17. dubna 2015 v 23:51 | Grey.t
|
Možná poprvé za celé ty dva roky mi hlavou projelo tohle. Tohle, co dál nebudu specifikovat. Jen prostě tohle. Že jsem si nevybral správně.
A zas mi chybí svobodný vzduch. Zoufale se mi nechce vidět přítele. Nemám na něj náladu. Nemám náladu na jeho divně pohrdlivé "Já jenom nechápu, proč čteš něco dvakrát." Jistě, že to nechápe. Protože je úplně blbej. Protože nechápe ani čtení jako takové. Nechápe empatii. Nechápe asi vůbec nic a já mám pocit, že ležím vedle kusu balvanu, co umí jediné. Házet pohrdlivé pohledy.
(A upřímně si přiznejme, že pokud je někdo v pozici, ze které by mohl oprávněně vrhat pohrdlivé pohledy, jsem to já. Místo toho se snažím házet... jakékoliv jiné pohledy. Ale já ti to zas jednou omlátím o hlavu, to se těš. Třeba až teď přijedeš, protože na tebe nemám náladu. Mám náladu ležet sám ve své velké posteli a utápět se v sebelítosti. V sebelítosti a zázvorovém čaji.)
S někým si píšu a možná je to kluk z vývojovky. Odmítá poslat fotku. A mě to přestává bavit. Ani ne tak proto, že nevím, kdo to je. To by mě možná i bavilo. Nejdřív si myslím, že to je proto, že mě prostě nebaví to nesmyslné pindání o tom, co má kdo rád. Nebo spíš neustálé vyptávání se na to, co má rád a doplňování věcí, které mám rád já. Na což se ale nikdo neptal. Ale teď mi přijde, že to je spíš tím, že mě dneska prostě nebaví nic.
Baví mě dopoledne s Krysařem. A pak se cítím hrozně prázdný a jako by ve mně tiše zněla ozvěna Krysařovy flétny. Ale už nezní dost silně, aby mě strhla na cestu do Propasti. Už zní jen tak, že vábí krysy.
Potom uklízím pokoj. A vypadá to tu najednou dobře. Skoro bych řekl, že jsem se tím pořádkem trochu uzdravil.
Nakonec končím zase v posteli, tentokrát s Deníky. S chutí se začítám a přečtu si několik prvních záznamů. Jsem nadšený. A skoro brečím dojetím z toho, jak mám Woolfovou rád. Protože je to... prostě ona. Když je zavírám a lehám si na bok, dochází mi pravda. Že je pramalá šance, že kdy napíšu něco dobrého. Ne srovnatelného, o tom se mi ani nesní. Ale prostě dobrého. Něco, s čím bych byl spokojený a o čem bych byl schopný říct, že to je objektivně dobré.
(Jsem spokojený možná tak se svým blogem. A vlastně ho považuju za celkem dobrý. Navzdory tomu, že nemá moc velkou návštěvnost a tak. Minimálně svůj účel splňuje skvěle.)
Mám spoustu nápadů ohledně toho, co bych ve svých dílech chtěl. Chtěl bych nakopat prdel všem fyzikům a matematikům, kteří tvrdí, že každý možný svět se řídí matematickými a fyzikálními pravidly. A just né! Natruc jim vymyslím svět, kde dva a dva je sedm a nebo taky šest.
A vůbec.
Mám hovadí nápady.
"But some day you'll understand the meaning of your life"
Jenže já prostě nechci být zbytečnej. Takovej ten člověk, co si prostě prožije život. Vydělá si. Má pár hezkejch zážitků. Něco si za peníze koupí, udělá si radost a pak umře. Jenže co je nebýt zbytečnej, když po smrti mi to stejně bude fuk.
A když vezmu v potaz počet článků od začátku roku, vypadá to, že něco asi není úplně v pořádku.
Minimálně trpím grafomanií. A taky typoman.
Vlastně by mi vůbec nevadilo napsat něco, co nedává smysl. A publikovat to.
Dejme tomu shluk nesouvislých písmen. A nesouvisejících slov. Něco jako moderní umění v literatuře. Jenže na to ještě lidé nejsou dost... vyzrálí.
(A tohle čtěte s tak hlasitou ironií, že to až tahá za uši.)
Něco mi sedlo na hruď a nechce se to zvednout. Všechny síly vynakládám na dýchání. A říkám si, že už ani tohle nedovedu popsat tak, jako dřív. Tak, jak se mi to líbilo. A asi pořád líbí. Tak nějak neurčitě a těkavě.. tak, že si v tom každý mohl najít něco svého, ale já v tom vždy našel to skutečné.
Blablablabla.
Hovnohovnohovnohovna.
A ještě jednou mi někdo řekne tak hnusným tónem, že nechápe, proč čtu nějakou knížku dvakrát, vezmu tu největší knihu, co doma mám, a omlátím mu ji o hlavu hlava nehlava. Možná i kniha nekniha. Ale zas tak brutální snad nejsem. Protože možná mám nakonec knihy radši než lidi. Protože v dobré knize je toho prostě víc dokonalého než ve většině lidí...
Možná, že kdyby ve mně nebyla ta trošička naděje, něco, co věří, že svět je vlastně dobré místo a že se jen něco pokazilo... Možná bych pak měl život mnohem snazší. Byl bych prostě zahořklý a na ničem by nesešlo.
Proč se vlastně snažím chovat správně?
Nevím, jestli se někdy najde dvojice lidí, kteří by se navzájem chápali zcela a ve všem...
Když člověk přijde o naději, že je na světě ještě něco dobrého, přijde o všechno (možná i o život?). A hlavně kolem sebe pak vytváří takové mikroklima beznaděje, že už téměř není návratu. A to by byla škoda...