...a pak si to uvědomíte. Že právě tohle je to štěstí. Že od rána chodíte po ulicích s úsměvem na rtech (jakkoliv vám úsměv nesluší). Máte chuť tančit a smát se. A nepřijde vám to výjimečné. Jen správné. Takhle to má být. I kdyby to byla jen slupka, i kdybych pod povrchem měl horu hnoje, je to tak krásné. Tak příjemné. Jít do Žabky a koupit si pohankovou bagetu. Poslouchat post-rock a pak sedět na Malých albertovských schodech vedle cizí paní, pít čaj a číst si deníky Virginie Woolfové. Člověka najednou ani nenapadne, že by snad neměl pro co žít. Prostě žitě. A prosté žití neklade otázky. Aspoň ne teď. A ne tolik.
Pak se koukám do poznámek v mobilu a vidím tolik vtipných věcí. Jednou z nich něco bude. Neslibuji si to. Nechci na sebe klást tu zodpovědnost. Ale věřím v to. Že když nemůžu nic tvořit, můžu aspoň sbírat střípky toho, co se může někdy hodit. Nápady. Pokrouceniny. Hříčky. Hlášky. Zkomoleniny.
For those who come to San Francisco...
Možná už si stejně od života nemůžu přát víc. Nechci říkat, že mám všechno, ani že jsem vyčerpal svou dávku štěstí. Jen zrovna teď ani nic víc nepotřebuju. A možná, že cokoliv navíc by bylo na škodu.
A možná už zítra bude všechno zase jinak. Znám se.
Takže si místo učení ordinuju popové vykopávky.
Ona ani ta chůze po asfaltové cestě není tak zlá, jak se může zdát. Nakonec je krásně rovná. A díky těm stromům na ní není takové vedro. Někdy je i život beze změn dobrá zkušenost. A stejně nemá nic z toho, co jsem teď řekl cenu. Protože nemá smysl to celé vysvětlovat. Je to tak.
A je to štěstí podobné jako smutek. Stejně vybroušené a křišťálově čisté, křehké, ale ostré. Stejně jako je post-rockový smutek, je tohle post-rockové štěstí. I když teď vůbec neposlouchám post-rock.
Taky si takhle představuju štěstí. A taky ho v takový podobě zažívám. Ale v určitých obdobích zřídka. Třeba teď. A já vím, že si za to můžu sama... že se nechám utlačovat povinnostma, že pořád vyvíjím nějakou činnost... a že to největší štěstí je v nečinnosti a zkoumání přítomného okamžiku....