Vybavuje se mi léto u babičky. A posledních pár let se mi smíchává. Třešně a cvičení na Marinu and the Diamonds. A v žádné těch vzpomínek není matka se zlomenou nohou. Což je nakonec možná dobře.
Všechno ve mně je nějak jednoduché. Jako by ani nebylo o čem psát. A přitom mám měsíčkovou náladu. A píšu si milion věcí do poznámek v mobilu. Každou hloupost, která mě zaujme. Nakonec během pár dní narazím na víc pozoruhodností než za celou Murakamiho knihu. Není to zvláštní? Člověk by si skoro začal myslet, že realita je zajímavější než svět Murakamiho knih. (To byl ale bylo mylné mínění.)
Nechal jsem se dobrovolně nakazit chorobou. Protože v nemoci i ve zdraví. Nebo tak něco. Následujících pár dní budou mými nejlepšími přáteli acylpyrin a zázvorový čaj. Ale rozhodl jsem se nevzdat. Ve středu mám první hodinu houslí po tři čtvrtě roce. Mám skoro pocit, jako by od poslední hodiny uplynulo několik let. A M. nesnáší, když chodím na hodiny nemocný. Takže ve středu musím být zdravý. (Nebo zfetovaný coldrexem a zázvorem a vším, co proti tomu může pomoct. Rumem třeba.)
Nějak přemýšlím, jak všechno stihnu. Ve čtvrtek mám psát test, který se měl psát minulý čtvrtek. K tomu musím tenhle týden přečíst Veselovského Etologii na zkoušku. A do konce týdne dát vědět paní Bé o tom, které z témat na bakalářku jsem si vybral.
A pak obdivuju ten vítr. Je jako od moře. Jako kdyby celou Prahou vanula dovolená. Chorvatsko a ty horké post-rockové večery na terase. Vítr od moře. Letní vítr, připomínka ambivalence, která mě znovu čeká. Nesnesitelné vedro a iracionální blaho.
Jako by snad svět byl nádherný.
A najednou věřím, že všechno je správně. Jen cítit ten vítr. Ten vzduch. Je cítit jen párkrát do roka.
(A taky to kouzlo večera, kdy se smráká a v hlavě vám zní Video Games, propadáte se do okouzlující melancholie a cítíte odkazy na tisíce těch protoulaných večerů. Blíží se další léto. A já mám strach ze střepů. A ze všeho. A těším se na post-rock.)
Najednou nemám pocit, že jsem ve vězení.
Skoro jako bych se těšil na to, že budu dělat vědu.
(Že budu zabíjet myši a dělat řezy. Ani jedno z toho neumím a myslím, že zabíjet myši bude ten menší problém. Konec konců, co se týče laboratorních úkonů, je to problém vždycky. Ať už se jedná o vysévání na agar, ředění... Nejlíp mi jde pipetovat pipetmanem. Ovšem někdo musí kontrolovat, zda pipetuju správné věci na správná místa. Toliko exkurze do trudně nepatrného Greyova laboratorního talentu.)
"J'ai encore quelques rêves"
A třeba ještě někdy něco napíšu. Něco, co třeba překoná i Kokon.
(A třeba pak zas budu někdy brečet nad nějakým nádherným komentářem. Nějakým takovým, jaké umí psát Dušička.)
Zabíjet myši, to né :(