Mám deníky od Woolfové. Možná mě odradí od psaní vlastního deníčku, stejně jako mě Vlny odradily od literární tvorby. (Protože nikdy nic lepšího nenapíšu a cokoliv budu psát už bude skrytou nápodobou mistrovského díla Virginie.) Možná. Zrovna včera jsem o tom mluvil. Ale nakonec, když vám náhoda takhle nahraje... člověk na chvíli uvěří. Že není jen zrnkem prachu, ke kterému je vesmír úplně lhostejný. Nabádá mě to uvěřit, že na světě mám svůj smysl. (I kdyby to byl jen ten, že mám přečíst Deníky). Přeci jen možná věřím na znamení.
(A ta pravá přichází až ve chvílích, kdy je přestávám hledat.)
Poslouchám Pompeii od Bastille v podání Vitamin string quartet. A nakonec je na světě pořád nějaká ta krása. A možná není nesmyslná.
Mám za sebou vlastně celkem krásný den.
Hrál jsem na housle. I když to možná už nemá smysl...
A přečetl jsem tři povídky z Dvanácti povídek o poutnících. (Díky, Kryštofe.)
Nakonec mám pocit, že to byl dobrý den. Jeden z mála dnů, které byly přesně takové, jaké být měly. Těší mě být produktivní.
("Jsem Adam," křičel na lesy a mraky šly jak procesí. "Jsem Adam, vše se začíná a končí od začátku.")
Subtilní potěšení, oáza uprostřed poušti a takové ty věci... a článek od Kotěte... článek se studnou. Pak myšlenky na Ptáčka na klíček.
Fixní idea, že na dně studny najdu odpovědi.
Čím to je, že člověk může v jedné chvíli ztratit život a přitom dál žít? Jako byste z něj vyndali všechno, co je pod povrchem. A nechali jen tu schránku. Nakonec je na něm stejně něco zajímavého. (Ta vytrvalost bytí. Jako by sebevražda byla východiskem pro ty lidi, kteří jsou ještě natolik plní, aby zakoušeli šťavnatou chuť marnosti a nechali se jí otrávit.)
Najednou vidím, že vidím svět jinak. Víc normálně. Víc tak, jak to... "má být".
(A možná právě v tom je celý ten problém. Moje řeka pramení jinde. Tam, kde je svět takový, jaký jsem ho viděl dřív. Tam, kde to nemá být nijak, kde to prostě je.)
Blablablabla. Prostě chuť psát. Třeba i jen tak. Slova pro radost. Pro potěšení ze slov.
Převalovat je v rukou jako oblázky.
(Jako oblázky na jazyku.)
(...a zuby v popelnici)
Protože odlesky na té šedé řece jsou krásné. Ale pořád jsou to jen odlesky.
Na té šedé řece.
...
Něco je přece jenom v pořádku.
Kdyby si každý řekl, že nemá cenu nic psát, protože nikdy nic tak miatrovského a genialního nenapsal, tak příjdeme o mnoho zajimavých knih. To by asi nikdo nechtěl.