26. března 2015 v 12:41 | Grey.t
|
Nevěděl jsem jak začít, ale teď už to vím.
Přicházím do Viničné ulice. Na druhé straně právě přechází křižovatku můj nádherný blonďatý spolužák a míří směrem na Karlák. Má na sobě modrou kostkovanou košili, hnědou tašku a tmavé kalhoty. Usmívám se. Jak procházím ulicí, vidím z druhého konce přicházet VH, učitele novověké filosofie a vědy (na kterou chodím podruhé, i když zkoušku už dávno mám). Když otevírám těžké dveře do Viničné sedm, potkávám vyučující z Klinické dietologie. Držím dveře a usmívám se.
A jak vycházím schody do knihovny, kde teď sedím, říkám si, jaký je to úžasný den.
Vlasy, které se téměř zázračně nechaly upravit bez obtíží, posvátná úcta k hudbě Joanny Newsom a nostalgický sentiment. Trochu jako by se ta doba vracela. Jako bych se vracel i já, i když už jiný, soudružnější, zkušenější.
Cesta sedmičkou, po které se mi celý zimní semestr nesmírně stýskalo. K tomu Adam a Eva. Ve vzduchu je cítit kouzlo. A já jdu na lehko, bez bundy, jen ve svetru.
Vystupuji na Albertově a užívám si chůzi tou širokou ulicí. Na velkých dlažebních kostkách sleduji, jak mé nohy šlapou jen po jedné řadě z nich. Dnes jsi nádherný, šeptá mi hlas v hlavě. A vážně se tak cítím. I se svou mírně shrbenou postavou, kterou se mi prostě nedaří narovnat, přes ne úplně dobře sladěnou barvu trika a svetru.
Na přednášce z vývojové biologie pátrám pohledem. To, na co jsem se těšil, skutečně přichází. Sedá si přede mě, šikmo. Když chci, mám na něj skvělý výhled, ale kdyby se podíval, bylo by mu jasné, že se dívám jeho směrem. Usmívám se. Tohle je jaro, říkám si. Přesně takové to vždycky je. To náhlé vzplanutí pro další imaginární lásku. Spíš než cokoliv se jedná o estetické uspokojení. Sleduji, jak si položí pokrčené nohy na sedadlo a čas od času si obejme kolena. Sedí bokem, takže kdyby chtěl, viděl by na mě mnohem líp.
Snažím se sledovat přednášku. Párkrát se naše pohledy přeci jen setkají. Ale nezáleží na tom, jak to je. Protože tohle je jaro, a jde jen o to. O to potěšení, rozechvění a obdiv. O tu krásu, které se nikdy nedotknu a ke které se nikdy pořádně nepřiblížím. Stejně jako před rokem. O krásu, která pomine s koncem semestru.
(Krása blonďáka trvá už od prváku. Na loňské novověké filosofii a vědě se na mě nesmírně mile usmál. I když je na holky.)
Není to ale jen tím. Nejde tu jen o ten obdiv krásných lidí. Jde prostě o celou tu atmosféru. Vyučující vykládá o tom, že když chybí jeden gen, vzniká drozofila, která má velký zadek a žádnou hlavu. Odněkud zezadu se ozve vysoký tichý hlas: "Jako Kim Kardashian." Jsem možná jediný, kdo to slyší? Opírám si smíchy hlavu o lavici. V duchu se mi honí živé představy. Směšné, vážné, roztomilé. Všechny, co mě znovu napadají. Najednou je všude tolik života. Mám chuť to vykřičet, klidně zrovna uprostřed posluchárny. Protože si to každý zaslouží vědět.Že láska, všeobjímající láska je tu s námi. A že jsem tu znovu já. Že jsem znovu tak živý. K zblánění. K smrti. A i kdyby jen na den. Hlavně, ať se to neztratí. Hlavně ať to nezapomenu.
Přesně tohle je snad ten důvod, proč žít. Protože jeden takový den vynahradí stovky, možná i tisíce těch horších.
Když neobdivuji tmavovlasého krasavce přede mnou (párkrát mi ten pohled opětoval!), přemýšlím, kdo je Ta Rezekvítková. (Tuším?)
A všímám si toho, jak znám víc a víc lidí. Jak se lidské životy proplétají. Nejrůznějšími způsoby. Všechno je tak kouzelné. Tak hrozně moc kouzelné. Jako by ani neproběhla žádná metamorfóza. Žádná drastická přeměna. Vyšel jsem z domu a byl jsem to já. I když jsem voněl jinou vůní, i když už nemám dlouhé vlasy.
Jsem očarovaný jarem. Svěžím vzduchem, který přináší život. Chladem, který hřeje na duši a nerdousí tělo. Vším, co mě potkává. Bez rozmrzení.
Cítím se tak živý.
(To nesmí být zapomenuto.)
Marně se snažím vzpomenout si, kdo seděl před tebou. Myslím, že se mi to už asi nepodaří. Dnes jsem poněkud panikařila. Ale jestli chceš napovědět, viděl jsi mě. Jednou tě třeba přijdu pozdravit.
PS: Nemůžeš se zeptat té slečny, co seděla vedle tebe, jestli nemá nahrávky i z minulého a předminulého týdne? Jsem ztracená, neboť netuším, jaké rýhování má Xenopus.