo můžu zmínit, jak jsem potkal Mravence (a jak mě doma napadlo, jak zpřesnit jeho zdejší přezdívku - Mravenčí Řiť). A jak jsem si zase uvědomil, že některé jedy v sobě stále mám. O tom, že žijeme ve světě i s těmi lidmi, které jsme vyřadili ze svého života. (Ale můžeme dělat, že je nevidíme.)
Nakonec můžu i zmínit, co jsem si koupil za knihy. Ale nic z toho není ono. To není to, co dělá dnešek. A já nevím, o přesně to je. Naděje, kterou mi nečekaně daly Deníky? Že jednou něco napíšu a že času mám ještě dost. A že i čtení je okouzlující.
Jako by dnešek tvořily ty detaily. To, jak s úsměvem koukám do Joycova Odysea, aniž bych si ho zamýšlel koupit. Ale někdy si ho přečtu a v tu chvíli, kdy ho držím v rukou si tohle přesvědčení osvěžuju a utužuju.
V ústech se mi občas převalí slovo a já se usměju. Protože je krásné. A příjemné. Někdy i celá věta. A často mám chuť se smát internímu vtipu, kterému porozumím jen já. Slovu oplzlý, například, a hned potom slovu nabubřelý.
Jediné, co mě dráždí, je fakt, že si spoustu těch knih přečtu až za dlouho. Knihu, kterou jsem si koupil kvůli tomu, že v ní někdo hraje na harmonium a bojí se matky, která svírá nůžky, že mu ustřihne prsty. Ale i Orlanda a K majáku. A Kaligrafii snů, kterou jsem si koupil spíš kvůli souhře názvu a ceny než proto, že by mě nějak víc lákala.
(A právě teď se mi vybavuje Osamělost prvočísel, to, že ji mám zapsanou na konci sešitu na Fyziologii živočichů a člověka a vůbec nevím proč. A že mi je ten název povědomý a někdo mi to určitě doporučoval.)
Stejně to ale není ono. Kdysi mi to šlo. Dostat sem ten pocit, abych si ho mohl potom zpětně dávkovat.
Ještě musím zmínit pětivteřinový nesmělý hovor s Rezekvítkovou na tramvajové zastávce, který mi tak zlepšil náladu ještě předtím, než jsem se vydal do luxoru. I to, jak jsem měl těsně potom pocit, jako by mi do hlavy vletělo aspoň dvacet vět, kterými by se dal popsat. A v tom zmatku se roztrhaly na míň než slova a já nakonec jen řeknu, jak mě to celé nesmírně potěšilo a jak jsem se u toho tak trochu bál.
Celé dopoledne chutná jako chladný doušek něčeho, co je možná trošku sladkokyselé. Tím osvěžujícím způsobem, kdy necítíte ani tak sladkost a kyselost, ale takovou tu specifickou chuť svěžesti a radosti, i když ani to není úplně přesné. Možná ten doušek vlastně chutná úplně jinak. A dokud se znovu nenapijete, nebudete si vůbec jistí, jak vlastně chutnal. Ale potom, co polknete, nemáte chuť na nic jiného. Necháváte si ty tóny hezky doznívat, protože i v dozvuku je něco nového a specifického. A cokoliv dalšího bytostně ohrožuje celou tu křehkost, která se ve vás vytvořila. Slibuju si, že se nebudu učit. Že si nedovolím zkazit tenhle den. Nakonec je všechno možná dílem Virginie. Protože právě z jejích Deníků to na mě tak dýchá, právě to mi pomáhá ještě udržovat zbytky toho chvění. Ale cítím tam i něco navíc. Ten celek. Všechno. Včetně bolesti zad na přednášce, kluka z vývojovky někde za mnou a toho pohledu, který říká, že tohle je taky jen člověk. Ospalost. Jízda tramvají. I to pěkné počasí. Mladík, který pomáhá nějaké babičce vystoupit z tramvaje. Představa hovoru, který spolu vedou - i povzdech nad tím, jak málo věcí si už představuju sám od sebe.
Je to jako dát si něčeho lžičku a ne víc.

Jenže právě to je ono. To je můj život, co mi nedává dost slov a nechává mě zas trochu vyschnout a podusit. I když si takhle, jako dnes, smočím vyschlou kůži v nějaké řece (jsou v ní velké oblázky), nedovedu o tom mluvit. Hýbe se to ve mně, klíčí to, ale jako bych to ani nevěděl - jako bych to neměl vědět. Jenže právě tohle vědět potřebuju. A potřebuju to cítit skrz slova. Jenže jakmile se o to pokouším, je to zase pryč. Slova najednou znamenají jen přesně to, co znamenají. Jsou striktní a chladná a o ničem. Tohle potřebuje jiná slova. Velká, všeobsažná. Slova jako efemérní, subtilní, cretin, metamorfóza.
(A jako kdyby těch posledních pět slov řeklo mnohem víc než všechno před nimi.)

Dnešní den si zaslouží lepší článek. Ale za mě ho nikdo nenapíše a nenapíšu ho ani já.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Alétheia Alétheia | 23. dubna 2015 v 20:51 | Reagovat

"Žoviální". (o=0
Mně se ten článek náhodou moc líbil. Přeji Ti tolik radosti, kolik jen hlava unese. A kdo by to byl řekl, že od Roses už uplynuly tři roky?!? Oo= Vůbec jsem si toho ani nestačila všimnout. Taky jsem ráda, že jsi objevil tu spolužačku. A Osamělost prvočísel jsem Ti doporučila zcela určitě. Půjčila jsem si ji ten den, kdy jsme se sešli někde na Náměstí Míru, a Ty jsi na mě musel hrozně dlouho čekat a pak jsme neměli ani dvě hodiny. To je tak dávno...? Oo=
A moc gratuluji ke kytkám! (o=0 Z celého srdce. Omlouvám se, že Ti to píšu sem, ale docházejí mi SMSky a peníze. (o=0 (Taky jsem si totiž dnes koupila knížku. Takovou úúúžasnou tlustou učebnici finštiny. Za skoro 6 set. Stálo to za to.) (o=0

2 bludickka bludickka | E-mail | Web | 23. dubna 2015 v 20:52 | Reagovat

Taky mě někdy štve, že toho nepřečtu tolik, kolik bych chtěla.. a hlavně ne s takovou pozorností, jakou bych tomu chtěla věnovat. Osamělost prvočísel mám za sebou. Film i knihu a doporučuju. Samozřejmě nejdříve knihu :)
Myslím si, že vyjadřovat pocity ti jde stále stejně dobře jako dřív, ač se ti to třeba nezdá...

3 grey.t grey.t | E-mail | Web | 23. dubna 2015 v 21:39 | Reagovat

[1]: Žoviální je taky pěkné slovo. Ale vždycky si pod tím představím spíš něco úpadkového :D
Jsem rád, že se ti líbil!
Tři roky no! :D
Já si myslel, že jsi to byla ty, ale proč to mám v sešitu fyziologie živočichů? To jsme se sešli v úterý tenhle semestr? Já mám totiž dojem, že jsme se tenhle semestr vůbec neviděli... (?)
V pohodě, mně to nevadí! :D A gratuluji k učebnici :)

[2]: Možná to mám teda od tebe a zapsal jsem si to do sešitu někdy když jsem ve škole četl nějaký tvůj mail nebo článek, ve kterém jsi to zmiňovala, přičemž jsem si vzpomněl na to, že mi to už předtím doporučovala Katka. To by dávalo asi největší smysl!
Nezdá se mi to, vážně. Ale děkuju, zkusím ti to věřit, ale nejvíc tomu uvěřím až si ten článek za rok přečtu a budu mít jistotu, že z něj něco cítím, nebo naopak necítím...

4 Ta Rezekvítková Ta Rezekvítková | Web | 24. dubna 2015 v 9:58 | Reagovat

Taky jsem se tak trochu bála. Ale bylo to takové milé. Kvůli těm pěti vtěřinám jsem se pak usmívala minimálně dalších deset minut.
Osamělost prvočísel jsem Ti zcela jistě nedoporučovala já, ale kdybych k tomu bývala měla nějakou příležitost, určitě bych to udělala taky.

5 Alétheia Alétheia | 24. dubna 2015 v 21:28 | Reagovat

[3]: Tenhle semestr jsme se viděli jen v divadle, a to ještě ani nebyl semestr. Nejjednodušší vysvětlení je, že Ti to doporučili tři lidé - nejdřív já, potom Adélka (té jsem to totiž doporučila taky) a nakonec někdo ve škole. (o=0 Nebo mimo školu, ale měl jsi po ruce zrovna výpisky z fyziologie... Dává to smysl? (o=0
Hej, ale v tom případě bych Tě potřebovala zase vidět. Únor je taky docela dávno, teď mi to teprve došlo. Taaakže... Co děláš ve druhé polovině června? (o=0 (Možná budu mít volné neděle - aspoň v to doufám. Housle s sebou.) - Hádej, co jsem dneska hrála za skladbu v místnosti 238. (o=0 (o=0 (o=0 Konečně já!

6 Veritas Veritas | 24. dubna 2015 v 21:30 | Reagovat

[3]: PS: A bludickka sice doporučuje knihu i film, ale já film zakazuji, pokud nechceš být stejně zklamaný, jako jsem byla já. To je ještě horší pokus než Eragon. A vůbec to nedává smysl tomu, kdo nečetl knihu. A ten, kdo ji četl, je samozřejmě znechucený. Vážně ne-e! xo=

7 grey.t grey.t | E-mail | Web | 25. dubna 2015 v 10:32 | Reagovat

[4]: To jsme měli podobné, taky mi ten úsměv vydržel ještě dlouho potom :)
Tak to si to vážně musím přečíst. Vypadá to, že mi to doporučují skoro všichni lidé, na jejichž doporučení docela dám :)

[5]: Pravda, to je hrozně dávno! Já myslím, že mi to doporučila ta bludička v mailu, nebo se o tom zmínila a já si vzpomněl na to, že mi to doporučil někdo jiný. A protože často čtu její maily a články ve škole, tak jsem si to možná zapsal. Ale kdo ví :D
Ano, už se musíme vidět. V druhé polovině června mám ale zkouškové a nevím, jak to budu zvládat. Čeká mě ta fyziologie živočichů a člověka a to je prý dost těžké...
Jé, gratuluju! :)
Tak já se na ten film teda nepodívám :D

8 A. A. | 25. dubna 2015 v 16:07 | Reagovat

Film je sice dost jinej, ale kdyz se odprostis od specifickeho kouzla, ktere ma kniha, taky oplyva takovym svym zvlastnim kouzlem. Podle me stoji za to videt, neco to ve mne zanechalo.

9 bludickka bludickka | 27. dubna 2015 v 16:47 | Reagovat

Přesně. Souhlasím s A. I když se to kvalitou nedá s knihou srovnat (a já myslím, že jen málokdy to jde) - tak má cenu podívat se a udělat si svůj názor. Ale bez předchozího přečtení by mi film asi smysl nedával.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama