Konstatování něčeho

20. dubna 2015 v 20:47 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Honím slova. Ne. Honím myšlenky. Rozletěly se na všechny strany a nedávají smysl. Chytím jeden nápad a je naprosto prost kontextu. Ve škole mi bylo hrozně nepříjemně. Celou dobu jsem měl pocit, jako kdybych špatně viděl a všechno bylo vybledlé a zastřené. Nejspíš to bylo od ztuhlých zad.
Teď sedím v pokoji a poslouchám Radiohead. Ve středu mě konečně čeká první hodina houslí, tentokrát už opravdu. První po asi devíti měsících. Všechno bude špatně a já na to pořád myslím, když hraju. Pravá ruka tahá špatně, smyčec ujíždí a občas mi vjede až na hmatník, nebo je naopak až moc u kobylky. Že mi sem tam ujede tón mi až tak nevadí, víc mě trápí, že mám levou ruku ztuhlou a čím déle hraju, tím hůř se mi ovládá. Nestíhám hlídat obě najednou. Jak daleko bych asi byl, kdybych se těch pár posledních let neflákal a cvičil poctivě? Tehdy když jsem začínal, v sedmnácti, mi to šlo celkem rychle.
Ráno jsem si dopřál zase trošku z Deníků. K slzám jsem se dojal (protože rozbrečel jsem se zní hrozně blbě) nad tím, jak dokonalá je Virginia. Cítím se jí najednou o tolik blíž, když mám možnost aspoň trochu - i když ne úplně věrohodně - nahlédnout do jejího života, do jejího soukromí. Když s ní můžu tak trochu strávit nějaký ten den. Co se psaní a tvorby týče, přijde mi naprosto neuvěřitelná.
V mailu mám různé dopisy od nějakých psychologických stránek. Přijdou mi hrozně hloupé. Hrozně nepodložené, hrozně vševědoucí. Jung dá tomu oboru tak skvělé hnojivo, tolik prostoru. A oni ho odmítnou a ženou se za exaktností, kterou si ale vesele nechávají unikat. Místo toho pronáší nabubřelé psychologizující kecy, které nejsou o nic podloženější než Jung. Jen znějí víc střízlivě. Může být vůbec zkoumání duše vědou? Myslím, že jsem nakonec rád, že nestuduju psychologii. Nejspíš by mě to ani nebavilo. Ale třeba bych pak mohl posílat lidem mail o tom, že až jim bude čtyřicet, budou objevovat vlastnosti, které před sebou sami skryli...
Přemýšlím trochu nad klukem z vývojovky. Jestli je to vážně ten člověk, kterému píšu. Těžko říct. Každopádně neodpovídá. Prý proto, že mu mé zprávy nechodí. Dokonce se ozval sám, jestli jsem mu nepsal. A od té doby jsem mu napsal několikrát a pořád nic. Nechodí mu? Ignoruje mě? Neměl čas si to přečíst? Je vlezlé mu psát dál? Hlavně je to zbytečné. Protože co z toho. Třeba jsem prostě dostal ještě jednu šanci z toho vycouvat. No, šanci. Spíš mi nic jiného ani nezbyde. Což je ale dobře. Jen nechci být pro někoho ten, kdo přestal jen tak odpovídat. Ať už je to on nebo ne. Ne že bych tohle jindy nedělal. Ale nedělám to u lidí, se kterými se dá rozumně mluvit. Škoda. Celkem mě to bavilo. Takové osvěžující dobrodružství.
Chvílemi přemýšlím nad tím, jak se změnil můj projev na blogu. Jak jsem se od pousty emocionálně nabitých výkřiků uchýlil spíš ke střízlivějším dlouhým větám. Dost věcným. Obraznosti je tu méně, než by se mi líbilo. Trochu se bojím, že to celé vyschne a stane se z toho sterilní popis událostí. To nechci. I to má své kouzlo a svůj přínos. Ale já chci psát o těch částech života, které se nejlépe dají zachytit v obrazech.
Možná je to ale jen tím, že teď žádné takové části života neprožívám. Od té doby, co můj život začal být jako rovná asfaltová cesta, mi věcný popis jde sám pod ruku. Skoro jako by ani jiný popis nebyl možný. Bylo by to jako pořád dokola popisovat tu samou cestu, která se vlastně vůbec nemění. Prostě jdu. A je to stejné... a trochu únavné. Ale těch opravdových změn je tu pomálu.
Ještě idioteque a jdu hrát na housle.
Budí se ve mně vzpomínky na to krásné období. Četl jsem Kafku na pobřeží a byl jsem z živějšího masa než teď. A četl jsem blog Xenin. A ať už vlivem toho, nebo prostě tím, že jsem neměl smysl... to bylo tak hrozně depresivní. Dělal jsem autoškolu. A byl jsem tak kouzelně osamělý. Dostal jsem se do světa, do kterého nepatřím. A pořád v něm jsem. Pamatuju na první sníh někdy v říjnu. Nebo začátkem listopadu. A taky na lidi, co byli tak chytří. A přitom mnozí tak hrozně nezajímaví. Zvlášť když se koukám zpětně. Ty jemné intelektuální nuance filosofie asi vskutku nebyly pro mě. Nebyl jsem člověk, co by sdílel nadšení z platonického vysvětlení virové nákazy. Byl jsem ten, co vrhal dost nepříjemný pohled na člověka, který nadšený byl. A tajně jsem si četl Skácelovy Básně II. Jejich objemnost lákala spolužáky, ale jakmile zjistili, že jde o poezii, odcházeli asi se stejným pohrdáním, jakým já častoval jejich diskusi o tom, zda člověk není medůza.
A pamatuju si ten pohled holky s kravím kruhem v nosu, když jsem se zasmál výstižné poznámce spolužáka ve chvíli, kdy seminární místností létaly jen řecká slova. A nemyslím, že jim rozumněla o něco víc než já.
Idioteque skončila.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 bludickka bludickka | 21. dubna 2015 v 16:40 | Reagovat

S názorem na Woolfovou souhlasím. Když jsem to četla, říkala jsem si, jak je skvělá. Moc se mi (mimo její způsob vyjadřování) líbila i její schopnost sebeanalýzy, určitej nadhled, kterej jsem vnímala i v částech, který byly depresivní.

2 grey.t grey.t | E-mail | Web | 21. dubna 2015 v 23:36 | Reagovat

[1]: Sebeanalýzu má skvělou. Líbí se mi vůbec ty postřehy k nejrůznějším věcem. I to, jak rozebírá cizí knihy. Jen mě mrzí, co jí někteří říkali. Třeba když začínala psát Jákobův pokoj, jak jí někdo řekl, že by to snad lépe napsal pan Joyce...
Jsem teprve na začátku a přijde mi, že moc depresivní není. Jen mě zaujalo, že když mluví ke "staré Virginii", tak většinou zmiňuje, že je jí padesát. Hlavně v tom kontextu, že šedesáti se nedožila...

3 bludickka bludickka | 22. dubna 2015 v 8:32 | Reagovat

[2]: Mně se právě zdálo, že je depresivní až později.. někdy, kdy se blížila válka, a tak. Ale vždycky dokázala uvažovat s určitým nadhledem, věcně... Přišlo mi, že o tom rozebírání cizích děl je spíš začátek. Taky jsem obdivovala, jakou dřinu si se vším musela dát, jak věčně něco přepisovala, upravovala.. no mazec :) Mě nejvíc mrzí, že to prostě nejsou deníky se vším všudy a nejsou tam ty informace o jejím osobním životě - večírky, vztahy, psychické problémy...

4 grey.t grey.t | E-mail | Web | 25. dubna 2015 v 10:28 | Reagovat

[3]: To mě taky mrzí, že tam je spousta věcí vynechaných. Ale ona v nějakém záznamu sama píše, že je zvědavá, co s těmi jejími deníky udělá Leonard, když třeba umře. Že nechce, aby je všechny spálil a že by měl něco vydat a zbytek spálit. Třeba už je to teda všechno ostatní spálené. A nebo se jednou dočkáme úplného vydání?

5 bludickka bludickka | 27. dubna 2015 v 16:50 | Reagovat

[4]: Myslíš, že je šance, že se dočkáme? To by bylo perfektní :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama