Pohled do dálky a sen o sandálích a létu. Jak podivně ta představa hřeje. Tajná láska k létu, které nesnáším. Protože v létě se stávaly ty nejlepší věci? Nebo ty nejhorší, na které nejraději vzpomínám? Protože je světlo, protože je teplo. Protože jsou lidé krásnější.
Já jsem já. Teď to cítím.
A cítím v sobě i léto. Kvetoucí, neudušené vlhkostí a chladem. Podivné soužití protikladů, zvláštní harmonie.
Mírná (letní) únava, ač léto ještě není ani na dosah.
Touha položit se na trávu a načerpat do sebe slunce.
Nebo možná jen touha vrátit čas. Vrátit ho zpět k těm dřívějším létům.
Cítím se, jako bych žil. Jako bych žil po dlouhém, smrtelném spánku. Cítím se dobře a příjemně bolavě.
Odpovědi jsou v poezii.
A já přijdu o vlasy. A o hlavu. A o rozum. A snad i o některé absurdní touhy.
Pamatuji si poslední léto mého života. (Kdo jsem teď?) Své sandály, které už nenosím. Petřín. Whiskey. Racky. Pomněnky. Štěstí. Imaginární lásky tisíckrát dokola. Věci, které jsem časem odkouzlil. Kouzla, pro která nezbylo místo potom, co jsem spadnul. Poslední léto před smrtí.
Někdy je potřeba vkročit na neznámou půdu. Spadnout a nechat se roztrhat rozbouřeným mořem. Nechat se rozbít o skaliska útesu, do kterého naráží vlny. Protože cesta zpět už není. Už nic nepřinese. Vrátit se nedá a stát na místě je zbytečné. Jednou se ten krok dopředu musí udělat. I když už tam není pevná půda pod nohama.
A najednou někde jsem. Někde pevně stojím na zemi. Stejný a jiný zároveň (ač je to klišé, je to pravda, ne?).
A pořád jsem to já. Pořád je to léto, které jsem zažil.
Nebo ne? Může to být srovnatelné s iluzí? Minulost, která už je jen v představách?
Stále se měním. Ale získávám zpět něco z toho, co bylo mé.
Nasávám do sebe zbytky toho léta. Zbytky každého léta. A s tím i trochu veselé radosti.
Normální veselé lidské radosti.
Abych se nemusel radovat jen jako noční tvor. Protože nakonec ani dny nejsou tak zlé.
A možná mi zbylo zase trochu místa. Na kouzla.
To jsi mi připomněl, jak jsme jednou leželi na Vyšehradě (dávnodávnodávnohodně dávno)v trávě, přemýšleli o pohanství a o modrým ohni a Bohu (Bozích?)a do toho okamžiku jedné myšlenky v mé hlavě začal vyzvánět zvon odbíjející asi dvanáctou nebo jednu hodinu, tak nějak.