Duben 2015

Jasmín

28. dubna 2015 v 20:04 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Nepřestává mě uchvacovat pohled na jarní bouří zatemněný svět. Černá obloha, kterou občas prořízne blesk, někdy fialový, někdy modrý a někdy ledově bílý. Vzduch je těžký, ale takovým povznášejícím způsobem, jako by se roztáhnul do nekonečného prostoru. Chvíli prší tak, že člověk během pár vteřin promokne. A po pár minutách může téměř suchý přejít sídliště. Jenže ho žádný člověk nepřechází. Ulice jsou téměř prázdné. Jen sem tam někdo kouká, stejně jako já, se zvláštním údivem, o kterém by se snad dalo říct, že je posvátný.
Mám trochu pocit, jako by se tím ve mně něco odhalilo. Jako opatrnými tahy archeologického štětce. Něco, co dlouho spalo. Pomalá chůze a slastné nádechy, ticho a tak nějak všechno. Křehkost, na kterou běžně nedosáhnu, protože ji vždy někdo bez rozmyslu rozdrtí svými pokusy o společenské interakce. Protože jsem vázaný na lidi. Ale teď jako bych byl volnější. O trochu. Aspoň o takovou trochu, která stačí k tomu, abych se cítil svěží. Ať už to znamená cokoliv.
Zklamává mě vůně jasmínovky jasmínové, která nevoní ani trochu jako pustoryl. Nakonec si budu muset ještě pár dní počkat, než si ho natrhám do vázy a budu si užívat vzpomínky na poslední půlrok před maturitou, i na chvíle po maturitě, kdy jsem se procházel po Petříně (místo tehdy tradičního Vyšehradu). Kdy jsem neměl křeče v krční páteři a puchýře na nohách po několika hodinách chození.
(Na doby, kdy jsem měl ještě boty, ve kterých se dalo chodit, i když možná nevypadaly nejlíp.)
Mám najednou náladu na post-rock. A vlastně asi na všechny ty věci okolo. Na spoustu nostalgie a sentimentu a patetičnosti. Na poezii a čerstvý chladný vzduch. Asi proto, že se blíží léto. Je ho cítit ve vzduchu a v kostech.
Nebývá tohle doba, kdy ke mně vzácně přichází inspirace?
(A mám čas se nechat inspirovat?)
Kde jsou ty časy, kdy jsem vycházel ven zmoknout?

Pět slov

23. dubna 2015 v 12:55 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Dnes se to podařilo. Povedený čtvrtek. Možná si dokonce dovolím říci, že povedenější než ten, o kterém často mluvím. Cítím to v sobě víc do hloubky a významněji. Jako kdyby tohle štěstí něco znamenalo. Něco víc. I proto, že mírně bolí.
Knihy mají zelenou a já si díky tomu dopřál K Majáku. Pomalu si doplňuji knihovnu Woolfovou. A jednou budu mít vše. Nejen kopené, ale i přečtené. Několikrát.
Pořád si říkám, že tohle musím zaznamenat. Aby to bylo úplné. Ale co o tom vlastně můžu napsat? Odpověď vyplývá z otázky.
Můžu popsat, jak to všechno probíhalo. Jak jsem ráno vstal, vyrazil do školy a poslouchal Cranberries. A měl opravdu dobrou náladu. Jak jsem si po cestě sedmičkou četl Deníky a byl znovu nadšený. A jak jsem tentokrát nezapomněl vzhlédnout na Nuselák a pokochat se. Pořád nevím, jestli mě víc fascinuje jeho majestátnost (nebo hnusnost, chcete-li), nebo ta implicitní morbidita. Protože všichni víme, co člověku přijde na mysl, když se řekne Nuselák.
Potom to, jak na přednášce téměř usínám a jsem nesvůj z toho, že kousek za mnou sedí kluk z vývojovky. Se kterým si pravděpodobně píšu. Nebo spíš už nepíšu, jak vyplývá z toho, co jsem mu napsal. Je to o to horší a už vím, že byla blbost někomu psát. Že je vůbec blbost psát si s lidmi, které můžete potkávat. Aspoň v podobných případech, kdy vlastně nevíte, co říct, o čem mluvit a děláte to jen proto... všichni víme proč. Nebo vlastně ne. Ale když jsem se na něj dnes podíval, došlo mi, že vážně nevypadá tak dobře, jak se mi zprvu zdálo. A možná vypadá a jen už toho mám dost?
Taky můžu psát, jak se osměluji a zanechávám za sebou sociální fobii, jak se domlouvám se slečnou, co sedí za mnou, aby mi připomněla, že jsem si na katedru položil diktafon. Jak se domlouvám v luxoru, zda dostanu i slevu na ISIC, což bych normálně neudělal, protože by mi to přišlo nevhodné, když už jednu slevu dostávám.
Nebo můžu zmínit, jak jsem potkal Mravence (a jak mě doma napadlo, jak zpřesnit jeho zdejší přezdívku - Mravenčí Řiť). A jak jsem si zase uvědomil, že některé jedy v sobě stále mám. O tom, že žijeme ve světě i s těmi lidmi, které jsme vyřadili ze svého života. (Ale můžeme dělat, že je nevidíme.)
Nakonec můžu i zmínit, co jsem si koupil za knihy. Ale nic z toho není ono. To není to, co dělá dnešek. A já nevím, o přesně to je. Naděje, kterou mi nečekaně daly Deníky? Že jednou něco napíšu a že času mám ještě dost. A že i čtení je okouzlující.
Jako by dnešek tvořily ty detaily. To, jak s úsměvem koukám do Joycova Odysea, aniž bych si ho zamýšlel koupit. Ale někdy si ho přečtu a v tu chvíli, kdy ho držím v rukou si tohle přesvědčení osvěžuju a utužuju.
V ústech se mi občas převalí slovo a já se usměju. Protože je krásné. A příjemné. Někdy i celá věta. A často mám chuť se smát internímu vtipu, kterému porozumím jen já. Slovu oplzlý, například, a hned potom slovu nabubřelý.
Jediné, co mě dráždí, je fakt, že si spoustu těch knih přečtu až za dlouho. Knihu, kterou jsem si koupil kvůli tomu, že v ní někdo hraje na harmonium a bojí se matky, která svírá nůžky, že mu ustřihne prsty. Ale i Orlanda a K majáku. A Kaligrafii snů, kterou jsem si koupil spíš kvůli souhře názvu a ceny než proto, že by mě nějak víc lákala.
(A právě teď se mi vybavuje Osamělost prvočísel, to, že ji mám zapsanou na konci sešitu na Fyziologii živočichů a člověka a vůbec nevím proč. A že mi je ten název povědomý a někdo mi to určitě doporučoval.)
Stejně to ale není ono. Kdysi mi to šlo. Dostat sem ten pocit, abych si ho mohl potom zpětně dávkovat.
Ještě musím zmínit pětivteřinový nesmělý hovor s Rezekvítkovou na tramvajové zastávce, který mi tak zlepšil náladu ještě předtím, než jsem se vydal do luxoru. I to, jak jsem měl těsně potom pocit, jako by mi do hlavy vletělo aspoň dvacet vět, kterými by se dal popsat. A v tom zmatku se roztrhaly na míň než slova a já nakonec jen řeknu, jak mě to celé nesmírně potěšilo a jak jsem se u toho tak trochu bál.
Celé dopoledne chutná jako chladný doušek něčeho, co je možná trošku sladkokyselé. Tím osvěžujícím způsobem, kdy necítíte ani tak sladkost a kyselost, ale takovou tu specifickou chuť svěžesti a radosti, i když ani to není úplně přesné. Možná ten doušek vlastně chutná úplně jinak. A dokud se znovu nenapijete, nebudete si vůbec jistí, jak vlastně chutnal. Ale potom, co polknete, nemáte chuť na nic jiného. Necháváte si ty tóny hezky doznívat, protože i v dozvuku je něco nového a specifického. A cokoliv dalšího bytostně ohrožuje celou tu křehkost, která se ve vás vytvořila. Slibuju si, že se nebudu učit. Že si nedovolím zkazit tenhle den. Nakonec je všechno možná dílem Virginie. Protože právě z jejích Deníků to na mě tak dýchá, právě to mi pomáhá ještě udržovat zbytky toho chvění. Ale cítím tam i něco navíc. Ten celek. Všechno. Včetně bolesti zad na přednášce, kluka z vývojovky někde za mnou a toho pohledu, který říká, že tohle je taky jen člověk. Ospalost. Jízda tramvají. I to pěkné počasí. Mladík, který pomáhá nějaké babičce vystoupit z tramvaje. Představa hovoru, který spolu vedou - i povzdech nad tím, jak málo věcí si už představuju sám od sebe.
Je to jako dát si něčeho lžičku a ne víc.

Jenže právě to je ono. To je můj život, co mi nedává dost slov a nechává mě zas trochu vyschnout a podusit. I když si takhle, jako dnes, smočím vyschlou kůži v nějaké řece (jsou v ní velké oblázky), nedovedu o tom mluvit. Hýbe se to ve mně, klíčí to, ale jako bych to ani nevěděl - jako bych to neměl vědět. Jenže právě tohle vědět potřebuju. A potřebuju to cítit skrz slova. Jenže jakmile se o to pokouším, je to zase pryč. Slova najednou znamenají jen přesně to, co znamenají. Jsou striktní a chladná a o ničem. Tohle potřebuje jiná slova. Velká, všeobsažná. Slova jako efemérní, subtilní, cretin, metamorfóza.
(A jako kdyby těch posledních pět slov řeklo mnohem víc než všechno před nimi.)

Dnešní den si zaslouží lepší článek. Ale za mě ho nikdo nenapíše a nenapíšu ho ani já.

Be sure to wear some flowers in your hair

21. dubna 2015 v 20:01 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
...a pak si to uvědomíte. Že právě tohle je to štěstí. Že od rána chodíte po ulicích s úsměvem na rtech (jakkoliv vám úsměv nesluší). Máte chuť tančit a smát se. A nepřijde vám to výjimečné. Jen správné. Takhle to má být. I kdyby to byla jen slupka, i kdybych pod povrchem měl horu hnoje, je to tak krásné. Tak příjemné. Jít do Žabky a koupit si pohankovou bagetu. Poslouchat post-rock a pak sedět na Malých albertovských schodech vedle cizí paní, pít čaj a číst si deníky Virginie Woolfové. Člověka najednou ani nenapadne, že by snad neměl pro co žít. Prostě žitě. A prosté žití neklade otázky. Aspoň ne teď. A ne tolik.
Pak se koukám do poznámek v mobilu a vidím tolik vtipných věcí. Jednou z nich něco bude. Neslibuji si to. Nechci na sebe klást tu zodpovědnost. Ale věřím v to. Že když nemůžu nic tvořit, můžu aspoň sbírat střípky toho, co se může někdy hodit. Nápady. Pokrouceniny. Hříčky. Hlášky. Zkomoleniny.
For those who come to San Francisco...

Možná už si stejně od života nemůžu přát víc. Nechci říkat, že mám všechno, ani že jsem vyčerpal svou dávku štěstí. Jen zrovna teď ani nic víc nepotřebuju. A možná, že cokoliv navíc by bylo na škodu.
A možná už zítra bude všechno zase jinak. Znám se.

Takže si místo učení ordinuju popové vykopávky.
Ona ani ta chůze po asfaltové cestě není tak zlá, jak se může zdát. Nakonec je krásně rovná. A díky těm stromům na ní není takové vedro. Někdy je i život beze změn dobrá zkušenost. A stejně nemá nic z toho, co jsem teď řekl cenu. Protože nemá smysl to celé vysvětlovat. Je to tak.
A je to štěstí podobné jako smutek. Stejně vybroušené a křišťálově čisté, křehké, ale ostré. Stejně jako je post-rockový smutek, je tohle post-rockové štěstí. I když teď vůbec neposlouchám post-rock.


Konstatování něčeho

20. dubna 2015 v 20:47 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Honím slova. Ne. Honím myšlenky. Rozletěly se na všechny strany a nedávají smysl. Chytím jeden nápad a je naprosto prost kontextu. Ve škole mi bylo hrozně nepříjemně. Celou dobu jsem měl pocit, jako kdybych špatně viděl a všechno bylo vybledlé a zastřené. Nejspíš to bylo od ztuhlých zad.
Teď sedím v pokoji a poslouchám Radiohead. Ve středu mě konečně čeká první hodina houslí, tentokrát už opravdu. První po asi devíti měsících. Všechno bude špatně a já na to pořád myslím, když hraju. Pravá ruka tahá špatně, smyčec ujíždí a občas mi vjede až na hmatník, nebo je naopak až moc u kobylky. Že mi sem tam ujede tón mi až tak nevadí, víc mě trápí, že mám levou ruku ztuhlou a čím déle hraju, tím hůř se mi ovládá. Nestíhám hlídat obě najednou. Jak daleko bych asi byl, kdybych se těch pár posledních let neflákal a cvičil poctivě? Tehdy když jsem začínal, v sedmnácti, mi to šlo celkem rychle.
Ráno jsem si dopřál zase trošku z Deníků. K slzám jsem se dojal (protože rozbrečel jsem se zní hrozně blbě) nad tím, jak dokonalá je Virginia. Cítím se jí najednou o tolik blíž, když mám možnost aspoň trochu - i když ne úplně věrohodně - nahlédnout do jejího života, do jejího soukromí. Když s ní můžu tak trochu strávit nějaký ten den. Co se psaní a tvorby týče, přijde mi naprosto neuvěřitelná.
V mailu mám různé dopisy od nějakých psychologických stránek. Přijdou mi hrozně hloupé. Hrozně nepodložené, hrozně vševědoucí. Jung dá tomu oboru tak skvělé hnojivo, tolik prostoru. A oni ho odmítnou a ženou se za exaktností, kterou si ale vesele nechávají unikat. Místo toho pronáší nabubřelé psychologizující kecy, které nejsou o nic podloženější než Jung. Jen znějí víc střízlivě. Může být vůbec zkoumání duše vědou? Myslím, že jsem nakonec rád, že nestuduju psychologii. Nejspíš by mě to ani nebavilo. Ale třeba bych pak mohl posílat lidem mail o tom, že až jim bude čtyřicet, budou objevovat vlastnosti, které před sebou sami skryli...
Přemýšlím trochu nad klukem z vývojovky. Jestli je to vážně ten člověk, kterému píšu. Těžko říct. Každopádně neodpovídá. Prý proto, že mu mé zprávy nechodí. Dokonce se ozval sám, jestli jsem mu nepsal. A od té doby jsem mu napsal několikrát a pořád nic. Nechodí mu? Ignoruje mě? Neměl čas si to přečíst? Je vlezlé mu psát dál? Hlavně je to zbytečné. Protože co z toho. Třeba jsem prostě dostal ještě jednu šanci z toho vycouvat. No, šanci. Spíš mi nic jiného ani nezbyde. Což je ale dobře. Jen nechci být pro někoho ten, kdo přestal jen tak odpovídat. Ať už je to on nebo ne. Ne že bych tohle jindy nedělal. Ale nedělám to u lidí, se kterými se dá rozumně mluvit. Škoda. Celkem mě to bavilo. Takové osvěžující dobrodružství.
Chvílemi přemýšlím nad tím, jak se změnil můj projev na blogu. Jak jsem se od pousty emocionálně nabitých výkřiků uchýlil spíš ke střízlivějším dlouhým větám. Dost věcným. Obraznosti je tu méně, než by se mi líbilo. Trochu se bojím, že to celé vyschne a stane se z toho sterilní popis událostí. To nechci. I to má své kouzlo a svůj přínos. Ale já chci psát o těch částech života, které se nejlépe dají zachytit v obrazech.
Možná je to ale jen tím, že teď žádné takové části života neprožívám. Od té doby, co můj život začal být jako rovná asfaltová cesta, mi věcný popis jde sám pod ruku. Skoro jako by ani jiný popis nebyl možný. Bylo by to jako pořád dokola popisovat tu samou cestu, která se vlastně vůbec nemění. Prostě jdu. A je to stejné... a trochu únavné. Ale těch opravdových změn je tu pomálu.
Ještě idioteque a jdu hrát na housle.
Budí se ve mně vzpomínky na to krásné období. Četl jsem Kafku na pobřeží a byl jsem z živějšího masa než teď. A četl jsem blog Xenin. A ať už vlivem toho, nebo prostě tím, že jsem neměl smysl... to bylo tak hrozně depresivní. Dělal jsem autoškolu. A byl jsem tak kouzelně osamělý. Dostal jsem se do světa, do kterého nepatřím. A pořád v něm jsem. Pamatuju na první sníh někdy v říjnu. Nebo začátkem listopadu. A taky na lidi, co byli tak chytří. A přitom mnozí tak hrozně nezajímaví. Zvlášť když se koukám zpětně. Ty jemné intelektuální nuance filosofie asi vskutku nebyly pro mě. Nebyl jsem člověk, co by sdílel nadšení z platonického vysvětlení virové nákazy. Byl jsem ten, co vrhal dost nepříjemný pohled na člověka, který nadšený byl. A tajně jsem si četl Skácelovy Básně II. Jejich objemnost lákala spolužáky, ale jakmile zjistili, že jde o poezii, odcházeli asi se stejným pohrdáním, jakým já častoval jejich diskusi o tom, zda člověk není medůza.
A pamatuju si ten pohled holky s kravím kruhem v nosu, když jsem se zasmál výstižné poznámce spolužáka ve chvíli, kdy seminární místností létaly jen řecká slova. A nemyslím, že jim rozumněla o něco víc než já.
Idioteque skončila.

Blablání

17. dubna 2015 v 23:51 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Možná poprvé za celé ty dva roky mi hlavou projelo tohle. Tohle, co dál nebudu specifikovat. Jen prostě tohle. Že jsem si nevybral správně.
A zas mi chybí svobodný vzduch. Zoufale se mi nechce vidět přítele. Nemám na něj náladu. Nemám náladu na jeho divně pohrdlivé "Já jenom nechápu, proč čteš něco dvakrát." Jistě, že to nechápe. Protože je úplně blbej. Protože nechápe ani čtení jako takové. Nechápe empatii. Nechápe asi vůbec nic a já mám pocit, že ležím vedle kusu balvanu, co umí jediné. Házet pohrdlivé pohledy.
(A upřímně si přiznejme, že pokud je někdo v pozici, ze které by mohl oprávněně vrhat pohrdlivé pohledy, jsem to já. Místo toho se snažím házet... jakékoliv jiné pohledy. Ale já ti to zas jednou omlátím o hlavu, to se těš. Třeba až teď přijedeš, protože na tebe nemám náladu. Mám náladu ležet sám ve své velké posteli a utápět se v sebelítosti. V sebelítosti a zázvorovém čaji.)
S někým si píšu a možná je to kluk z vývojovky. Odmítá poslat fotku. A mě to přestává bavit. Ani ne tak proto, že nevím, kdo to je. To by mě možná i bavilo. Nejdřív si myslím, že to je proto, že mě prostě nebaví to nesmyslné pindání o tom, co má kdo rád. Nebo spíš neustálé vyptávání se na to, co má rád a doplňování věcí, které mám rád já. Na což se ale nikdo neptal. Ale teď mi přijde, že to je spíš tím, že mě dneska prostě nebaví nic.
Baví mě dopoledne s Krysařem. A pak se cítím hrozně prázdný a jako by ve mně tiše zněla ozvěna Krysařovy flétny. Ale už nezní dost silně, aby mě strhla na cestu do Propasti. Už zní jen tak, že vábí krysy.
Potom uklízím pokoj. A vypadá to tu najednou dobře. Skoro bych řekl, že jsem se tím pořádkem trochu uzdravil.
Nakonec končím zase v posteli, tentokrát s Deníky. S chutí se začítám a přečtu si několik prvních záznamů. Jsem nadšený. A skoro brečím dojetím z toho, jak mám Woolfovou rád. Protože je to... prostě ona. Když je zavírám a lehám si na bok, dochází mi pravda. Že je pramalá šance, že kdy napíšu něco dobrého. Ne srovnatelného, o tom se mi ani nesní. Ale prostě dobrého. Něco, s čím bych byl spokojený a o čem bych byl schopný říct, že to je objektivně dobré.
(Jsem spokojený možná tak se svým blogem. A vlastně ho považuju za celkem dobrý. Navzdory tomu, že nemá moc velkou návštěvnost a tak. Minimálně svůj účel splňuje skvěle.)
Mám spoustu nápadů ohledně toho, co bych ve svých dílech chtěl. Chtěl bych nakopat prdel všem fyzikům a matematikům, kteří tvrdí, že každý možný svět se řídí matematickými a fyzikálními pravidly. A just né! Natruc jim vymyslím svět, kde dva a dva je sedm a nebo taky šest.
A vůbec.
Mám hovadí nápady.

"But some day you'll understand the meaning of your life"

Jenže já prostě nechci být zbytečnej. Takovej ten člověk, co si prostě prožije život. Vydělá si. Má pár hezkejch zážitků. Něco si za peníze koupí, udělá si radost a pak umře. Jenže co je nebýt zbytečnej, když po smrti mi to stejně bude fuk.
A když vezmu v potaz počet článků od začátku roku, vypadá to, že něco asi není úplně v pořádku.
Minimálně trpím grafomanií. A taky typoman.
Vlastně by mi vůbec nevadilo napsat něco, co nedává smysl. A publikovat to.
Dejme tomu shluk nesouvislých písmen. A nesouvisejících slov. Něco jako moderní umění v literatuře. Jenže na to ještě lidé nejsou dost... vyzrálí.
(A tohle čtěte s tak hlasitou ironií, že to až tahá za uši.)

Něco mi sedlo na hruď a nechce se to zvednout. Všechny síly vynakládám na dýchání. A říkám si, že už ani tohle nedovedu popsat tak, jako dřív. Tak, jak se mi to líbilo. A asi pořád líbí. Tak nějak neurčitě a těkavě.. tak, že si v tom každý mohl najít něco svého, ale já v tom vždy našel to skutečné.
Blablablabla.
Hovnohovnohovnohovna.

A ještě jednou mi někdo řekne tak hnusným tónem, že nechápe, proč čtu nějakou knížku dvakrát, vezmu tu největší knihu, co doma mám, a omlátím mu ji o hlavu hlava nehlava. Možná i kniha nekniha. Ale zas tak brutální snad nejsem. Protože možná mám nakonec knihy radši než lidi. Protože v dobré knize je toho prostě víc dokonalého než ve většině lidí...

Možná, že kdyby ve mně nebyla ta trošička naděje, něco, co věří, že svět je vlastně dobré místo a že se jen něco pokazilo... Možná bych pak měl život mnohem snazší. Byl bych prostě zahořklý a na ničem by nesešlo.
Proč se vlastně snažím chovat správně?

Nemam název, nechci mít název, sere mě název.

16. dubna 2015 v 13:04 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Začínám nesnášet čtvrtky. Protože od toho dokonalého čtvrtka není žádný takový. Není ani z poloviny takový. A když jdete nachcípaní do školy (napsat si test, který jste mohli mít už týden napsaný, ale vyučující je....), tak zákonitě nesnášíte všechno. I čtvrtky.
Vlastně jsem si po probuzení myslel, že mě čeká celkem zajímavý den. Dokud jsem nezjistil, že mě ráno obdařilo svůdným chraplákem. A že mi je střídavě hrozné vedro a hrozná zima. (Nejčastěji mi je zima, když jsem hodně oblečený. A vedro, když jsem svlečený. Protože proč ne.)
Zdálo se mi, že jdu do školy. Potkávám spolužačku, která mi říká, že mi drží místo. Přednáška z vývojovky se odehrává v divné místnosti. Koukám na školní lavice a přemýšlím, které místo mi drží. Vedle přichází kluk z vývojovky a ptá se, jestli je tu volno. Já něco zmateně povídám, než mi dojde, žese dá sedět z obou stran lavice. Sedáme si vedle sebe a já odcházím na záchod. Tam je jeden kovový pisoár, jedno umyvadlo, neprakticky nízká záchodová mísa a odpadkový koš. Z nějakého důvodu se našteluji k odpadkovému koši (u pisoáru stojí nějaká slečna...?). Když zjistím, že odpadkový koš je odpadkový koš, snažím se nenápadně přemístit k pisóráu. Skrz velké okno koukám na dvůr, odkud mi mává spolužačka, se kterou se sice zdravím, ale nikdy jsem s ní nemluvil. Mávám jí a je mi to trapné. Ona nepřestává mávat. Ještě než jsem vešel do posluchárny, napomenula mě, že mi minule mávala a já jí nemával. Tak zuřivě mávám a doufám, že mě vidí a mávat přestane. Pak mi (díkybohu?) zvoní budík a já se přesvědčuji, že dnešek bude fajn.
Na záchodech v prvním patře Albertova 6 jsou okna otevřená dokořán. Hned potom potkávám spolužačku, se kterou se zdravím, ale nikdy jsem s ní nemluvil. Dvakrát pozdravím a čekám, co bude dál.
Dál už ale nic jako ve snu není. Mně dochází, že přečkat celý den ve škole bude utrpení. Prosmrkám dva balíčky papírových kapesníčků a pohledem vyhledávám kluka z vývojovky a potenciální Rezekvítkovou. Pak rezignuji a utápím se v sebelítosti maroda, zatímco přemýšlím, jak vydržím zbytek dne s jedním balíčkem kapesníků.
Po odchodu z přednášky vidím kluka z vývojovky. Má vlasy sepnuté do culíku. Hrůza. Během toho pětisekundového pohledu mi dochází, že to nevypadá tak zle. ne na něm. (Přitom tenhle styl účesu vypadá hrozně na každém, nebo ne?). Dávám se na útěk, protože si přijdu na hovno. Všechno mi přijde na hovno. A když jdu po Albertovských schodech (kdo proboha řekl, že jsou malé?), přijdou mi nejvíc na hovno ty schody. Ony taky nejvíc na hovno jsou. I kdybych náhodou měl dobrý čtvrtek.
Je sluníčko. A je to na...
A najednou mi dochází, že tu nemám žádné kamarády. Že ve své blízkosti vůbec nikoho takového nemám. Nikoho, s kým bych mohl nadšeně sdílet, že Dolores O'Riordan chystá album s Angelem Badalamenti. A že je to asi nejlepší věc, jaká se mi od začátku roku udála. A kdybych to náhodou s někým sdílel, nezajímalo by ho to. Proč jsou vlastně všichni, se kterými se můžu bavit o takových věcech, tak daleko?
(Během jednoho týdne se mi po několikáté stalo, že mluvím k někomu, kdo mě začne úplně ignorovat a mluví na někoho jiného. Wow. Buď se poslední zbytky mých komunikačních schopností definitivně vytratily a jsem zas stejný sociální debil jako na gymplu, nebo nevím. Nebo jsem je nikdy neměl a akorát jsem měl růžové brýle na očích.)
Někdy v průběhu dne mi dochází, co mě tak fascinuje na klukovi z vývojovky. Vypadá šťastný. A možná to mě fascinuje na všech krásných lidech. Že vypadají šťastní. Nebo nevím. Já dnes zákonitě musím vypadat příšerně. Protože se taky příšerně cítím. A nechal jsem si doma lugolův roztok ke kloktání.
Aspoň něco ale. Mám z krku Veselovského. Můžu vesele číst něco jiného. Třeba učebníci od paní Bé, abych si mohl vybrat bakalářku. Nebo se taky můžu zavrtat do postele (až po testu), na všechno a na všechny se vysrat a udělat si den volna.
A třeba si i dovolit nemít náladu na přítele, který za to všechno může. (Protože od něj jsem se nakazil.)
Kdyby to neznělo tak hrozně pateticky, napsal bych, že můj nejlepší přítel je blog.
A vůbec. Mám fakt chuť jenom nadávat. Mám hlavu jako balón ucpaný rýmou.
Jo a taky jsem platonický gerontofil.

Pobulky

15. dubna 2015 v 0:31 | Grey.t |  Koutek pro Letní Bouři
Dojímám se u Rozbřesku a vzpomínám na Letní Bouři. Asi jako vždy, když jsem nemocný. Protože vždy, když jsem nemocný, vzpomenu si na svou poslední předmaturitní nemoc. Týden před maturitním plesem. Letní Bouře v plném proudu. Poslouchal jsem v posteli Muse a četl si jejich texty a něco mě na tom fascinovalo.
(A pořád dokola: Letní Bouře. Letní Bouře. Letní Bouře.)
My favorite movie when I'm sick.
Osudová láska, která se nikdy nestala. Zmoklá Praha, telefonát u dětského hřiště. Všechna naděje na dlani a strach, že z toho nic nebude.
Část mě furt nevěří, že se to nestalo. Že tři dny magie skončily podáním ruky a větou "asi z toho nic víc nebude".
Asi je vážně trapné, že to ve mně čas od času tolik zahoří. Vzpomínka na... to.
Na to, že po třech dnech komunikace se dokážu zamilovat natolik, aby to trvalo téměř rok.

A jak koukám na Bellu, připomíná mi přítele. A naši romantiku. Náš hrozně nevyvážený vztah plný zvratů a podivností. Takový ten vztah, kdy vám občas někdo řekne "A proč s ním vlastně jsi?". A vy si v hlavě říkáte - "a co přesně na tom není jasné?"

Takže jsem marod a dojímám se u Twilight. A myslím na Letní Bouři, protože to k tomu patří. A na to, jak jsem se v kině smál se spolužačkama na prvním díle Rozbřesku. Jak jsem se nemohl dočkat, až Edward vykousne Belle dítě z dělohy. (Pro ty, co by to snad nevěděli: Ano, vážně to udělá. Vlastně to byl hlavní důvod, proč jsem se rozhodl na to jít do kina a proč jsem předtím shlédl všechny předchzí díly.)
(Není vlastně zvláštní, že prvotní příčina asociace Stmívání a Letní Bouře spočívá v tom, že upír vykousává dítě z dělohy?)

Chtěl bych jenom ochutnat. Na špičku jazyka. Jen jednou znovu. Cítit při jakékoliv zmínce o Francii či Paříží zamilované bodání u srdce. Být od rána do večera omámený a čekat na to, až napíše něco milého.
Možná bych byl nědo úplně jiný. Kdyby to tehdy dopadlo jinak. Kdybych třeba udělal dojem...
Třeba bych zůstal na filosofii. Nebo bych nakonec vůbec nešel na VŠ.
Nebo něco.
Už si ani nepamatuju ty rty. Nepamatuju si zhola nic. Kromě krásných modrých ponožek. A nepopsatelné gestiky, když se ptal "Nejsi ty náhodou Tomáš?"
A taky ten déšť. Jak jdeme kolem čajovny Pod Stromem. Jak jdeme k Džoudymu. Jak sedíme - a kde sedíme - a jak mluvíme.
Někde mám - ano, ještě pořád - fotku. Na které ty rty nejsou vidět. Ony nejsou vidět nikde.
Ony možná ani nikdy nebyly takové, jaké si je pamatuju.
Chybí mi těch pár týdnů, kdy jsem miloval francouzský jazyk. A chvěl jsem se při středeční dvouhodinovce. A bylo to ve středu. 19. 10.
A tak vůbec.
Vůbec si totiž nedovedu představit, že se to fakt stalo. Že ta doba někdy byla skutečná.
(A vůbec si nedovedu představit, že to bylo vážně tak intenzivní.)

Marinované třešně

13. dubna 2015 v 0:13 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Vybavuje se mi léto u babičky. A posledních pár let se mi smíchává. Třešně a cvičení na Marinu and the Diamonds. A v žádné těch vzpomínek není matka se zlomenou nohou. Což je nakonec možná dobře.
Všechno ve mně je nějak jednoduché. Jako by ani nebylo o čem psát. A přitom mám měsíčkovou náladu. A píšu si milion věcí do poznámek v mobilu. Každou hloupost, která mě zaujme. Nakonec během pár dní narazím na víc pozoruhodností než za celou Murakamiho knihu. Není to zvláštní? Člověk by si skoro začal myslet, že realita je zajímavější než svět Murakamiho knih. (To byl ale bylo mylné mínění.)
Nechal jsem se dobrovolně nakazit chorobou. Protože v nemoci i ve zdraví. Nebo tak něco. Následujících pár dní budou mými nejlepšími přáteli acylpyrin a zázvorový čaj. Ale rozhodl jsem se nevzdat. Ve středu mám první hodinu houslí po tři čtvrtě roce. Mám skoro pocit, jako by od poslední hodiny uplynulo několik let. A M. nesnáší, když chodím na hodiny nemocný. Takže ve středu musím být zdravý. (Nebo zfetovaný coldrexem a zázvorem a vším, co proti tomu může pomoct. Rumem třeba.)
Nějak přemýšlím, jak všechno stihnu. Ve čtvrtek mám psát test, který se měl psát minulý čtvrtek. K tomu musím tenhle týden přečíst Veselovského Etologii na zkoušku. A do konce týdne dát vědět paní Bé o tom, které z témat na bakalářku jsem si vybral.
A pak obdivuju ten vítr. Je jako od moře. Jako kdyby celou Prahou vanula dovolená. Chorvatsko a ty horké post-rockové večery na terase. Vítr od moře. Letní vítr, připomínka ambivalence, která mě znovu čeká. Nesnesitelné vedro a iracionální blaho.
Jako by snad svět byl nádherný.
A najednou věřím, že všechno je správně. Jen cítit ten vítr. Ten vzduch. Je cítit jen párkrát do roka.
(A taky to kouzlo večera, kdy se smráká a v hlavě vám zní Video Games, propadáte se do okouzlující melancholie a cítíte odkazy na tisíce těch protoulaných večerů. Blíží se další léto. A já mám strach ze střepů. A ze všeho. A těším se na post-rock.)
Najednou nemám pocit, že jsem ve vězení.
Skoro jako bych se těšil na to, že budu dělat vědu.
(Že budu zabíjet myši a dělat řezy. Ani jedno z toho neumím a myslím, že zabíjet myši bude ten menší problém. Konec konců, co se týče laboratorních úkonů, je to problém vždycky. Ať už se jedná o vysévání na agar, ředění... Nejlíp mi jde pipetovat pipetmanem. Ovšem někdo musí kontrolovat, zda pipetuju správné věci na správná místa. Toliko exkurze do trudně nepatrného Greyova laboratorního talentu.)
"J'ai encore quelques rêves"
A třeba ještě někdy něco napíšu. Něco, co třeba překoná i Kokon.
(A třeba pak zas budu někdy brečet nad nějakým nádherným komentářem. Nějakým takovým, jaké umí psát Dušička.)

No more beautiful boyz

9. dubna 2015 v 21:42 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
První absťák po okukování krásných lidí. Kluk, pro kterého ještě nemám vymyšlenou přezdívku, dnes nepřišel. Nemohl jsem ho obdivovat.
(Doufám, že si nevšiml, že ho očumuju.)
(A když to tak čtu, vypadá to, že čtu blog třináctileté blbky, co miluje růžovou barvu.)
A teď si představte, že jste tohle vůbec nečetli a pokračujte dál.

Zítra jedu za paní s bakalářkou. Budu jí říkat paní Bé, protože je to kratší. Takže jedu za paní Bé. A paní Bé se mě možná bude na něco ptát. Koukám se, čemu se věnuje oddělení, které vede. A snažím se naučit co nejvíc o NMDA receptorech (jejichž název se mi tak trapně plete s MDNA...)
A pak budu muset učitě číst nějaké články.
(Nějaké hrozné články - add a little drama...)
Mám pocit, že mě dohání dospělost a zodpovědnost. A že se tomu chci vyhnout.
Že mě chytá za pačesy moje budoucnost. Brr.

Radši bych se zahrabal do peřin, odejmul od sebe tyhle hroznépovinnosti. A jen dlouho ležel někde ve svém vlastním světě.
Rád bych, aby ze mě někdo vyjmul spoustu věcí.
Celou historii s X., například.

Nemám rád, když mě někdo ruší od rozjímání na lavičce na Malých albertovských schodech. Když koukám na Vyšehrad a čekám na zvonkohru. Nebo i když jen tak svačím.
Nejkrásnější jsou na chladném začátku jara. (Začátku?). Když tam ještě nikdo nesedí. Nehlučí.
A v úterý mě zvonkohra zradila. Neslyšel jsem nic.
Zároveň tam na někoho čekám. Na někoho nevšedního. Kdo se na mě usměje a rozzáří mi den.
(Dnes se na mě někdo usmál. A rozzářil mi den.)

Pomalu jsem zapomněl, co to je bolest. Taková ta psychická. Ne ta, kdy je vám nepříjemně a špatně. Ale ta, kdy to fakt bolí. Intenzivní úzkost, strach, panika, touha utéct, touha zabít. Potlačené i nepotlačené agrese. Smutky, které si ani nechcete připustit. Všechno v jednu chvíli. A k tomu zlost nad tím, že to všechno kvůli někomu, kdo za to nestojí.
Až budu mít příště pocit, že mě něco trápí, měl bych si vzpomenout na to, že mě to může taky trápit tak moc.
(Třeba bych pak neposílal omluvy lidem, u kterých je to prostě jen zhovadilost a ne ctnost. Na druhou stranu jsem udělal - aspoň v jistém smyslu - něco správně. I když jen jedinou věc v celé té záležitosti.)

Lhal bych, kdybych ale popíral, že mi onen přednáškový idol (ano, použil jsem slovo idol, od té doby, co jsem si přečetl první Bravo je to můj sen) chyběl. Takovým tím způsobem... jako když jste závislí na fenyletylaminu. A taky trochu adrenalinu. A serotoninu. A dopaminu.
Prostě na hormonech.
Na těch pěkných hormonech, které se uvolňují, když vidíte pěkné lidi...
Svět viděný rozšířenou zornicí je jiný. Dnešek se odehrál v podivně vybledlých barvách. Ať už je to vina téhle malichernosti... nebo prostě únavy, stresu a toho, že se prostě nic nedaří.

Mám chuť na sushi. Měl jsem ho v pondělí s Xenin. A nějakým způsobem se mi ta slast z něj vypařila z hlavy. Poprvé je vždycky jen jednou...

Cítím se nějak vyždímaný.
A přemýšlím, proč je tolik lidí od nás ateistických. A proč si vůbec myslí, že jsou díky tomu něčím lepší. (Nejsou. Jsou jen omezenější.)
Víte, říká se, jak jsou věřící hrozně netolerantní. Ale zkuste se někdy zeptat vědců na Boha. Tomu se TEPRVE říká netolerance.
Protože na co demokracii a svobodu názoru, když můžeme mít autokracii vědy.


Fňuky

8. dubna 2015 v 0:01 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Je mi smutno... Proč tahle věta zní tak silně? Proč se jí bojím?
Bojím se úplně všeho. Zlého světa, ve který nechci věřit, ale který se stejně připomene. Bojím se, že je pro mě dobré něco, co mě bude moc bolet. Hrozím se bolesti.
Mám strach, že jsem si zkazil život.
Mám strach, že budu dál věřit, že zlí lidé jsou dobří.
Že dál budu věřit, že zlí lidé nejsou.
("Co když ti zlí jsou vážně zlí?")
Chci se změnit. Potřebuju obejmout někoho, kdo všechno ví. Kdo mě s pochopením pohladí a řekne, že to bude dobrý. A komu to budu věřit.
(Nevěřím to nikomu. Přičtu si jeden bod k nepravděpodobnosti zlého. Ale sebevětší pravděpodobnost nic nezajistí.)
Není snadné být zlý. Neumím to. A neumím být ani dobrý. Zůstávám v šedé zóně lidí, kteří dělají chyby. A mám šanci se poučit. Ze všeho.
A mám šanci se vyléčit.
Jednou třeba nebudu chytat záchvat úzkosti z lidí, kteří v mém životě nikdy neměli být.
Ale oni tam být měli. Protože se třeba vážně všechno děje z nějakého důvodu. (Je snazší to brát takhle. Snazší, než si připustit, že si člověk může zcela vlastní vinou posrat celý život. A že posraný život nebude mít vůbec žádný smysl.)
Najednou se necítím bezpečně. Tuším všude zlo. Podezírám. Snovám paranoidní vize. A pak se modlím, aby nebyly skutečné. Ale komu můžu věřit, když nevěřím ani sobě?
(A jak bych mohl věřit sobě, když se nechám tak snadno zmámit? Když tak snadno šlapu do hoven?)
Jenže nakonec na ničem z toho vůbec nezáleží. Protože život jde dál, svět jde dál... a já musím taky. I když bych si nejradši někam zalezl, počkal, až všechno zmizí, až mě už nikdo nebude znát... až budu moct začít zas nanovo.
Tentokrát bez šlapání do hoven.
Budu to tak muset zkusit rovnou.

Spasitel

7. dubna 2015 v 0:05 | Grey.t |  Zážitky a události
Sedím v autě. Je noc. A přemýšlím o tom, jaké to je, řídit za tmy. Veze mě Xenin a já si představuji, že hraje Lana. A je to jednoduché. A krásné. Svět má smysl, i když nemáme cíl. Mluvíme. (O čem?) Padá mi kámen ze srdce. Protože nic není tak těžké. (Vždy s ní.) Mám žaludek plný sushi, pouštíme hudbu. Nahlas! A otevřená okna. A lidi, co nic nevidí.
Nemusím se bát. Radši sním o Detroitu. A Xeninovi v Detroitu. (A o Only lovers left alive.)
Trávím dopolední alkohol. A dopolední šoky. Jsou lidé, bez kterých dovedu žít. Tak holt budu muset. Budu se muset smířit s tím, že jsem se omluvil. Je to jedna z mála správných věcí, které jsem v poslední době udělal. Udělal jsem to a dál na to (bez prominutí) seru.
Člověk si musí vybrat. Nemůže sedět jednou prdelí na dvou židlích. A já se o to pořád snažím. Chci mít všechno. Ale moc dobře vím, co bych si měl vybrat. (Tebe.) A vzdát se všech přeludů. Těch krásných, i těch, které se poskrvnily realitou.
Učí mě o chlorózách. O minerální výživě. O neuronech. O spoustě věcí, které jsou mi k ničemu. Ale nikdy mi nikdo neřekl to hlavní. Jak žít. Jak správně žít.
Ale nezáleží na tom. Ne když sedím v autě s Xeninem a mluvíme. (O čem?!) Spasitel se dostavil v této podobě. Možná, že vždycky člověku ještě něco zbyde. Ještě ho něco čeká.
Maluju si růžově budoucnost.
A záložní variantu. Zadní vrátka proti šílenství. Protože vím, co miluji. (Ale nenchám se tím zabít.)
Propast hledí do mě a já odvracím zrak.
A melu filosofické sračky. (Teď, ne tam. Tam stále: O čem?)
Realita se dá tříštit. Dá se dělit. Dá se překroutit a všechno je jinak. Ale teď je před námi jedna cesta a vede vždy na stejné místo. Totiž přesně na to, na které potřebujeme. (Myslím na Smoga a na River guard. Na písničku, kterou bych poslouchal, kdybych jel v noci autem. Sám. Daleko. Za město, na které bych pak koukal. A tam bych seděl a oddával se těm svým smutkům.)
S některými lidmi je ten čas prostě super. A výjimečný. Až to nejde vyjádřit. A tak vždy jen slibuji, že "o tom napíšu článek". Když ho píšu, podstata mi uniká. Protože podstata zůstala v tom okamžiku. Během jízdy.
Možná si ponesu šrámy na srdci. Ale jako vždy mi nezbývá než věřit. A vybrat si. Tentokrát správně. (Prosím Boha. I když je nevyzpytatelný.)
A pak jsem bez tíhy. Aspoň na chvíli. Mluvím. (O čem? Melu blbosti.)
A jedeme. Někudy.


Cyrilová Metodějová

6. dubna 2015 v 12:53 | Grey.t |  Zážitky a události
Jak jsem koledoval o panáky aneb jak jsem si koledoval o průser? Protože tak to tu chodí. Na vesnici. U babičky.
A mám v sobě tolik lásky. A té lásce se říká alkohol.
(CH3CH2OH)
Nohy mi neslouší. Pusa mi neslouží. A všechno je tak intenzivní. Protože když je člověk opilý, nemá sílu na žádnou neupřímnost.
Dýchám z hluboka. (Letím vysoko. Aneb kulturní odkaz na nekulturní film.)
Láska je alkohol.
Láska je alkohol.
Nic víc není.
A já jsem se nechal potopit. Jedna chyba. A zkurvíte si celý život.
Zkurvíte si celou lásku.
(A nedovedete to odpustit ani sami sobě, jen to dost do hloubky potlačit a překrýt spoustou nenávisti a lásky... A láska je alkohol.)
Nedovedu nic. A hrozně se bojím, protože můžu ztratit jednu jedinou věc, na které záleží.
Udělal jsem chybu. X. udělal to, co se dalo čekat. Chce se mstít. A já nemám nic. Nic, čím ho zastavit. Protože nechci další boje. A nechci další pseudolásky. Chci jen tu jednu jedinou, která je opravdová. Zapomínám, že to, co vidí oči, je jen klam. Že krása vnějšku není odrazek krásy vnitřku. Že je pomíjivá. Že na ní nezáleží. Že kdo je krásný, nemusí být dobrý společník.
Že i svině umí být krásná.
Pravda lidem vadí. A já riskuju vše kvůli ničemu. A jsem fakt blbej, že jsem myslel, že vůbec o něco jde. Jde jen o jedno, abych se necítil špatně. Ale možná je správné být vůči svini svině. Někdo být musí. Možná je špatně se svini omlouvat. Protože na zabijačce to tak chodí. Zabije se svině. A dělá se z ní prdelačka.
A když někoho milujete, nesmíte milovat jiné. Tak to prostě je.
A já si musím vybrat, koho skutečně miluji.
Dokonce vím, koho skutečně miluji.
Jen neobdivovat ty ostatní.
Ale to dovedu. Protože Ty za to stojíš.
Ty, Maty, za to stojíš. I když taky nejsi nejlepší člověk.
Ale Tebe miluju. A Tobě odpustím.
Jen ať mi Bůh dá ještě šanci. A ať najdu ještě cestu zpět.

V suterénu do leva

5. dubna 2015 v 0:24 | Grey.t |  Zážitky a události
Zažádal jsem o bakalářskou práci u externí vedoucí práce z institutu experimentální medicíny. Srdce mi tluče jako bubeník metalové kapely, co do síly i co do frekvence. A hlavou se mi honí tolik věcí. Že si tu práci nezasloužím. Že by ji měl psát někdo, kdo je zapálenější, kdo ví, že u vědy chce zůstat a že chce dělat zrovna tohle. Ne já. Pískle, které vlastně neví nic a všeho se tak hrozně bojí. Dospělý člověk, který by se, rozklepaný jako ratlík, nejraději schoval za máminu sukni, nebo ještě radši do úzké nepatrné mezírky za babiččiným dřevníkem pod spoustu tam odloženého harampádí. A v té malé škvírce by si vysnil svůj svět, kde by ho nic neděsilo. Kde by byl neohrožený. Bojím se, že to téma dostanu. I že ho nedostanu. Bojím se, co se po mně bude chtít.
Říkám si: Klid, máš ještě rok. Přece nebudou chtít, abys do týdne nastoupil na nějaké praxe do laboratoře a nechají tě aspoň trochu se připravit na průběžný test z fyziologie rostlin. Nechají tě připravit se na zkoušku z etologie. Ale kdyby mě takhle nechávali, tak nakonec nebudu dělat nikdy nic?
Děsím se úplně všeho, co by se mohlo stát. Ale třeba budu mít téma bakalářské práce. Což by znamenalo, že se zbavít starosti, kterou jsem si na bedra naložil koncem zimního semestru. (A taky by to znamenalo, že tu starost hned nahradí povinnost aspoň trochu pracovat na bakalářce.)
Chtěl bych mít soběstačný statek. Kde bych si všechno vypěstoval. Kde bych byl závislý jen na sobě a všechno si mohl zařídit sám. Realita je jiná. Realita je taková, že i kdybych se odřízl od elektřiny, wifi, plynu a vůbec všech podobných vymožeností, musel bych platit nějaké daně. A musel bych toho pěstovat víc a prodávat to. A zas bych byl závislý na ostatních. Na tom, co si koupí. Na tom, jaké ceny stanoví velkoobchod. Na tom, jak se mi urodí. Jedna věc je utáhnout si opasek a vyjít s málem s vyhlídkou na to, že příští rok snad bude plodnější. Jiná věc je dlužit.
A nakonec to ani nevypadá, že odjedu do Střední Ameriky pěstovat plodiny Milpa systémem. Který se mi zdá naprosto dokonalý.
Musel bych být umělec. Hudebník. Pisatel. Cokoliv. Cokoliv by šlo. Chci vidět, jak se mi v rukou tvaruje svět, jak tvořím nekonečno vlastní vůlí. Jak dávám zrod něčemu novému, nevídanému. A nemůžu. Nemám talent. Nemám ho dost. Nemám dost niterných obrazů, ač se mi před očima znovu vynořují vize. Nejsou dost živé. Nejsou dost hluboké. A mé ruce neumí dost tvořit a tvarovat. Špatné ruce, špatná modelína.
A pak si říkám, že to třeba půjde. Že třeba život s rukama plnýma zkumavek (nedovedu si to představit, absolutně si nedovedu představit, jak vlastně taková vědecká praxe probíhá...) není tak špatný. Že třeba i tam budu spokojený s tím, že něco vytvořím. Vytvaruji. Že i tam budu mít pocit hloubky.
Nebo taky ne.

Můj problém asi je, že nevím, co se životem. A nevím, jestli to ostatní ví. Ale jednají, jako by to věděli. A já nemůžu jednat jinak. Ale nevím. Chodím jako slepec bez hůlky. Ruce napřažené do tmy, tápu a nikde nic. Nohy šlapou vždy do nekonečné nejasnosti. Každý další krok může vést do propasti. Nemusí vést nikam. A vlastně ani nevím, jestli se netočím v kruhu.
Tápou ostatní? Přitom jako by směřovali jistojistě k cíli. Třeba ten kluk z vývojovky. (Vážně. Letní Bouře jako symbol hlubokých veselých prožitků, extáze a zamilovanosti. A teď jiná imaginární zakoukanost, kterou mi nevědomí - naprosto nevědecké - napovídá, že jsem na špatném místě a že si musím vybrat? Existenciální krize má i lidské zastoupení? A co asi dělá Blonďák? Ten roztomile krásný heterák, co se umí mile usmát a nezatahovat novověkou filosofii a vědu? Člověk, co poděkuji za podání knížek a pak si vás nepamatuje na praktikách z mikrobiologie, kdy ho nenápadně otravujete tím, že si porovnáváte výsledky a říkáte si, jak vám to dopadlo blbě? A vedle vás Lovestory, která je tam tak nějak navíc?)
Třeba ten kluk z vývojovky. Ať není závorka nekonečná. Třeba ten vypadá, že ví, co dělá. A cílevědomě jde za svým cílem na konci chodby v přízemí od vchodu do Viničné 7 do prava. Jistojistě. ("Nejkrásnější dámou jsem jistojistě já.") A chodí do školy s docela milým úsměvem obklopený lidmi.
Já chodím do školy sám. Často bez úsměvu. A i po škole bloumám bez cíle. Vybírám si záchod podle nálady. Když chci mít usušené ruce, jdu do přízemí, kde je skvělý sušák. Když jsem v prvním patře a líný, jdu na tamní otřesný záchod. Když jsem v knihovně, rozhoduji se podle sušáku na ruce. Když jsem ve třetím patře, jdu do třetího patra a ruce si pak utírám do bundy po minutovém sušení pod něčím, čemu se ani sušák říkat nedá.
Toliko moje pojednání o existenciální krizi patrné na výběru toalety.
Takže na to půjdu asi jinak, protože teď to vypadá, že jsem jenom debilní. (Jsem.)
Když nemám přednášku, prostě se někde flákám. V knihovně. Na Malých albertovských schodech, kde zasněně hledím na Vyšehrad a čekám na zvonkohru. Na Ípáku u Žabky, kde přemýšlím nad tím, že bych měl jít zdravěji a že rohlíky nemají stát tři koruny. Nebo taky bloumám po městských knihovnách a půjčuji si poezii, beletrii a filosofii. Místo čtení odborných článků a učebnic. Místo přípravy na zkoušky. Jsem nevěrný vědě, ale rozejít se s ní nechci. Protože poezie není milenka, se kterou bych se mohl oženit. Ani filosofie. Ani beletrie. Je to ten typ lidí (počkat...?), se kterými si užijete krásné chvíle, ale vztah s nimi je nemožný. Je to ten typ, který je naprosto okouzlující, dokud se mu neupíšete. Zato věda... Co je vlastně věda? Na té je něco, co vám říká, že má smysl dát jí ještě šanci. A pak je na ní něco, co vám říká, ať utečete, dokud to ještě jde. Dokud vám nevezme všechno. Peníze, barák, děti (počkat...?!)... Na druhou stranu, pokud s ní budete šťastní, nebudete nic z toho potřebovat.
Ale to není to, co jsem chtěl říct. To, co jsem chtěl říct, nikdy neřeknu správně. Prostě to, že vidím, jak mají všichni smysl. A já se snažím chovat jako oni, jako bych ten smysl měl. Ale nemám ho. A doufám, že mi prozradí své tajemství, ale cokoliv mi řeknou, je nesmyslné. Dokud nemám smysl, nedává nic smysl?
(Vedoucí práce stále neodepsala.)
Kluk z vývojovky jako by měl všechno. Jasný smysl na konci té chodby. Jasnou krásu, která jasně září do dálky. A já nevím, co ještě může mít. Ale je jasně vidět, že má hezké oblečení, takže finančně nemá (nejasně) nedostatek?
Co to ale proboha řeším?
A proč se radši nesměju posteli s nebesy naší sousedky?

Asi to chce otočit list. A stejně budu muset.
Pořád jsou tu věci, kterých se dá držet. Věci, které dávají smysl mně. Aspoň v nějakém kontextu. Ať je to Hlaváčkova poezie, filmy jako Melancholia či Only lovers left alive, celé to umělecké hnutí kolem melancholického způsobu existence, které nikdo nikdo nijak nedefinoval... To umění, které se soustředí kolem mých témat.
Všechny listy se jednou nakonec obrátí. Třeba. (Nikdy ne všechny.)
Jednou ale přijde čas dát strachu sbohem. A budu se muset postavit světu. Takovému, jaký je.


Zbytečný lament s nevyjádřenou agresí

4. dubna 2015 v 0:08 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Snažím se poslouchat experimentální rock. Začínám u Swans. Je to zvláštní hudba. A já padám do horší a horší nálady. Mé dnešní sny patří k tomu typu snů, které se táhnou do nekonečna kolem jednoho jediného bodu, točí se stále v kruhu a vy se neustále budíte a znovu usínáte. Zároveň se v nich míchá všechno možné dohromady a vzniká z toho nepopsatelná kaše, která ve vás zanechá těžký, naléhavý pocit.
Moje sny se točily kolem kluka z vývojovky. Paradoxně si nevzpomenu vlastně na nic, co se mi o něm zdálo. A ani nerozumím tomu, proč o něm. (Bylo by bláhové to považovat za cokoliv víc než estetickou fascinaci. Ale z estetických fascinací nemívám takové podivné sny.) Do toho se míchaly všechny mé obavy o škole. Že nezískám bakalářku na téma, které by se mi líbilo. Že budu muset na úplně jinou katedru, věnovat se něčemu, co mě absolutně nezajímá. Třeba vývojové biologii... nebo buněčné biologii. A trávit miliardy hodin v laboratoři... a nemít peníze. A umřít. K tomu zkouška z etologie. Průběžný test z fyziologie rostlin. Najednou nestíhám vůbec nic. Nejsem schopný pochopit ani hloupou fotosyntézu. Nestíhám přečíst třísetstránkového Veselovského. Sny o tom, jak mě vyhodí ze školy (na které vlastně nechci být, ale už mi nezbývá nic jiného, než ji dostudovat), jak dostanu špatné známky, jak si podělám celý život.
Jenže já žádný život vlastně nemám. Jsou tu ty krásné chvíle, je tu přítel... ale mám pocit, že to mi všechno ukradnou, oberou mě o každou špetku volného času, stáhnou mě z kůže, vyrvou mi srdce z těla. A zmých žeber si postaví týpí.
Z celého světa se stává útočící krvelačná bestie. Vysaje ze mě život a nenechá vůbec nic. Nechci se nechat zabít. Chci dál šťavnatě recitovat Adama a Evu. Řvát si na nábřeží... pravidal nepravidla. A být furt tím divným klukem, který říká nepatřičné věci, protože to tak prostě cítí.
Nechci napsat bakalářku. Chci napsat román.
Chci rozumět experimentálnímu rocku, toulat se v otrhaných hadrech po ulici abýt umělec. Celou duší. Bez všech těch svých přebytečných buzních vlastností. Bez té touhy zalíbit se. Ale s žílama plnýma krve. Hlaváčkovsky anemický, ale o to živější.
V tomhle světě přežijou jen silný. A slabé to semele. Zůstal jsem slabý až moc dlouho a začínám si to uvědomovat mezi mlýnskými kameny. Mám odpor k budoucnosti. Ke všemu, co by mě mohlo potkat.
A mám odpor i vůči lidem, se kterýma jednou budu v laborce. Protože s nima budu v laborce. Protože se bojím těch lidí, kteří jsou zapálení pro obor. Toho, že před nimi nebudu moct říct, jak moc mě to sere.
(Protože se bojím těch lidí, kteří nezatahují přednášky, které je nebaví. Protože se bojím všeho. A protože poslední, co mě ve škole bavilo, byla molekulární biologie. Asi.)
Proč Swans znějí tak mile. Jako by snad svět byl hezké milé místo.
(A proč jsem se ještě odpoledne usmíval tím svým spokojeným výrazem? Asi proto, že jsem poslouchal CocoRosie a nepodléhal jsem nechápavosti fotosyntézy. Nesnáším kytkologii.)
Proč je život tak kurevsky těžkej? A proč to skoro nikdo nechápe? Že rozhodnout se pro něco je jako upsat se ďáblovi vlastní krví a pak se smažit v Tartaru?
Nakonec mi ze čtvrteční vývojovky zní v hlavě Prometheus a dorůstající játra.
"we are trapped in the belly of this horrible machine... and the machine is bleeding to death"
(Čím to je, že mám rád post-rock a nemám rád Sigur ros? Že mám rád cocorosie a bjork mi nic neříká?)

Nechci klid post-rocku. Ale nemůžu najít to správné. To, co by si vzalo něco z post-rocku a přidalo k tomu víc hrubosti. Něco, co by ze mě sdíralo kůži. Víc než Yearning od Mono. Něco, co mě na chvíli postaví mimo kolej.
(Něco, co mi vyrve játra?)
Ale nic takového neznám. Nikdy to není ono.

Mám strach ze života. A z toho všeho, co se ode mě čeká. (Nebo spíš z toho, co se ode mě čeká podle mě.)
Nemám strach, že někoho zklamu. Mám prostě strach, že to podělám. Protože na život mám jenom jeden pokus.

Proč nic nezní tak, jak má? Všechno je špatně.

Takže mi občas zbývá jen zlost. Zlost a ironický sebevýsměch...


(A nějak takhle skončím...?)

Stručně po půlnoci...

3. dubna 2015 v 1:25 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
A co když ten úsměv není opravdový? Třeba je to jen maska. A třeba jsem uvnitř spíš smutný. Kdo ví. Před spaním si dám nejspíš ještě jeden apoibuprofen, aby mě nebudila bolest ruky. A v osm ráno se ke mně přitulí přítel. A já budu dál žít svůj život s pocitem, že všechno je, jak má být.
Možná mi i někdy dojde, že nejsem střed ničího světa. A pak mi někdy třeba i dojde, že tím spíš bych měl být - tak nějak zdravě a přirozeně - středem vlastního světa.
(A taky je možné, že si středem světa už dávno jsem.)

Jednou se naučím hvízdat a budu si hvízdat od rána do večera. Budu sí hvízdat všechny melodie, které mi projdou hlavou. A nikdy nepřestanu.

Myslím na to, že lidé jsou nádherní. A že i když já jsem možná mezi nimi tak trochu podivín... spoustě z nich to nevadí. Že lidé jsou nádherní. A nikdy nevíte, jak moc nádherný může být zrovna ten člověk, který vedle vás sedí v tramvaji.
(Jo, zase poslouchám Melanie a nechávám se unášet melancholicky láskyplnou náladou...)
A mám chuť si zas nasadit svoje modré lenonky...

Ne. Na tom úsměvu je něco upřímného. Něco vědoucího. Něco skutečně mého.
Taková ta spokojenost s vlastním životem...

Někdy je ve mně ta velká vůle spojovat lidi. Spojovat svět. A tvořit z něj krásné místo.
(A nakonec skončím zas jen u sebe.)


Metamorfóza s věnováním

2. dubna 2015 v 18:33 | Grey.t |  Zážitky a události
Bylo bláhové doufat, že dnešek bude stejně dobrý jako čtvrtek minulého týdne. Ale já v to stejně doufal. (Protože jsem nenapravitelně bláhový.)
Takže začneme od začátku. Vlasy se mi nedařily učesat. Zato se větru (a taky dešti a sněhu) dařilo mi je cuchat. Nečetl jsem Šiktance, ale Etologii od Veselovského. Neposloucahl jsem Joannu Newsom, ale CocoRosie (dobře, to není změna k horšímu). Taky jsem se celý den neusmíval.
Na přednášce jsem nemohl koukat po nádherném mladíkovi, protože si sedl do stejné řady, ve které jsem seděl já. Akorát na druhý konec. (Mé snažné zírání si spolužačka vedle mě vyložila nejspíš jako že zírám na ni.) Celou cestu do Viničné po těch příšerných (!!!) Malých (???) Albertovských schodech jsem šel za ním. Což mi poskytlo jasný důkaz toho, jak moc pod jeho úroveň jsem. Což je ale jedno, protože jsem šťastně zadaný přes dva roky. Jen to někdo vysvětlete mému imaginárnímu imaginárně zlomenému srdíčku, které se stále imaginárně zakoukává do krásných objektů. Jen kvůli té kráse. Achjo. Proč jen mě nemiluje? (Cítíte tu IRONII doufám...)
Potom jsem jel se spolužačkou, která si možná myslela, že na ni koukám, nakupovat. Místo klinické dietologie. Protože nenápadně poodhalila roušku mé sexuality dotazem na to, kde je nejblizší Pull and Bear. S dodatkem "Ty bys to mohl vědět". (A samozřejmě jsem to věděl.)
Takže mám dvoje uplé kalhoty, z nichž ani jedny mi nesluší. A Bezbarvého Cukuru Tazakiho, po němž mé srdce tak moc toužilo, že jsem nemohl odolat. Taky mám o dva tisíce lehčí účet. (A prášky na hemeroidy.)
Potom jsem se ve sněhové vánici nechtěně převlékl za sněhuláka, oklepal se a trpěl hlady a Veselovským ve škole, pohlcen další motivující náladou, která se nesla v duchu "věda je o ničem a budeš chudý a nešťastný." Protože víte, co je horší, než dělat něco, co máte rádi, ale nevydělat si tím? Dělat něco, co rádi nemáte a stejně si tím nevydělat.
Pokračování dne bylo o něco šťastnější snad jen tím, že teď jsem doma, nemám křeč v levé paži od očkování... a tím to asi tak končí. Ještě mi přijede přítel. Ale jen na chvíli. (Doufám, že mi nebude vyprávět o práci. Vážně moc doufám.)
X. si přečetl mou omluvu a neodpověděl. Takže pokud netahá za nitky, které mi zničí vztah, tak nastala druhá nejlepší možná varianta, totiž "bude to ignorovat". Lepší (i když možná vlastně spíš horší) možnost by byla "všechno bude jako dřív".
Co se týče dalších observací na ranní přednášce, neviděl jsem vůbec nikoho. Neviděl jsem kolegyni z Ulítlé přednášky o kytkách, neviděl jsem ani jednu ze dvou možných Rezekvítkových, neviděl jsem ... Neviděl jsem nic. Zato jsme brali metamorfózu a já si v hlavě notoval "I'm a larva wrapped in silk, I am dying in burning flesh, let me out let me ache, let me out let me ache and itch.... let me out of this suit, I go to a funeral every day...."
Dobře, radši dost.
A na závěr věnování. Kryštofovi, aby měl nad čím znovu teátrálně rezignovat.

Všehochuť

1. dubna 2015 v 22:09 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Poslal jsem X. omluvu. Čímž jsem trochu podkopal své domnění o tom, že celé to období střepů je úplně pryč. Na druhou stranu to může být prostě jen... definitivní tečka za vším. Udělat to, co jsem udělat měl a už to celé nechat být. (Kdo ví, jestli to být nechám.) (Tomu sám nevěřím.)
Znovu poslouchám CocoRosie. A cítím zas tu zvláštní náladu. All those beautiful boyz. Zítra i ve vaší posluchárně. I když pochybuji, že zítřek bude tak skvělý, jako minulý čtvrtek. Že vyjdu do školy bez bundy a všechno bude tak...
(...tak takové)

Probírám se svými minulými články. Abych je všechny správně zařadil do rubriky Střep. Nad něčím žasnu a nad něčím nevěřícně vrtím hlavou. A ze všeho toho přečteného se mě najednou nejvíc dotkne toto:
"Nejsem hrdina. Nejsem umělec. Jsem jenom prázdná kurva."
Kdo ví proč.
Je hrozné číst ty články, kde konstatuji, proč se chci rozejít. Když vím, že k tomu pak došlo. A že jsme bez sebe nevydrželi. (Že jsme se museli dát dohromady jakmile jsme se díky jeho bývalému setkali.) A že půl roku poté jsem s ním šťastný. I když je občas na zabití.
A že je to něco, o čem ani nedovedu psát. Prostě se milujeme. (A není to vůbec prosté.)

Co na tom, že můj zrak nenasytně hltá slastné pohledy na krásu jiných. Když je se mnou on, nezáleží na tom. Nezáleží na nikom, ať je jak chce hezký.
A teď už to vím. Že s ním chci bydlet. Že s ním chci strávit život. I když to znamená, že nikdy nezažiju rozverné bezstarostné úletové období. (A kdybych měl být intimní, že nikdy v sexu nezažiju to, co bych zažít chtěl.)

Z knihovny na mě stále hledí Deníky. A já pořád nemám dost odvahy se do nich pustit. Jako bych se bál, že mi změní život. (Je to Woolfová, jistě, že ti změní život.)
Asi víc než jindy se vztahuji k minulosti. Mám chuť číst Kroniku ptáčka na klíček. Nebo Kafku na pobřeží. Pod skleněným zvonem. Krysaře. Paní Dallowayovou. Nenapadá mě, co nového bych si mohl přečíst.

... jsem jenom prázdná kurva ...

(další směs o ničem)

Když nad tím tak přemýšlím... ale to už tu bylo..., cítím se trochu jako na začátku prvního semestru na fildě. Ale jinak. A jediné, po čem tento večer toužím, je zachytit atmosféru. A na to rovnou rezignuji.
Začínají mi zase od strun tvrdnout bříška prstů.
Je to těžký, nemít najednou tu možnost vidět se, kdykoliv chcete. Mám možná víc času pro sebe. Po tom jsem tak dlouho toužil. Ale nakonec nestačí říct přijeď. Jenže tak to v životě chodí. Všichni jsme na něco vázaní. Nakonec jsme taky jenom otroci. Se zdánlivou svobodou. Můžeme si koupit, co chceme. Ale na to lepší mít nikdy nebudeme. A nakonec nám to k ničemu není, protože dřeme jak psi a pak spíme. Čeká mě ještě pár hezkých let a pak... kdo ví. Jenže život není zas tak zlý. Jen to vidím moc černě.

Nemám teď chuť se usmívat. Jen tak nepatrně. Protože takové je štěstí v hudbě. Nepatrné, ale v té nepatrnosti o to silnější.

Občas mě vážně mrzí, že nejsem takový ten bezstarostný hloupý puberťák. (Momentálně mě možná nejvíc mrzí, že už nejsem puberťák?). Mám zas trochu chuť udělat něco šíleného. Vytočit náhodné číslo a dělat si z lidí srandu. Dělat si z lidí srandu jakýmkoliv způsobem. Ale s někým.
Kde jsou ty doby, kdy bych po lidech dokázal házet vajíčka a netrápit se tím?
(Dobře, takový jsem nikdy nebyl. Když už dělám blbosti, tak se tím pak užírám.)


A taky jsem při tom pročítání starých článků zjistil, že jsou nechutně dlouhé. Takže nebudu čekat, až mě napadne něco fakt dobrého a prostě to tu utnu.