close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

On trial

22. března 2015 v 23:01 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Co je to vlastně pevná půda pod nohama? A co znamená ji cítit? Není to nakonec jen další iluze? Protože já pod nohama nic nemám. Nelétám. Prostě někde visím. A kdykoliv můžu spadnout. Kdykoliv. Jakmile přestanu věřit, že sem patřím. Že jsem na správné cestě. Že všechno, co dělám, má nějaký smysl.
A já tomu přestávám věřit.
Nejen kvůli kráse volného pádu.
Když vidím svět kolem sebe... a lidi kolem sebe... mám pocit, že mi něco chybí. Něco, co oni mají. Schopnost tvořit. Něco dělat. Něčemu dávat vznik.
Nedokážu psát. A když, tak špatně. Nedokážu básnit. Natož pak tvořit písně. (Navzdory slibu jsem nedopsal ani jednu jedinou skladbu, kterou jsem kdy komu slíbil.) Nedokážu ani hrát. A když o tom tak přemýšlím, možná to ani nechci dělat. nechci psát. nechci hrát. nesnažím se.
Možná, že jedno z pravidel zní: Nikdy nevzpomínej na svá depresivní období.
Možná ne.
Nemám už ani svou šedou chladnou řeku. Kterou popsala nejkrásněji Sarsorika v článku, který už není.
Když se snažím, pořád ji vidím před očima. Přesně ten jeden úsek. Ta šedá krajina. Kameny, které jsou už oblé. A kolem porost jehličnanů. Řídký. A hnědá půda, která se na pohled zdá neplodná a vybledlá. I hladina vody odráží šeď toho místa. Ale také se leskne stříbrem. A člověk neodolá a chce se jí dotknout. Chce na ní spočinout. Klidně už navždy.
A jak si jednou namočíte tělo, už není cesty zpět.

Sedím tam, u té řeky. Vdechuji vybledlou vlhkost. Jako by tím údolím prošly Hlaváčkovy dědičné anaemie. A já jsem jednou pro vždy rovněž mdlý.
Na nebi není ani slunce, ani měsíc. Nevypadá jasně, ani zataženě. Je prostě nijaká. Jako na podzim, když se zatáhne tak, že nedokážete říct, jestli je ráno nebo poledne. Ale kdy vám pohled na oblohu nepřipomíná mraky. Je to prostě pohled do prázdnoty.
Ta krajina si zaslouží pár slz.

Jak je to dlouho, co jsem něco napsal?
Jak je to dlouho, co mi dělalo radost hrát na housle?
Jako by mě netěšilo tvořit. Ani nelákalo. Něco se ztratilo a já pro to hledám jméno. Ale už mě netěší hledat jména věcem. Netěší mě ani hledat věci.
Sedím na betonové planině. Kam až dohlédnu, táhne se šedobílý beton. A vidím na něm i zakulacení země, jak je skvěle rovný. Skvěle sterilní.
Někdy mám pocit, že jediné, co ještě dovedu cítit, je úzkost. Jen si tu monotónnost neuvědomuji. Protože je tolik chvil, kdy nemám čas myslet. Kdy sám sebe nemám čas vnímat. Věci prostě jdou a já se nechám strhnout.
Sem tam cítím radost. Z hovorů. Z lidí.
Nakonec nedostojím svému ideálu osamělého umělce. Bude ze mě přátelský člověk. Protože na čem jiném než na přátelství mi ještě záleží? (Ne že by to ze mě dělalo dobrého přítele.)

Ne že bych neměl pro co žít.
(Ale když ležím na zemi, neočichá mě psí čumák.. a já na něj pořád čekám. Když nezavřu branku, nikdo neuteče. A tím vším padá jeden slib.)
(A někdy, když si vzpomenu na dědečka, vybavuje se mi místo reality sen. Že se mezi nás po smrti vrátil znovu jako živý. A umřel až později. Jediné, co mi připomíná, že to byl sen, je, že se takové věci nedějí.)
Jen si něčím připadám jako na začátku prvního ročníku filosofie. Kdy jsem seděl v dešti na lavičce za barákem, byla noc a nikde nikdo a já prostě brečel, protože už jsem nic jiného nedokázal, protože nic jiného nemělo smysl a nikde nebyl nikdo, kdo by to mohl pochopit. Protože mě vnitřní prázdnota oddělila od světa a já neměl kam jít a kdo být. Prostě na mě už nic a nikdo nezbyl.
Proč ale potřebuju vědět, že svůj život žiju správně? Nějak ho odžít musím.

(Je to jako odsávat brčkem z mé vlastní analogie pandořiny skříňky.)
Nakonec ale ani ten smutek není tak skutečný. Najednou mám pocit, že je to z části jen nějaká hra, kterou hraju sám před sebou. Nic víc.
(Proč jediná věc, která mě neomrzela, je psaní sem? Proč mám pocit, že zrovna tohle smysl?)

Někdy je to prostě těžké. Všechno.

A přece je v tom všem trochu krásy.

Ale stejně nevím, kam jít, aby to k něčemu bylo. A nevím, co má být to něco, k čemu to má být.
(Z čistě hypotetického hlediska samozřejmě nemůžu vědět, jestli to má vůbec k něčemu být, jinak řečeno, jestli tu existuje nějaký vyšší záměr, že každý život má nějaký smysl a tím pádem, že každý by ho měl hledat, najít a sledovat ho. Ale k fungování asi člověk potřebuje mít pocit, že to, co dělá, k něčemu je. Pro mě to je důležité.)


Není to tak, že bych smysl našel a zase ho ztratil. Prostě ho od doby nemám. Jen většinu času funguju, protože většinou věřím, že nějaký smysl je - a že i dělat něco je lepší, než nedělat vůbec nic.
(Ale pak jsou tyhle chvíle...)

Zapomněl jsem, že u té řeky je tráva. Vysoká. A už dost vyžloutlá. A vlastně docela řídká. A na břehu je pár kamenů a tuhé bahno.

(...bezedná zásobárna deprese... od Smoga...)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lilien Lilien | Web | 23. března 2015 v 16:42 | Reagovat

Zvláštní že to píšeš zrovna teď. Ale ty to vlastně píšeš a cítíš asi dost dlouho.

Taky mi nepřijde, že bych byla v něčem dobrá. Blog jsem začala s úmyslem být inspirativní a většinou je z toho jen deník (i když je pravda, že mi pomohl projít rozchodem a zaznamenat všechno, co jsem potřebovala a kam jsem se vyvíjela). Ale to s hraním jsem zažívala s bicíma. Měla jsem velkou touhu umět hrát a pak ta touha zmizela, nevěděla jsem kam nebo proč, byla pryč a pak plynula doba, kdy jsem přijala, že je konec a že je načase je prodat, smířit se s tím a využít peníze na něco potřebného.

Zrovna teď, kdy jsem se odpoutala od něčeho, co jsem znala a odvážně vkročila do neznáma a nejistoty sama pátrám po smyslu. Doufám, že jsem potřebovala něco nového v životě a že ta úleva značí, že to bylo správně a že to povede kam má :)

Vnitřní intuice je silný vůdce, třeba jednou povede i tebe.

2 A. A. | 23. března 2015 v 20:16 | Reagovat

(Je to jako odsávat brčkem z mé vlastní analogie pandořiny skříňky.)
To je hezky řečeno, to pomalé trpění, pomalé vychutnávání si té naprosto tklivé bolesti, která není popsatelná (když už tak bych ji popsala jako dlouhý tón na housle, který není ani hluboký ani vysoký, ani něco mezi tím, mění svou výšku zrovna podle toho, jak moc je člověk v prdeli, a jak moc ti ten tón zrovna leze na nervy).

3 Mar Mar | E-mail | Web | 23. března 2015 v 22:20 | Reagovat

Nějakým způsobem je každá druhá věta taková ta, kterou stojí za to si někam napsat a hledat v ní všechny smysly, které jdou...

Nemám ráda ty rady "nikdy nevzpomínej na deprese, akorát ti budou připadat směšné" nebo něco podobného. Protože nikdy to není tak směšné, jak se ostatní tváří, protože si to nezažili..

Trošku mě mrzí, že jsem poslední dobou vůbec neměla čas číst (neříkám, že bych ho teď měla), nemám čas ani psát. Ale moc mě mrzí, že mi toho tady u tebe tolik uteklo...

4 grey.t grey.t | E-mail | Web | 27. března 2015 v 10:52 | Reagovat

[1]: Já bych housle neprodal, ani kdybych přestal. Hrozně by mi chyběl ten pocit, že můžu kdykoliv zase začít. Že když si budu chtít zahrát něco z toho mála, co umím, tak budu moct.

Ta intuice mi říká, že to nevyřeším změnou něčeho ve světě, ale že musím změnit něco v sobě. Ale změnit sebe je o dost těžší.

[2]: Takové tóny na housle bych chtěl slyšet. A hrát.

[3]: Přestože v ní většinou téměř žádný smysl není... :)

Podle mě je lepší na deprese nevzpomínat proto, že to člověka může stáhnout dolů. Napadá mě to v souvislosti se Sylvií Plath... která se vyléčila z deprese a pak, když o tom o dost let později napsala knihu, se zabila.

Já taky spoustu věcí nepřečtu a mrzí mě to. Ale někdy to prostě nejde. Většinou mám tu náladu, o které musím psát a na čtení se nedovedu pořádně soustředit. I když je to skvělý únik.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama