Blablání

17. dubna 2015 v 23:51 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Možná poprvé za celé ty dva roky mi hlavou projelo tohle. Tohle, co dál nebudu specifikovat. Jen prostě tohle. Že jsem si nevybral správně.
A zas mi chybí svobodný vzduch. Zoufale se mi nechce vidět přítele. Nemám na něj náladu. Nemám náladu na jeho divně pohrdlivé "Já jenom nechápu, proč čteš něco dvakrát." Jistě, že to nechápe. Protože je úplně blbej. Protože nechápe ani čtení jako takové. Nechápe empatii. Nechápe asi vůbec nic a já mám pocit, že ležím vedle kusu balvanu, co umí jediné. Házet pohrdlivé pohledy.
(A upřímně si přiznejme, že pokud je někdo v pozici, ze které by mohl oprávněně vrhat pohrdlivé pohledy, jsem to já. Místo toho se snažím házet... jakékoliv jiné pohledy. Ale já ti to zas jednou omlátím o hlavu, to se těš. Třeba až teď přijedeš, protože na tebe nemám náladu. Mám náladu ležet sám ve své velké posteli a utápět se v sebelítosti. V sebelítosti a zázvorovém čaji.)
S někým si píšu a možná je to kluk z vývojovky. Odmítá poslat fotku. A mě to přestává bavit. Ani ne tak proto, že nevím, kdo to je. To by mě možná i bavilo. Nejdřív si myslím, že to je proto, že mě prostě nebaví to nesmyslné pindání o tom, co má kdo rád. Nebo spíš neustálé vyptávání se na to, co má rád a doplňování věcí, které mám rád já. Na což se ale nikdo neptal. Ale teď mi přijde, že to je spíš tím, že mě dneska prostě nebaví nic.
Baví mě dopoledne s Krysařem. A pak se cítím hrozně prázdný a jako by ve mně tiše zněla ozvěna Krysařovy flétny. Ale už nezní dost silně, aby mě strhla na cestu do Propasti. Už zní jen tak, že vábí krysy.
Potom uklízím pokoj. A vypadá to tu najednou dobře. Skoro bych řekl, že jsem se tím pořádkem trochu uzdravil.
Nakonec končím zase v posteli, tentokrát s Deníky. S chutí se začítám a přečtu si několik prvních záznamů. Jsem nadšený. A skoro brečím dojetím z toho, jak mám Woolfovou rád. Protože je to... prostě ona. Když je zavírám a lehám si na bok, dochází mi pravda. Že je pramalá šance, že kdy napíšu něco dobrého. Ne srovnatelného, o tom se mi ani nesní. Ale prostě dobrého. Něco, s čím bych byl spokojený a o čem bych byl schopný říct, že to je objektivně dobré.
(Jsem spokojený možná tak se svým blogem. A vlastně ho považuju za celkem dobrý. Navzdory tomu, že nemá moc velkou návštěvnost a tak. Minimálně svůj účel splňuje skvěle.)
Mám spoustu nápadů ohledně toho, co bych ve svých dílech chtěl. Chtěl bych nakopat prdel všem fyzikům a matematikům, kteří tvrdí, že každý možný svět se řídí matematickými a fyzikálními pravidly. A just né! Natruc jim vymyslím svět, kde dva a dva je sedm a nebo taky šest.
A vůbec.
Mám hovadí nápady.

"But some day you'll understand the meaning of your life"

Jenže já prostě nechci být zbytečnej. Takovej ten člověk, co si prostě prožije život. Vydělá si. Má pár hezkejch zážitků. Něco si za peníze koupí, udělá si radost a pak umře. Jenže co je nebýt zbytečnej, když po smrti mi to stejně bude fuk.
A když vezmu v potaz počet článků od začátku roku, vypadá to, že něco asi není úplně v pořádku.
Minimálně trpím grafomanií. A taky typoman.
Vlastně by mi vůbec nevadilo napsat něco, co nedává smysl. A publikovat to.
Dejme tomu shluk nesouvislých písmen. A nesouvisejících slov. Něco jako moderní umění v literatuře. Jenže na to ještě lidé nejsou dost... vyzrálí.
(A tohle čtěte s tak hlasitou ironií, že to až tahá za uši.)

Něco mi sedlo na hruď a nechce se to zvednout. Všechny síly vynakládám na dýchání. A říkám si, že už ani tohle nedovedu popsat tak, jako dřív. Tak, jak se mi to líbilo. A asi pořád líbí. Tak nějak neurčitě a těkavě.. tak, že si v tom každý mohl najít něco svého, ale já v tom vždy našel to skutečné.
Blablablabla.
Hovnohovnohovnohovna.

A ještě jednou mi někdo řekne tak hnusným tónem, že nechápe, proč čtu nějakou knížku dvakrát, vezmu tu největší knihu, co doma mám, a omlátím mu ji o hlavu hlava nehlava. Možná i kniha nekniha. Ale zas tak brutální snad nejsem. Protože možná mám nakonec knihy radši než lidi. Protože v dobré knize je toho prostě víc dokonalého než ve většině lidí...

Možná, že kdyby ve mně nebyla ta trošička naděje, něco, co věří, že svět je vlastně dobré místo a že se jen něco pokazilo... Možná bych pak měl život mnohem snazší. Byl bych prostě zahořklý a na ničem by nesešlo.
Proč se vlastně snažím chovat správně?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ta Rezekvítková Ta Rezekvítková | Web | 18. dubna 2015 v 17:26 | Reagovat

Nevím, jestli se někdy najde dvojice lidí, kteří by se navzájem chápali zcela a ve všem...
Když člověk přijde o naději, že je na světě ještě něco dobrého, přijde o všechno (možná i o život?). A hlavně kolem sebe pak vytváří takové mikroklima beznaděje, že už téměř není návratu. A to by byla škoda...

2 Lilien Lilien | 19. dubna 2015 v 8:29 | Reagovat

Ale dobré knihy taky napsali jen lidi.

3 D. D. | 19. dubna 2015 v 11:49 | Reagovat

V lásce se každý hledá, vymezuje si své políčko vůči tomu druhému. Když zjistí, že jsou až příliš odlišní, končí to. Je těžké najít svou stoprocentní spřízněnou duši, stejně tak jako druhý extrém nedělá dobrotu. Podle mě by ve vztahu měli oba dva lidé být otevření vůči světu toho druhého, naučit se vyslechnout, inspirovat se, respektovat, aby to tak nějak plynulo. Pokud máš pocit, že to neplyne, skončí to ve stojatém rybníčku. Ten ale rovněž nemusí být ničím špatným, záleží z jakého úhlu pohledu se na to díváš. To už nechám na tobě...
Já mám pocit, že všechny mé myšlenky již byly někým přede mnou vyjádřeny. Je těžké nasytit roztok, který je již přesycen. Nejlepší je ten roztok vylejt, anebo přimíchat novou esenci.
https://youtu.be/4MPuoOj5TIw?t=2645

4 grey.t grey.t | E-mail | Web | 20. dubna 2015 v 18:44 | Reagovat

[1]: Asi nenajde. Ale pak je otázka, v čem se chápat mají a co je zbytečné. A mě trápí třeba to, že s přítelem nikdy neproberu, jaký má pocit z Krysaře nebo z Vln. Že on nikdy nepochopí, proč jsem tak na větvi, kdykoliv někde vidím něco od Woolfové. A já třeba zas nikdy nepochopím, jak může celý život nic nedělat a jen se flákat s kamarády, kteří taky nic nedělají. (O čem mluví, když ne o Krysařovi?!)
Ale do jisté míry je to zbytečná obava, ta chvíle, kdy ležíme vedle sebe je všeříkající a člověku o ničem mluvit nepotřebuje...
Já mám občas dojem, že lidé, kteří dojdou k tomu, že dobro neexistuje, začnou být prostě jen cyničtí sobci a žijí si vlastně celkem spokojeně. Ale možná jen něco nevidím. A nejspíš tak žít ani nechci.

[2]: To je pravda. Ale byli to lidé talentovaní, kteří byli schopní dělat něco, co mně absolutně nejde.

[3]: Pořád se to učím. Vyslechnout, otevřít se. A ten rybník mě dost děsí.

Děkuji za Mahlera.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama