30. března 2015 v 23:33 | Grey.t
|
Vzpomínám na poslední den života. Na to, jak bylo všechno naruby. Posledním dnem života nic nekončilo. Jen jsem to musel začít řešit. Musel jsem si všimnout, jak je všechno špatně. Jak je všechno naruby. Musel jsem tomu čelit a něco udělat.
Byl to začátek konce a začátek začátku. Ale když je člověk rozřezaný na kousky, tak mu zůstanou jizvy. I když se sešije sebelíp. I když se mu podaří dát všechno na své místo.
Vzpomínám na Střepa. Dnes jsem si ho připomněl. A připustil jsem si, nakolik zasáhl do reality... nakolik může taková imaginární láska ubližovat... zvlášť, když se člověk nehlídá. Mám strach. A nevím, čím je Střep jiný. Snad tím, že bydlí deset minut chůze ode mě? Najednou si uvědomuji, že nic není ještě úplně v pořádku. Mám víc sil se držet. Víc sil bojovat a nenechat se vláčet. Ale stále to tu je. Najednou tuším, že říkám, že už je to úplně dobré, proto, že o tom nechci mluvit. Ani přemýšlet. Nakonec to ale dovedu. Nemluvit o tom. Nepřemýšlet o tom. Nějak to jde.
Koukám na své články a uvědomuji si, že nejsou vůbec špatné. Že z nich vážně něco cítím. Navzdory té prázdnotě, které jsem si vědom, kdykoliv je píšu.
Vzpomínám na dobu, kdy všechno tak bolelo. A teď to nebolí. Ale na rozdíl od nedávné bezbolestnosti je tohle jiné. Nic mě nebolí, jako bych byl zahojený. Jako bych byl zdravý. Jako kdybych poznal špetku štěstí.
Že život se dá žít. A jeho tíha se dá nést na ramenou.
A že lidské blbosti - dokonce i té vlastní - se dá vzdorovat.
Že věci nejsou tak hrozné.
(A že srdce, které čvachtá, je skutečně slyšet.)
Mám tendenci se usmívat. Nad věcmi. Nad životem. Nad vzpomínkami na bolest. Takovým tím nostalgickým úsměvem, který už ví víc.
Měl jsem dnes tolik nápadů. Od básně až po hemeroidy. A nakonec z toho nevzešlo nic.
Narodil jsem se do vnějšího světa.
Víte, jak vždycyk říkám, že teď už není o čem psát? Že tyhle články jsou horší než ty dřívější?
Po půl roce jsou tyhle články právě to, k čemu se vracím... na co vzpomínám.
A víte co? Jsem za Střepa rád. Jsem rád, že jsem se nechal řezat. Protože až potom jsem si mohl začít uvědomovat jisté věci. Jako třeba... co je to láska.
Myslím na Chrise Isaaka, na palačinky, Pistolnici. Na dobu, která se mi zdá jako pohádka. Jako příběh, který čtu v knize. Na něco, co už vůbec není skutečné. Ona se rozešla. Já se přestal trápit Střepem. Jsem jiný. Ona je jiná. Svět je jiný. Ta doba patří minulosti. A přitom patřila nám, když jsme si cpali břicha palačinkama a poslouchali jsme písničky o tom, jak zlá je láska.
Dovedu být i rozverný.
Nejsem možná takový, jaký jsem byl. Ale pořád jsem. A jsem z části jiný.
Jenže tak to má být.
Tvé články nejsou vůbec špatné. Ba co víc, řekla bych, že jsou dost dobré.
Zkusím Ti věřit, že rány se po čase zahojí.