S pistolnicí v Jedné básni. V přelivu poezie a přelouhovaného čaje. Hořká chuť na jazyku. (Jsem tam.) A nádech minulosti. Realita odstíněná stínem toho, co už není. A jako by se to z toho stínu znovu rodilo. V matném odlesku, časem vybledlém. Křehnu na kost. Našel jsem tam, že jsem něco ztratil.
Vzpomínka na dávné časy. Na podivné dávno, které mohlo být včera, ale nebylo. Které mohlo být před deseti lety, ale nebylo. Na dávno, které nemělo svůj čas. Závan filosofie, závan éterických hloubek. Nezměnil jsem se já. Změnila se ta pouta, co mě svazují. Změnil se svět.
Můj svět mi byl ukraden.
(Vždycky se mění jen pouta. A nikdy nemáme plnou svobodu. Ale my jsme pořád. Já se nemění.)
Jedno zůstává. Rytmus valčíku.
Jako bych pojedl ovoce z rukou elfího prince. Nebylo dáno bez závazků. Doživotí v zemi neumírajících.
Kouzelný nádech světa přírody. Vítr ve vlasech. A hnědá v tom nejpovznášivějším odstínu.
Extaticky tísnivá radost z toho, že se můžu nadechnout. Z toho, že jsem naživu.
Touha utéct někam do hloubky. Do hluboké noci, do hlubokého lesa.
(A v lese jsou lidoprasata.)
Kus mě umírá. Pokaždé jiný kus. Pokaždé je to jako poprvé. A až si smrtí projdou všechny kusy, umřu celý.
Pevná půda pod nohama je dvojí.
První je Bůh. A ještě pod ním je jistá nejistota. Že všechno může být jakkoliv.
Kde je ta Pravda? Kde je jasná skutečnost, nehmotná a daná?
Je jen jedna odpověď. Jen jedna Pravda. Že ve světě můžeme vidět cokoliv, co v něm vidět chceme. (Nebo co v něm vidět potřebujeme.)
Mé srdce stále čeká na fatální lásku. Na toho, kdo vnese mé tělo i mou duši do nestárnoucích zemí. Na uhranutí někým, kdo není. Na fantasii starodávných krutých pohádek. A čas poběží, jednou příliš rychle, podruhé příliš pomalu. A než se naděju, budou všichni kolem mrtví. Jen já, v jiném světě...
Kde je ten svět, ve kterém se všechno spojovalo? Svět, ve kterém mělo všechno smysl a důvod?
Zabloudil jsem na betonovém náměstí. Ani jsem nevstoupil do lesa.
Možná je čas změnit pouta.
Kde je ten svět, který odpovídal?
A pak vidím nádherné oči a tříštím se.
Jsem ohoblovaný k naprosté křehkosti. Vybělený na kost.
Jestli vůbec jsem.
Já vždycky čekala na epickou lásku. Doufala v ni. Ale měla jsem špatnou definici. Myslela jsem, že epická láska je jen krásná a povznášející a nebolí. Ale epická láska je iluze. Je to jen pojem, stejně jako osudová láska. Pojem, kterému můžeme dát význam klidně sami. Která láska je osudová? A která není? Je to tak, která má sílu nás přivést k životu? A jedním dotekem nás zničit?