Sedím tu a přede mnou prázdný list virtuálního papíru. Hraje mi Black - Wonderful life. Je to jedna z těch nejdokonalejších písniček, které znám. Taková ta, u které se zanoříte do sedačky, opřete si záda, zakloníte hlavu a necháte na sebe dýchat tu úžasnou, jemně povzbuzující a zároveň jemně nostalgickou náladu. A pustíte si do žil vzpomínky, které se vám v krvi promíchají do abstraktního prožitku, o kterém říkáte "takové to tamto, takový ten pocit..." a dál nic.
Nevím, co na ten prázdný list psát. Můj život je plně prázdný. Je plný věcí, o kterých se psát nedá, o kterých psát nechci nebo neumím, které mi nepřijdou zajímavé nebo podstatné... Když si vezmu cokoliv, dovedu to zařadit do jedné z těchto kategorií. Jediné, o čem pro mě mělo vždy cenu psát, jsou prožitky a pocity, hluboké a osobité. A posledních několik měsíců mám pocit, že tyhle prožitky jsou nesmírně vzácné. Když vyřadím všechny své lásky a imaginární lásky, Střepy a podobné události, o čem jsem vlastně psal? Párkrát o životě, jak ho v danou chvíli prožívám. O nitru, jak ho nazírám. O bytí a jeho smyslu a o tom, jak ho nenacházím. A to je možná tak všechno. K tomu pár chvilkových pohnutí a nadšení, která hned pomíjí. A o pomíjivosti jako takové.
Když se podívám teď, nemám před sebou nic z toho. Mám před sebou spoustu vzpomínek na doby, kdy jsem se nějak cítil. Mám před sebou Hájek snů, ve kterém má každý zasazený strom význam - byť často jen pro mě. Ale právě teď - tady a teď, jak se často říká - nemám vlastně nic. Mám před sebou školu, školní povinnosti, marnivé starosti. Svým způsobem jsem prázdný. Ale ne tím hlubokým, uvědomělým způsobem. Jsem prázdný a z kamene. Jsem jako studna, která objímá nekonečnou prázdnotu, černou tmu a možná někde v nedozírné hloubce i vodu, pokud na prameni nesedí žába. Ale studni je její prázdnota ukradená. Studna se nezajímá o svůj obsah. Ona se nezajímá o nic. Prostě stojí, pevně zakořeněná v zemi, a nic víc nedělá, než že je studnou. Nějak tak si teď přijdu i já. I když by se můj život dal považovat stejně dobře za prázdný jako za plný, není pro mě nijaký. Ne tím depresivním způsobem. Nejsem apatický, letargický, skleslý. Jen jsem. A neobsahuje to ani žádné osvícení, tohle prosté bytí. Protože je neuvědomělé, bezprostřední a pasivní.
Přesto se snažím. Protože mám vědomí toho, co jsem byl a toho, co jsem teď. Protože stále vidím. A hledám si cestu k sobě přes různé věci. Začínám znovu číst filosofii. A poezii. Dvě věci, které mě rozpínaly do výšky i do hloubky. Možná nemám jen ten klidný čas na prosté bytí. Neprosedím hodinu i víc denně v sebestředném zadumání. Moje mysl se upíná víc pryč než ke mně. Nakonec ale ani ta filosofie, ani poezie nedosahuje takového pohnutí. Studna není o nic víc živá.
Dal jsem přednost formě před obsahem. Nejde mi o předmět sdělení, ale o to, jakým způsobem to sděluji. I to je nejspíš součástí mého odživení. A v rámci něj se vzdávám věcí. Rezignuji na housle. Na čtení. Na psaní. Téměř na všechno, co pro mě bylo tak podstatné v dobách, kdy jsem měl mnohem dál k lidem.
Neznamená to, že bych nic necítil. Třeba právě teď cítím smutek. Cítím, že má kořeny hluboko, že to není žádný pomíjivý vjem, žádné chvilkové pomatení. A přičítám mu význam. Ale nevím, jak ho vlastně popsat. Dřív bych to nejspíš věděl. Dřív bych možná vybral podivná abstraktní slova, složil je do abstraktních vět a bylo by to. A až bych si to za rok přečetl, pocítil bych střípek takového pocitu - přesně takového smutku. Ale teď mám pocit, že už to neumím. Není to hloubkou smutku, ale tím, že já jsem jiný. Kdybych si vsunul ruku do hrudi - právě tam koření - a snažil se ho vyndat, uhýbal by mi. Mé prsty by ho nechytily, i když by prošly skrz páteř až ven z těla. Je stejně nezachytitelný, jako každý jiný pocit. I když je mi tak známý - téměř jako přítel.
Cítím. I právě teď. A stejně jsem víc jak ta kamenná, odživená studna. (A ne ten člověk, co do ní spadl a pociťuje její prázdnotu až v morku nejspíš přelámaných kostí.) Řekl bych, že to možná jen moc řeším - ale to je právě ono. To je právě to, co dělá studnu studnou. Že nic neřeší. A čím míň se mě cokoliv bude týkat, tím víc budu z kamene a bez života, jak ho znám já.
V určitém směru se mám ale nejlíp za celý svůj život. Nemá mě pořádně co trápit. Všechno se mi víceméně daří a všechny mé starosti směřují k nezajímavým věcem tam venku. Ke škole, ke zkouškách, ke cvičení... Není, co by mě trápilo. K tomu prožívám hlubokou lásku, o které nedovedu mluvit. Zažívám dost krásných chvil s lidmi, které mám rád. A lidi, které rád nemám, mi mohou být ukradení. Nemůžu si vlastně na nic stěžovat. Všechny stížnosti pramení jen z toho, že chci víc. Chci být víc krásný. Chci být víc chytrý. Chci být víc bohatý. Ale vlastně mi nic nechybí. To chtění má původ jinde, v jiném nedostatku.
Nedokážu říct, jestli jsem na tom teď líp. Jestli tohle je ten klid, o který jsem usiloval. Jestli tohle je způsob, jakým se člověk začne cítit, když se zbaví hlubších zoufalství. (Nebo když je potlačí natolik, aby se projevovaly chtěním být bohatší?) Nevím to. Nedokážu říct. I když si to teď nedovedu představit, zítra se budu smát a budu vést rozverné rozhovory. Budu se bezprostředně bavit. Prostě budu. Jako studna, ale ještě pořád dost živý.
Měj se víc rád! Díky.