Březen 2015

Deset (epilog)

30. března 2015 v 23:33 | Grey.t |  Střepy
Vzpomínám na poslední den života. Na to, jak bylo všechno naruby. Posledním dnem života nic nekončilo. Jen jsem to musel začít řešit. Musel jsem si všimnout, jak je všechno špatně. Jak je všechno naruby. Musel jsem tomu čelit a něco udělat.
Byl to začátek konce a začátek začátku. Ale když je člověk rozřezaný na kousky, tak mu zůstanou jizvy. I když se sešije sebelíp. I když se mu podaří dát všechno na své místo.
Vzpomínám na Střepa. Dnes jsem si ho připomněl. A připustil jsem si, nakolik zasáhl do reality... nakolik může taková imaginární láska ubližovat... zvlášť, když se člověk nehlídá. Mám strach. A nevím, čím je Střep jiný. Snad tím, že bydlí deset minut chůze ode mě? Najednou si uvědomuji, že nic není ještě úplně v pořádku. Mám víc sil se držet. Víc sil bojovat a nenechat se vláčet. Ale stále to tu je. Najednou tuším, že říkám, že už je to úplně dobré, proto, že o tom nechci mluvit. Ani přemýšlet. Nakonec to ale dovedu. Nemluvit o tom. Nepřemýšlet o tom. Nějak to jde.

Koukám na své články a uvědomuji si, že nejsou vůbec špatné. Že z nich vážně něco cítím. Navzdory té prázdnotě, které jsem si vědom, kdykoliv je píšu.

Vzpomínám na dobu, kdy všechno tak bolelo. A teď to nebolí. Ale na rozdíl od nedávné bezbolestnosti je tohle jiné. Nic mě nebolí, jako bych byl zahojený. Jako bych byl zdravý. Jako kdybych poznal špetku štěstí.
Že život se dá žít. A jeho tíha se dá nést na ramenou.
A že lidské blbosti - dokonce i té vlastní - se dá vzdorovat.
Že věci nejsou tak hrozné.
(A že srdce, které čvachtá, je skutečně slyšet.)

Mám tendenci se usmívat. Nad věcmi. Nad životem. Nad vzpomínkami na bolest. Takovým tím nostalgickým úsměvem, který už ví víc.

Měl jsem dnes tolik nápadů. Od básně až po hemeroidy. A nakonec z toho nevzešlo nic.
Narodil jsem se do vnějšího světa.

Víte, jak vždycyk říkám, že teď už není o čem psát? Že tyhle články jsou horší než ty dřívější?
Po půl roce jsou tyhle články právě to, k čemu se vracím... na co vzpomínám.

A víte co? Jsem za Střepa rád. Jsem rád, že jsem se nechal řezat. Protože až potom jsem si mohl začít uvědomovat jisté věci. Jako třeba... co je to láska.

Myslím na Chrise Isaaka, na palačinky, Pistolnici. Na dobu, která se mi zdá jako pohádka. Jako příběh, který čtu v knize. Na něco, co už vůbec není skutečné. Ona se rozešla. Já se přestal trápit Střepem. Jsem jiný. Ona je jiná. Svět je jiný. Ta doba patří minulosti. A přitom patřila nám, když jsme si cpali břicha palačinkama a poslouchali jsme písničky o tom, jak zlá je láska.

Dovedu být i rozverný.

Nejsem možná takový, jaký jsem byl. Ale pořád jsem. A jsem z části jiný.
Jenže tak to má být.

Pimps and queens and criminal queers

28. března 2015 v 1:17 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Ráno se probudit po lechtivých snech. Po už asi pátém živém snu tohoto týdne? Nakonec zůstává jen naléhavost. Jako by všechno něco říkalo. Den se nese v melodiích CocoRosie. Poslouchat něco, co jste neslyšeli možná víc než rok. A užívat si tu atmosféru.
Svět není tak průchozí jako včera. Vidím jinak. Kolem hrudi už se mi znovu táhne tenký provázek. Nádech není neomezený. Života je ve mně stále spousta. Ale méně. Snažím si to nepřipustit. Ten fakt, že života je nejvíc při zrodu. (A při smrti?)
All those beautiful boys
Včerejšek se vznáší jako přízrak za horizontem. Tuším ho. Vím, že byl. A je pryč. (Jak jsem čekal.)
Snažím se žít s tím, co zbylo. (Celou dobu.) Pořád jsem zaplavený krásou, ale cítím, jak se vytrácí. Odtéká po pramínkách a zůstávají po ní mělká korýtka v písku.
Kdo ví, kde je ten písek.
(A kdo ví, kam teče.)
Dnešek... je víc skutečný.
Dávám si kávu. Svoji přeslazenou kávu bledou jak sníh. Bez vedlejšího učinku.
Naprosto přejímám melancholickošťastnou náladu CocoRosie. All those beautiful boys.
Jsem najednou křehký. Protože jsem hmotný.
(Už nejsem těkavý opar, co prochází zdí. Co prochází světem - Viničnou - jako by žádná hmota nebyla dost pevná.)
Pimps and queens and criminal queers.
Štěstí v té šedé...
Nakonec se mi den začíná zdát neuvěřitelný.
(Air začíná znít jako Air a How to disappear completely už taky nezní úplně špatně?)
My soul was filled with crystal light

Nekončící záchvat grafomanie?

Všechno je vlastně skvělé. I když se bojím testu z antropologie. A ekologie. A vůbec všeho, protože nestíhám nic, co jsem měl už dávno mít stihnuté.
Nakonec se to nějak dá. Všechno.
Nějak.
Prostě nějak.

Chci aby mě teď někdo držel za ruku. Se zavřenýma očima. Drželi bychom se, opření, uvolnění. A vstřebávali jsme celý svět. Abych na to nebyl sám.
Jsem obklopený vůní svého milovaného. Z věcí, které jsou po pokoji. Připomíná mi ten neuvěřitelný zázrak. Další zamilovanost. Po dvou letech.

Krása je nekonečná.
A já se ještě dovedu bezdůvodně usmívat.


Nesmí být zapomenuto

26. března 2015 v 12:41 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Nevěděl jsem jak začít, ale teď už to vím.
Přicházím do Viničné ulice. Na druhé straně právě přechází křižovatku můj nádherný blonďatý spolužák a míří směrem na Karlák. Má na sobě modrou kostkovanou košili, hnědou tašku a tmavé kalhoty. Usmívám se. Jak procházím ulicí, vidím z druhého konce přicházet VH, učitele novověké filosofie a vědy (na kterou chodím podruhé, i když zkoušku už dávno mám). Když otevírám těžké dveře do Viničné sedm, potkávám vyučující z Klinické dietologie. Držím dveře a usmívám se.
A jak vycházím schody do knihovny, kde teď sedím, říkám si, jaký je to úžasný den.
Vlasy, které se téměř zázračně nechaly upravit bez obtíží, posvátná úcta k hudbě Joanny Newsom a nostalgický sentiment. Trochu jako by se ta doba vracela. Jako bych se vracel i já, i když už jiný, soudružnější, zkušenější.
Cesta sedmičkou, po které se mi celý zimní semestr nesmírně stýskalo. K tomu Adam a Eva. Ve vzduchu je cítit kouzlo. A já jdu na lehko, bez bundy, jen ve svetru.
Vystupuji na Albertově a užívám si chůzi tou širokou ulicí. Na velkých dlažebních kostkách sleduji, jak mé nohy šlapou jen po jedné řadě z nich. Dnes jsi nádherný, šeptá mi hlas v hlavě. A vážně se tak cítím. I se svou mírně shrbenou postavou, kterou se mi prostě nedaří narovnat, přes ne úplně dobře sladěnou barvu trika a svetru.
Na přednášce z vývojové biologie pátrám pohledem. To, na co jsem se těšil, skutečně přichází. Sedá si přede mě, šikmo. Když chci, mám na něj skvělý výhled, ale kdyby se podíval, bylo by mu jasné, že se dívám jeho směrem. Usmívám se. Tohle je jaro, říkám si. Přesně takové to vždycky je. To náhlé vzplanutí pro další imaginární lásku. Spíš než cokoliv se jedná o estetické uspokojení. Sleduji, jak si položí pokrčené nohy na sedadlo a čas od času si obejme kolena. Sedí bokem, takže kdyby chtěl, viděl by na mě mnohem líp.
Snažím se sledovat přednášku. Párkrát se naše pohledy přeci jen setkají. Ale nezáleží na tom, jak to je. Protože tohle je jaro, a jde jen o to. O to potěšení, rozechvění a obdiv. O tu krásu, které se nikdy nedotknu a ke které se nikdy pořádně nepřiblížím. Stejně jako před rokem. O krásu, která pomine s koncem semestru.
(Krása blonďáka trvá už od prváku. Na loňské novověké filosofii a vědě se na mě nesmírně mile usmál. I když je na holky.)
Není to ale jen tím. Nejde tu jen o ten obdiv krásných lidí. Jde prostě o celou tu atmosféru. Vyučující vykládá o tom, že když chybí jeden gen, vzniká drozofila, která má velký zadek a žádnou hlavu. Odněkud zezadu se ozve vysoký tichý hlas: "Jako Kim Kardashian." Jsem možná jediný, kdo to slyší? Opírám si smíchy hlavu o lavici. V duchu se mi honí živé představy. Směšné, vážné, roztomilé. Všechny, co mě znovu napadají. Najednou je všude tolik života. Mám chuť to vykřičet, klidně zrovna uprostřed posluchárny. Protože si to každý zaslouží vědět.Že láska, všeobjímající láska je tu s námi. A že jsem tu znovu já. Že jsem znovu tak živý. K zblánění. K smrti. A i kdyby jen na den. Hlavně, ať se to neztratí. Hlavně ať to nezapomenu.
Přesně tohle je snad ten důvod, proč žít. Protože jeden takový den vynahradí stovky, možná i tisíce těch horších.
Když neobdivuji tmavovlasého krasavce přede mnou (párkrát mi ten pohled opětoval!), přemýšlím, kdo je Ta Rezekvítková. (Tuším?)
A všímám si toho, jak znám víc a víc lidí. Jak se lidské životy proplétají. Nejrůznějšími způsoby. Všechno je tak kouzelné. Tak hrozně moc kouzelné. Jako by ani neproběhla žádná metamorfóza. Žádná drastická přeměna. Vyšel jsem z domu a byl jsem to já. I když jsem voněl jinou vůní, i když už nemám dlouhé vlasy.
Jsem očarovaný jarem. Svěžím vzduchem, který přináší život. Chladem, který hřeje na duši a nerdousí tělo. Vším, co mě potkává. Bez rozmrzení.
Cítím se tak živý.
(To nesmí být zapomenuto.)

První den?

25. března 2015 v 22:00 | Grey.t |  Zážitky a události
Měl bych se učit na průběžný test z antropologie. Místo toho se snažím vzkřísit sám sebe. A na základě snů, které ve mně zanechávají dojem ještě po dvou dnech, usuzuji, že je pro to vhodné období. Den, během kterého jsem si dokazoval, že na to stále mám. Že mi pořád ještě zbývá dost sil na to být sebou.
Po dočtení Dvanácti povídek o poutnících jsem se pustil na dvě hodiny do učení. Pak jsem uklidil a potom jsem se rozhodl psát. Přestože se jedná o homoerotickou sračku, je to pořád něco. I když neustále narážím na základní problém: Neschopnost vymyslet jakýkoliv příběh. A teď mi to možná dochází. Jsem nedotčený životem. Nevím, jaké příběhy se lidem dějí. Nevím, co dělají lidé, kteří chodí ven. Už nevím, jak probíhají první romantické schůzky a ani nevím, jestli jsem to někdy opravdu věděl. Jako kdyby ta pravá romantika byly vždycky náhodou.
Na rozdíl od jiných - hodně dávných - dní se přede mnou den příběh nevynořuje. Píšu a pak najednou nevím, jak dál. Na obzoru nevidím nic a psát o ničem nelze. I tady vidím paralelu se svým životem. Jdu a čekám, co přijde. Nemám jasnou vizi toho, co má nastat. Ani se o výsledek nedovedu pořádně přičinit. Prostě jdu a... uvidím.
Potom jsem se odhodlal hrát na housle. Konečně jsem si upravil a vytisknul noty k How to disappear completely (and never be seen again). A teď už se to jen naučit a dostat to do formy, ve které se mi to bude vážně líbit. A ve které to bude mít tu správnou atmosféru.
Překvapuje mě, nakolik se mi ta schopnost hrát na housle ještě zachovala. Pořád nezahraju vůbec nic, ale cvičení, co jsem dostal v červenci, mi po dvou dnech cvičení jdou celkem dobře.
Přemýšlím nad tím, kde vzít příběh. Jak ho vymyslet.
Cokoliv.
Ale najednou mám pocit dobře prožitého dne. A výčitky, že jsem se nenaučil víc na antropologii. Ale omlouvá mě, že jsem se učil žít. Že jsem se snažil dělat to, co potřebuji.
V noci mě snad čeká další živý sen, který budu postupně zapomínat. Další sen, který by mi dokázal, že teď je ta pravá chvíle, že teď můžu projít metamorfózou.

Sen 23. 3.

25. března 2015 v 15:14 | Grey.t |  Zážitky a události
Jsem žena. Stojím před spoustou lidí na podiu a někdo mi gratuluje. Byl jsem vybrán mezi soutěžící nějaké reality show. Nevím o ní vůbec nic. Prohlížím si další adepty, ze kterých se budou vybírat mí soupeři. Vyhlédu si krásnou slečnu, která mi je sympatická, a doufám, že mezi mými kolegy bude i ona.
Ocitám se uprostřed kopcovité krajiny. V údolí je víla. Uvědomuji si, že jsem obklopený nebezpčeím a vydávám se do domu. Mezi delšími příchozími je i mnou vyhlédnutá sympatická žena. To už jsem mužem. Najednou vím, že celá krajina je obývána divnými tvory, kteří nás chtějí rozsápat. Přemýšlíme, jak se budeme bránit. Chvíli se velmi zručně oháním nožem. Potom ho někomu podávám a vybírám si jiný, ostřejší a delší. Vysvětluji soutěžícím, jak se s ním dá skvěle bojovat, když se omylem trefím do zadku sympatické slečny, která právě klečí na kuchyňské lince. Z tenké štěrbiny v hnědé sukni jí vyrazí pramínek krve, který ústy vysaju. Poté jí sundám sukni a zjišťuji, že jsem jí udělal do zadku díru, která je tak hluboká, že vede až do střev. Nevypadá jako zranění, ale jako kdyby se její kůže rozhodla vrůst dovnitř. Vnitřek rány má stejnou barvu jako pokožka dívky. Napadá mě, že tam není žádný doktor. Začínám být nervozní. Do té ženy jsem zamilovaný a ona do mě. Říkám jí, že bychom se měli vzdát a nechat se ze hry odvolat, aby ji mohli ošetřit lékaři. Ona to odmítá, nechce přijít o šanci vyhrát.
Ztropím scénu, aby mě pořadatelé hry vyzvedli a říkám, že se vzdám výhry, když zajistí sympatické slečně ošetření. Oni přijímají. Nakonec mám možnost se do vily vrátit. Nevím, jestli ji přijmu.
Stojím na velkém náměstí, které je na zahradě mé babičky. Babička stojí vedle mě a já jsem malý kluk. Vypráví mi, jak se tu kdysi hrála nějaká zvláštní hra, kdy byli lidé ve vile. To rozzuřilo původí obyvatele, kteří se přeměnili na netvory, toužící rozsápat, koho uvidí. Potom dodává, že se říká, že když jsme zlí na někoho z místních, probudí se v něm znovu netvor. Zároveň říká něco zlého prodavači na náměstí, který se mění v netvora. Utíkáme.

třístý čtyřicátý osmý

23. března 2015 v 21:11 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Mám deníky od Woolfové. Možná mě odradí od psaní vlastního deníčku, stejně jako mě Vlny odradily od literární tvorby. (Protože nikdy nic lepšího nenapíšu a cokoliv budu psát už bude skrytou nápodobou mistrovského díla Virginie.) Možná. Zrovna včera jsem o tom mluvil. Ale nakonec, když vám náhoda takhle nahraje... člověk na chvíli uvěří. Že není jen zrnkem prachu, ke kterému je vesmír úplně lhostejný. Nabádá mě to uvěřit, že na světě mám svůj smysl. (I kdyby to byl jen ten, že mám přečíst Deníky). Přeci jen možná věřím na znamení.
(A ta pravá přichází až ve chvílích, kdy je přestávám hledat.)
Poslouchám Pompeii od Bastille v podání Vitamin string quartet. A nakonec je na světě pořád nějaká ta krása. A možná není nesmyslná.
Mám za sebou vlastně celkem krásný den.
Hrál jsem na housle. I když to možná už nemá smysl...
A přečetl jsem tři povídky z Dvanácti povídek o poutnících. (Díky, Kryštofe.)
Nakonec mám pocit, že to byl dobrý den. Jeden z mála dnů, které byly přesně takové, jaké být měly. Těší mě být produktivní.

("Jsem Adam," křičel na lesy a mraky šly jak procesí. "Jsem Adam, vše se začíná a končí od začátku.")

Subtilní potěšení, oáza uprostřed poušti a takové ty věci... a článek od Kotěte... článek se studnou. Pak myšlenky na Ptáčka na klíček.
Fixní idea, že na dně studny najdu odpovědi.

Čím to je, že člověk může v jedné chvíli ztratit život a přitom dál žít? Jako byste z něj vyndali všechno, co je pod povrchem. A nechali jen tu schránku. Nakonec je na něm stejně něco zajímavého. (Ta vytrvalost bytí. Jako by sebevražda byla východiskem pro ty lidi, kteří jsou ještě natolik plní, aby zakoušeli šťavnatou chuť marnosti a nechali se jí otrávit.)

Najednou vidím, že vidím svět jinak. Víc normálně. Víc tak, jak to... "má být".
(A možná právě v tom je celý ten problém. Moje řeka pramení jinde. Tam, kde je svět takový, jaký jsem ho viděl dřív. Tam, kde to nemá být nijak, kde to prostě je.)

Blablablabla. Prostě chuť psát. Třeba i jen tak. Slova pro radost. Pro potěšení ze slov.
Převalovat je v rukou jako oblázky.
(Jako oblázky na jazyku.)
(...a zuby v popelnici)

Protože odlesky na té šedé řece jsou krásné. Ale pořád jsou to jen odlesky.
Na té šedé řece.
...

Něco je přece jenom v pořádku.

On trial

22. března 2015 v 23:01 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Co je to vlastně pevná půda pod nohama? A co znamená ji cítit? Není to nakonec jen další iluze? Protože já pod nohama nic nemám. Nelétám. Prostě někde visím. A kdykoliv můžu spadnout. Kdykoliv. Jakmile přestanu věřit, že sem patřím. Že jsem na správné cestě. Že všechno, co dělám, má nějaký smysl.
A já tomu přestávám věřit.
Nejen kvůli kráse volného pádu.
Když vidím svět kolem sebe... a lidi kolem sebe... mám pocit, že mi něco chybí. Něco, co oni mají. Schopnost tvořit. Něco dělat. Něčemu dávat vznik.
Nedokážu psát. A když, tak špatně. Nedokážu básnit. Natož pak tvořit písně. (Navzdory slibu jsem nedopsal ani jednu jedinou skladbu, kterou jsem kdy komu slíbil.) Nedokážu ani hrát. A když o tom tak přemýšlím, možná to ani nechci dělat. nechci psát. nechci hrát. nesnažím se.
Možná, že jedno z pravidel zní: Nikdy nevzpomínej na svá depresivní období.
Možná ne.
Nemám už ani svou šedou chladnou řeku. Kterou popsala nejkrásněji Sarsorika v článku, který už není.
Když se snažím, pořád ji vidím před očima. Přesně ten jeden úsek. Ta šedá krajina. Kameny, které jsou už oblé. A kolem porost jehličnanů. Řídký. A hnědá půda, která se na pohled zdá neplodná a vybledlá. I hladina vody odráží šeď toho místa. Ale také se leskne stříbrem. A člověk neodolá a chce se jí dotknout. Chce na ní spočinout. Klidně už navždy.
A jak si jednou namočíte tělo, už není cesty zpět.

Sedím tam, u té řeky. Vdechuji vybledlou vlhkost. Jako by tím údolím prošly Hlaváčkovy dědičné anaemie. A já jsem jednou pro vždy rovněž mdlý.
Na nebi není ani slunce, ani měsíc. Nevypadá jasně, ani zataženě. Je prostě nijaká. Jako na podzim, když se zatáhne tak, že nedokážete říct, jestli je ráno nebo poledne. Ale kdy vám pohled na oblohu nepřipomíná mraky. Je to prostě pohled do prázdnoty.
Ta krajina si zaslouží pár slz.

Jak je to dlouho, co jsem něco napsal?
Jak je to dlouho, co mi dělalo radost hrát na housle?
Jako by mě netěšilo tvořit. Ani nelákalo. Něco se ztratilo a já pro to hledám jméno. Ale už mě netěší hledat jména věcem. Netěší mě ani hledat věci.
Sedím na betonové planině. Kam až dohlédnu, táhne se šedobílý beton. A vidím na něm i zakulacení země, jak je skvěle rovný. Skvěle sterilní.
Někdy mám pocit, že jediné, co ještě dovedu cítit, je úzkost. Jen si tu monotónnost neuvědomuji. Protože je tolik chvil, kdy nemám čas myslet. Kdy sám sebe nemám čas vnímat. Věci prostě jdou a já se nechám strhnout.
Sem tam cítím radost. Z hovorů. Z lidí.
Nakonec nedostojím svému ideálu osamělého umělce. Bude ze mě přátelský člověk. Protože na čem jiném než na přátelství mi ještě záleží? (Ne že by to ze mě dělalo dobrého přítele.)

Ne že bych neměl pro co žít.
(Ale když ležím na zemi, neočichá mě psí čumák.. a já na něj pořád čekám. Když nezavřu branku, nikdo neuteče. A tím vším padá jeden slib.)
(A někdy, když si vzpomenu na dědečka, vybavuje se mi místo reality sen. Že se mezi nás po smrti vrátil znovu jako živý. A umřel až později. Jediné, co mi připomíná, že to byl sen, je, že se takové věci nedějí.)
Jen si něčím připadám jako na začátku prvního ročníku filosofie. Kdy jsem seděl v dešti na lavičce za barákem, byla noc a nikde nikdo a já prostě brečel, protože už jsem nic jiného nedokázal, protože nic jiného nemělo smysl a nikde nebyl nikdo, kdo by to mohl pochopit. Protože mě vnitřní prázdnota oddělila od světa a já neměl kam jít a kdo být. Prostě na mě už nic a nikdo nezbyl.
Proč ale potřebuju vědět, že svůj život žiju správně? Nějak ho odžít musím.

(Je to jako odsávat brčkem z mé vlastní analogie pandořiny skříňky.)
Nakonec ale ani ten smutek není tak skutečný. Najednou mám pocit, že je to z části jen nějaká hra, kterou hraju sám před sebou. Nic víc.
(Proč jediná věc, která mě neomrzela, je psaní sem? Proč mám pocit, že zrovna tohle smysl?)

Někdy je to prostě těžké. Všechno.

A přece je v tom všem trochu krásy.

Ale stejně nevím, kam jít, aby to k něčemu bylo. A nevím, co má být to něco, k čemu to má být.
(Z čistě hypotetického hlediska samozřejmě nemůžu vědět, jestli to má vůbec k něčemu být, jinak řečeno, jestli tu existuje nějaký vyšší záměr, že každý život má nějaký smysl a tím pádem, že každý by ho měl hledat, najít a sledovat ho. Ale k fungování asi člověk potřebuje mít pocit, že to, co dělá, k něčemu je. Pro mě to je důležité.)


Není to tak, že bych smysl našel a zase ho ztratil. Prostě ho od doby nemám. Jen většinu času funguju, protože většinou věřím, že nějaký smysl je - a že i dělat něco je lepší, než nedělat vůbec nic.
(Ale pak jsou tyhle chvíle...)

Zapomněl jsem, že u té řeky je tráva. Vysoká. A už dost vyžloutlá. A vlastně docela řídká. A na břehu je pár kamenů a tuhé bahno.

(...bezedná zásobárna deprese... od Smoga...)

Nádherný život

16. března 2015 v 23:21 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Sedím tu a přede mnou prázdný list virtuálního papíru. Hraje mi Black - Wonderful life. Je to jedna z těch nejdokonalejších písniček, které znám. Taková ta, u které se zanoříte do sedačky, opřete si záda, zakloníte hlavu a necháte na sebe dýchat tu úžasnou, jemně povzbuzující a zároveň jemně nostalgickou náladu. A pustíte si do žil vzpomínky, které se vám v krvi promíchají do abstraktního prožitku, o kterém říkáte "takové to tamto, takový ten pocit..." a dál nic.
Nevím, co na ten prázdný list psát. Můj život je plně prázdný. Je plný věcí, o kterých se psát nedá, o kterých psát nechci nebo neumím, které mi nepřijdou zajímavé nebo podstatné... Když si vezmu cokoliv, dovedu to zařadit do jedné z těchto kategorií. Jediné, o čem pro mě mělo vždy cenu psát, jsou prožitky a pocity, hluboké a osobité. A posledních několik měsíců mám pocit, že tyhle prožitky jsou nesmírně vzácné. Když vyřadím všechny své lásky a imaginární lásky, Střepy a podobné události, o čem jsem vlastně psal? Párkrát o životě, jak ho v danou chvíli prožívám. O nitru, jak ho nazírám. O bytí a jeho smyslu a o tom, jak ho nenacházím. A to je možná tak všechno. K tomu pár chvilkových pohnutí a nadšení, která hned pomíjí. A o pomíjivosti jako takové.
Když se podívám teď, nemám před sebou nic z toho. Mám před sebou spoustu vzpomínek na doby, kdy jsem se nějak cítil. Mám před sebou Hájek snů, ve kterém má každý zasazený strom význam - byť často jen pro mě. Ale právě teď - tady a teď, jak se často říká - nemám vlastně nic. Mám před sebou školu, školní povinnosti, marnivé starosti. Svým způsobem jsem prázdný. Ale ne tím hlubokým, uvědomělým způsobem. Jsem prázdný a z kamene. Jsem jako studna, která objímá nekonečnou prázdnotu, černou tmu a možná někde v nedozírné hloubce i vodu, pokud na prameni nesedí žába. Ale studni je její prázdnota ukradená. Studna se nezajímá o svůj obsah. Ona se nezajímá o nic. Prostě stojí, pevně zakořeněná v zemi, a nic víc nedělá, než že je studnou. Nějak tak si teď přijdu i já. I když by se můj život dal považovat stejně dobře za prázdný jako za plný, není pro mě nijaký. Ne tím depresivním způsobem. Nejsem apatický, letargický, skleslý. Jen jsem. A neobsahuje to ani žádné osvícení, tohle prosté bytí. Protože je neuvědomělé, bezprostřední a pasivní.
Přesto se snažím. Protože mám vědomí toho, co jsem byl a toho, co jsem teď. Protože stále vidím. A hledám si cestu k sobě přes různé věci. Začínám znovu číst filosofii. A poezii. Dvě věci, které mě rozpínaly do výšky i do hloubky. Možná nemám jen ten klidný čas na prosté bytí. Neprosedím hodinu i víc denně v sebestředném zadumání. Moje mysl se upíná víc pryč než ke mně. Nakonec ale ani ta filosofie, ani poezie nedosahuje takového pohnutí. Studna není o nic víc živá.
Dal jsem přednost formě před obsahem. Nejde mi o předmět sdělení, ale o to, jakým způsobem to sděluji. I to je nejspíš součástí mého odživení. A v rámci něj se vzdávám věcí. Rezignuji na housle. Na čtení. Na psaní. Téměř na všechno, co pro mě bylo tak podstatné v dobách, kdy jsem měl mnohem dál k lidem.
Neznamená to, že bych nic necítil. Třeba právě teď cítím smutek. Cítím, že má kořeny hluboko, že to není žádný pomíjivý vjem, žádné chvilkové pomatení. A přičítám mu význam. Ale nevím, jak ho vlastně popsat. Dřív bych to nejspíš věděl. Dřív bych možná vybral podivná abstraktní slova, složil je do abstraktních vět a bylo by to. A až bych si to za rok přečetl, pocítil bych střípek takového pocitu - přesně takového smutku. Ale teď mám pocit, že už to neumím. Není to hloubkou smutku, ale tím, že já jsem jiný. Kdybych si vsunul ruku do hrudi - právě tam koření - a snažil se ho vyndat, uhýbal by mi. Mé prsty by ho nechytily, i když by prošly skrz páteř až ven z těla. Je stejně nezachytitelný, jako každý jiný pocit. I když je mi tak známý - téměř jako přítel.
Cítím. I právě teď. A stejně jsem víc jak ta kamenná, odživená studna. (A ne ten člověk, co do ní spadl a pociťuje její prázdnotu až v morku nejspíš přelámaných kostí.) Řekl bych, že to možná jen moc řeším - ale to je právě ono. To je právě to, co dělá studnu studnou. Že nic neřeší. A čím míň se mě cokoliv bude týkat, tím víc budu z kamene a bez života, jak ho znám já.
V určitém směru se mám ale nejlíp za celý svůj život. Nemá mě pořádně co trápit. Všechno se mi víceméně daří a všechny mé starosti směřují k nezajímavým věcem tam venku. Ke škole, ke zkouškách, ke cvičení... Není, co by mě trápilo. K tomu prožívám hlubokou lásku, o které nedovedu mluvit. Zažívám dost krásných chvil s lidmi, které mám rád. A lidi, které rád nemám, mi mohou být ukradení. Nemůžu si vlastně na nic stěžovat. Všechny stížnosti pramení jen z toho, že chci víc. Chci být víc krásný. Chci být víc chytrý. Chci být víc bohatý. Ale vlastně mi nic nechybí. To chtění má původ jinde, v jiném nedostatku.
Nedokážu říct, jestli jsem na tom teď líp. Jestli tohle je ten klid, o který jsem usiloval. Jestli tohle je způsob, jakým se člověk začne cítit, když se zbaví hlubších zoufalství. (Nebo když je potlačí natolik, aby se projevovaly chtěním být bohatší?) Nevím to. Nedokážu říct. I když si to teď nedovedu představit, zítra se budu smát a budu vést rozverné rozhovory. Budu se bezprostředně bavit. Prostě budu. Jako studna, ale ještě pořád dost živý.

Čekání na Madonnu

16. března 2015 v 14:58 | Grey.t |  Zážitky a události
Tak přišel den kupování lístků. A já se prostě musel rozhodnout, jestli mi to za to stojí. Slib je slib, Kač je Kač... a dva tisíce jsou dva tisíce. A tak jsem se rozhodl a celé ráno se mi zdálo, že zaspím a lístky budu vyprodané. Díky tomu jsem se vzbudil za ráno asi desetkrát a nakonec jsem si počkal čtyřicet minut.
Potom mi napsal přítel, že by chtěl jít taky. (Protože když se ho zeptáte normálně, tak vám neodpoví.)
No a tak teda prosím tři lístky. S tím, že ani nevím, jestli mi virtuální platební karta umožní tak vysokou platbu. A tak bych pro ně musel z tepla domova bez snídaně do města.
Když se hodina Há (to znamená devátá ranní) přiblížila, zasekl se web ticketportalu. Začal jsem se hystericky oblékat s tím, že pro ty lístky pojedu osobně a zaplatím si je přímo na místě. Když jsem byl oblečený, načetla se stránka. Celkem mi proces vedoucí k zaplacení včetně registrace trval asi deset minut. A pak se nepovedla platba.
Víte, kdyby to bylo na mně, vysral bych se na to. Konec konců nějak přežiju, že neuvidím jednu nechutně bohatou ženskou, jak na stará kolena zkouší pořád tančit. A upřímně bych přežil, že bych neměl nechutně drahé lístky. Ale ono to nebylo jen na mně. Proto jsem se hrdinně vydal do pobočky ticketportalu, která sídlí v jedné nechutné hospodě kousek od nás.
Zavřeno.
A když jsem se vrátil, už jsem mohl znovu provést transakci. Tentokrát - zaplať pánbůh - úspěšně. Takže jdu na Madonnu. A nevím, co si o tom myslet. Je tu totiž několik věcí:
1) se zařadím mezi asi milion českých buzen, které jsou úplně vlhké z toho, že uvidí Madonnu. (Přitom půlka z nich ještě před půl rokem říkala, jaká je to píča, co nic neumí... a někteří takoví zaspamují teď celou zeď tím, jak jdou na královnu... no to je jedno, ať žije názorová vyhraněnost)
2) jít na madonnu je prostě moc gay
3) neznám ani polovinu jejích písniček
4) ale je to Madonna. TA Madonna. O které jsem si před rokem řekl, že až tu bude mít někdy koncert, tak tam musím, protože to chci vidět.
5) pořád to chci vidět
A já nevím. Prostě mě deptá ta slezina buzen. To bude fakt hrůza. (Jdu tam s přítelem. Budu žárlit. A budu mít komplexy z toho, jak jsou všichni sexy a já ne.)

Ale víte co? Fakt se těším. A fakt jsem rád, že tam půjdu s Kač, protože to bude boží.
No dobře no, článek o ničem. Ale mám z toho radost. Tak ji se mnou třeba sdílejte.
Jen ještě vymyslet, jak se dostat do první řady, aniž bych tam čekal den předem...

Doktor z hor

15. března 2015 v 23:41 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Může být něco divnějšího, než poslouchat od rána do večera jódlování? (Určitě ne.) Ale určitě není nic, co by víc zvedlo náladu. Omyl! Je. Jódlovat si.
Videoklip se záběry jako z Doktora z hor. Alpská krajina. Kroje. Chatky roubenky. A huba, co jede rychleji než šicí stroj.
Víte co? Naučím se německy.

Dočetl jsem Chůzi lesem. Je to jedna z nejdokonalejších filosofických knih, jaké jsem dosud četl. Způsob, jakým je vše podáno. Doba, ze které vychází a to, jak málo se do současnosti změnilo. Svým způsobem velmi časové dílo. A přesto něčím nadčasové.

V závoji alkoholu jsem tě zas viděl dokonalého. A dokonale milujícího. A teď, za střízliva, si uvědomuji ten závazek. Že jsme se, aniž bychom to vyslovili, slíbili společnou budoucnost. Počítáme s tím oba. A znamená to závazek. Opravdový, skutečný závazek. Klidně v nemoci i ve zdraví...
Miluju tě. A nikdy to není dost.
A i když jsme si blíž a blíž, občas mám pocit, že nás život oddaluje. Tvá práce. Má škola. Všechny ty praktické věci.

Jednou spolu budeme žít.
A ono to půjde.

(A střepy pomalu mizí. Stejně jako X. Rozpouštím je v jódlování. Oesch's die Dritten alias švýcarská jódlující Kelly Family má svá alba na spotify.)

Víte... Když se ale koukám na ty alpské kopce, ulítlou kapelu v krojích a jódlující Melanie Oesch, na to, jak se všichni usmívaj a užívaj si hudbu, mám tak trochu pocit, že je někde ještě všechno v pořádku.
(Dokud se jódluje, ještě se neumřelo.)
Asi proto mají důchodci rádi dechovku.


Za poslední dva týdny se cítím víc svůj. Asi je to tím, že jsem se donutil zas číst filosofii. A trochu rozšířit zorné pole, obohatit si svět.
A pak mi něco došlo. Je úplně jedno, jak věda co vysvětluje. Pro člověka není důležité, kdy se vylévá kde který neurotransmiter a jak to změní fyziologické procesy v jeho těle. Pro člověka je důležité, co má dělat se svým životem. A všechny věci, se kterými se setkává, všechny pocity a city by se tak měly brát. Jako něco neredukovatelného. Jako něco, co se týká člověka jako celistvé bytosti, člověka jako duše.
(To jen taková filosofická promluva do duše. Klidně si to jódlujte.)

Meet the new me

12. března 2015 v 20:41 | Grey.t |  Zážitky a události
Fascinují mě oči Thoma Yorke.

Po víc než sedmi letech dlouhovlasosti jsem se nechal ostříhat nakrátko. Bude ze mě krátkovlasý Grey. ("Prostě se ostříháme.")
A můžu blahořečit své kadeřnici, že se toho zmocnila s takovou zručností a dovedla to k tak zdárnému výsledku. Až doteď jsem si neuvědomil, že můžu mít na některých fotkách tak krásně vystouplou lícní kost.
Svět zůstává stejný.

(A stejně smutný. Zemřel Terry Pratchett a já v sobě cítím zas tu plačtivou hořkost.)

(A díky eliade... štírku knihovému... jsem chytil náladu na radiohead...)
A chce se mi lítat. Krátkovlase lítat.
Jít v metru a nemít vlasy v puse. A v očích.

Už to chtělo změnu. A všechno po ní volalo.
(Mám pryč vlasy, které mi rostly v době, kdy jsem se bavil s X. A jsem za to tak rád. Definitivní rozhodnutí: je pryč. A je to dobře.)

Mám pocit, že s novými vlasy je možnost začít nový život. Nebo znovu oprášit ten starý, který jsem ztratil.
(A něco mi říká, že je čas se učit na test z antropologie.)

Jsem lehčí. Nejen o vlasy.

(A znovu jsem se narodil?)

Možná je čas pustit vlky dovnitř. Nebo je nechat utéct? Mám je zavřené, aby ke mně nemohli... nebo aby nemohli pryč?

Možná je čas na změnu.
Ale asi se žádná změna nestane.

Moje nové já.
"Nové"


I love the pain

11. března 2015 v 23:21 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Je to bezpochyby pravda. Že se vyžívám v některých svých bolestech. Třeba když si strhnu strup. Ale mám na mysli něco víc psychického. Něco ve stylu... zamiluju se do někoho a budu se utápět v sebetrýznivých myšlenkách na neuskutečnitelnou lásku. Nebo se budu morálně pranýřovat za to, že se zadaný zamilovávám. Občas mi přijde, že je to nevědomě cílené.
A v nose mám furt zápach prasečích ovarií a modrých gumových rukavic.

"And you say it's gonna last for ever..." (A teď není řeč o tom zápachu.)

To vědomí, že se svým partnerem byste mohli strávit zbytek života. A ten příšerný strach... co když to tak vážně bude? Je to tak vážné. Přitom to začalo jako pokus-omyl. Buď to vyjde, nebo to nevyjde... a je jen otázkou času, kdy to skončí.
A teď to vypadá, že to konce nebere a nenabere.

Nakonec se mi ale stejně celý život smrštil na večerní cvičení. Nic za celý den není tak intenzivní jako koupat se v záplavě potu a endorfinů. A další neskonale příjemné bolesti - bolesti namáhaných svalů, jejichž hranice jsou pomalu posouvány.
Znovu jsem v té odosobněné formě života. V té bezprostřední, kdy nemám pořádně čas si sednout a zamyslet se.
Nakonec je to ale dobře. Nejen proto, že se bojím, co bych objevil. Hlavně proto, že nechávám být spoustu zbytečností. A že spoustu věcí najednou neřeším.
Bohužel tím taky spoustu věcí najednou nechápu.

Život vždycky bruslí na tenkém ledu. A je to krasobruslení.

Mám chuť na čtení cizích nešťastných blogů. Protože se mi nedostává neštěstí.
Na druhou stranu bych měl být vděčný. Že nehraju existenciální drama, ale jen nevýraznou veselohru. (Na druhou stranu, o Medee se mluví doteď.)

Už to bude přes rok, co postrádám své zoufale významné slovní hříčky. Zdánlivě o ničem, ale něčím přesné a výstižné.

A zítra další den s vepřovými oocyty.

Nejslastnější představa je zůstat doma, nemuset vůbec nic a utopit se v potlačených obsazích mé psýché (představte si to alfabetou).

Pořád si nemůžu pomoct. Pořád tam něco je. Něco ze Střepa. Něco z X. Něco ze všech, které jsem kdy měl rád. To něco, co očím nabízí slzy, když slyším X-static process. Zlomené kouzlo něčeho z minulosti. Krásná jemná bolest. Hezky vysublimovaná. Vyhlazená a vybroušená. A něčím stále trochu divoká, stále trochu nepředvídatelná. Jako ochočená liška, která nikdy není ochočená. A bodne tam, kde to nečekáte.

Nakonec ze všeho nejraději zírám z okna.
(Lež. Ze všeho nejraději píšu na svůj blog. Blogografomanie.)

Chtěl bych napsat báseň.

Inkorporace

10. března 2015 v 21:37 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Přirovnání, pro která nemám slova. Je to jako... jako to. Takové to to. Jako něco hebkého a měkkého, téměř nehmotného, řídkého a vláčného. Barevného, ale ne křiklavě. Trochu jako hvězdná mlhovina na zemi. Taková je večerní nálada. Ušitá z látky noci.
A znovu světlovlasá krása. Koutkem oka pozorovaná. Zkoumaná. Přitahující plný pohled. Který si nikdy nedovolím.
Blíží se zas jaro a s tím přesně tohle. Přesně tyhle hormonální lásky založené na kráse. Tajné lásky. Které nejsou láskou.
A už jsem to zjistil. Mám úzkost z krásy. Potkat někoho nádherného na ulici - už mě bodá u srdce. Už mám chuť se svalit a křičet. (Metamorfovaná touha po pozornosti. Po uznání od krásy. Po tom, aby mi někdo řekl, že jsem krásný. Aby mi to říkal každý.)
Čím divnější hudba, tím lepší hudba?
Proč se tak bráním ztrátě duše? A proč mě zároveň tak fascinuje eliminace důkazů jejího bytí. (Lazarův efekt... a tak.)
Chvíli mám pocit, že všechno ve světě je nádherné. A pak zas pocit, že jsem v tom všem já beznadějný. A nakonec zas ten tradiční pocit - že je beznadějné všechno. A tedy lhostejné.

A nový poznatek. Sjednocení mnohých probíhá nejlíp automaticky. Bez snahy a bez pozornosti. Bezprostředně jsem to vždy já. Jednoduchý já. Vnímající já. Vážně jen to nereflektované vědomí o něčem.
Při bližším pohledu jsou na zrcadle stále praskliny. Vypadá spíš jak mozaika plná bizarních odlesků.

Možná si jen nedovedu připustit, že jsem to stále stejný já. Že se nezměnilo vůbec nic. A jen si nechci kazit ideál toho, jaký jsem býval.

Víte, je to vlastně hrozně zvláštní pocit, když život není prázdný. Když přestože nemáte smysl, jednáte a cítite, jako byste ho měli.
Vše je nic. Ale nezáleží na tom. Protože jsme možná i živí.

Předletní

9. března 2015 v 10:14 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Pohled do dálky a sen o sandálích a létu. Jak podivně ta představa hřeje. Tajná láska k létu, které nesnáším. Protože v létě se stávaly ty nejlepší věci? Nebo ty nejhorší, na které nejraději vzpomínám? Protože je světlo, protože je teplo. Protože jsou lidé krásnější.
Já jsem já. Teď to cítím.
A cítím v sobě i léto. Kvetoucí, neudušené vlhkostí a chladem. Podivné soužití protikladů, zvláštní harmonie.
Mírná (letní) únava, ač léto ještě není ani na dosah.
Touha položit se na trávu a načerpat do sebe slunce.
Nebo možná jen touha vrátit čas. Vrátit ho zpět k těm dřívějším létům.

Cítím se, jako bych žil. Jako bych žil po dlouhém, smrtelném spánku. Cítím se dobře a příjemně bolavě.
Odpovědi jsou v poezii.
A já přijdu o vlasy. A o hlavu. A o rozum. A snad i o některé absurdní touhy.

Pamatuji si poslední léto mého života. (Kdo jsem teď?) Své sandály, které už nenosím. Petřín. Whiskey. Racky. Pomněnky. Štěstí. Imaginární lásky tisíckrát dokola. Věci, které jsem časem odkouzlil. Kouzla, pro která nezbylo místo potom, co jsem spadnul. Poslední léto před smrtí.

Někdy je potřeba vkročit na neznámou půdu. Spadnout a nechat se roztrhat rozbouřeným mořem. Nechat se rozbít o skaliska útesu, do kterého naráží vlny. Protože cesta zpět už není. Už nic nepřinese. Vrátit se nedá a stát na místě je zbytečné. Jednou se ten krok dopředu musí udělat. I když už tam není pevná půda pod nohama.
A najednou někde jsem. Někde pevně stojím na zemi. Stejný a jiný zároveň (ač je to klišé, je to pravda, ne?).

A pořád jsem to já. Pořád je to léto, které jsem zažil.
Nebo ne? Může to být srovnatelné s iluzí? Minulost, která už je jen v představách?
Stále se měním. Ale získávám zpět něco z toho, co bylo mé.
Nasávám do sebe zbytky toho léta. Zbytky každého léta. A s tím i trochu veselé radosti.
Normální veselé lidské radosti.
Abych se nemusel radovat jen jako noční tvor. Protože nakonec ani dny nejsou tak zlé.
A možná mi zbylo zase trochu místa. Na kouzla.

Blinding

6. března 2015 v 18:02 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Podivně romantická nálada. Nevěrně romantická. Touha poznat někoho nového. Někoho čerstvého. Někoho naprosto fascinujícího. Touha se znovu zamilovat.
Všechny ty představy, které by realita ve vteřině zadusila.
Rozechvění z pseudoporna. (Porno, co se snaží být filmem? Film, co se snaží být otevřeně pornografický? Čistě kriticky hlavně sračka.) Rozechvění z něčeho naprosto neobvyklého. Z někoho krásného a z toho, co se mu v (kriticky:) primitivním příběhu přihodí.
A především návrat.
Návrat k něčemu, co se nedá pojmenovat. Najednou jsem tu já. A poznávám se. Ano - to jsem já. A zároveň vidím, jakou cestu jsem ušel. (Dovedu nesouhlasit.) Změna, která není oddálením. Změna, která je vývojem a ne ztrátou sebe samého.
Na jak dlouho?
(A o co všechno přijdu tím znovunalezením?)
Svět je něčím znovu starý. Je to to místo.
Hlasy lidí, nesrozumitelná slova - všechno jako by mluvilo. Všechno jako by mělo jasný význam. Jasné sdělení - jen pro mě. A ať naslouchám jakkoliv, nerozumím. Mé mysli ta slova unikají, ale srdce bije. Srdce se chvěje.
Svět znovu trochu ochucený synchronicitou? Že by přeci jen... mohlo všechno něco znamenat?
A potom ta zeď z vědy. Zeď z toho, co mě změnilo. Jsem pevnější a kritičtější. A v něčem je to špatně. Je třeba sundat brnění na některých místech. Brání mi v pohybu.
Jsem oslepený.
Jak se tohle smísí s mým partnerským, zadaným ? Má pocit, že bude ukradeno. Že pro něj už není místo.
Má strach. A touží po nesmírně zamilovanosti, po někom křehkém a malebném.
Závan minulosti, co není jen závanem.
(Závan minulosti, co je slepotou.)

Nebáseň

4. března 2015 v 22:09 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
S pistolnicí v Jedné básni. V přelivu poezie a přelouhovaného čaje. Hořká chuť na jazyku. (Jsem tam.) A nádech minulosti. Realita odstíněná stínem toho, co už není. A jako by se to z toho stínu znovu rodilo. V matném odlesku, časem vybledlém. Křehnu na kost. Našel jsem tam, že jsem něco ztratil.
Vzpomínka na dávné časy. Na podivné dávno, které mohlo být včera, ale nebylo. Které mohlo být před deseti lety, ale nebylo. Na dávno, které nemělo svůj čas. Závan filosofie, závan éterických hloubek. Nezměnil jsem se já. Změnila se ta pouta, co mě svazují. Změnil se svět.
Můj svět mi byl ukraden.
(Vždycky se mění jen pouta. A nikdy nemáme plnou svobodu. Ale my jsme pořád. Já se nemění.)
Jedno zůstává. Rytmus valčíku.
Jako bych pojedl ovoce z rukou elfího prince. Nebylo dáno bez závazků. Doživotí v zemi neumírajících.
Kouzelný nádech světa přírody. Vítr ve vlasech. A hnědá v tom nejpovznášivějším odstínu.
Extaticky tísnivá radost z toho, že se můžu nadechnout. Z toho, že jsem naživu.
Touha utéct někam do hloubky. Do hluboké noci, do hlubokého lesa.
(A v lese jsou lidoprasata.)
Kus mě umírá. Pokaždé jiný kus. Pokaždé je to jako poprvé. A až si smrtí projdou všechny kusy, umřu celý.

Pevná půda pod nohama je dvojí.
První je Bůh. A ještě pod ním je jistá nejistota. Že všechno může být jakkoliv.
Kde je ta Pravda? Kde je jasná skutečnost, nehmotná a daná?
Je jen jedna odpověď. Jen jedna Pravda. Že ve světě můžeme vidět cokoliv, co v něm vidět chceme. (Nebo co v něm vidět potřebujeme.)

Mé srdce stále čeká na fatální lásku. Na toho, kdo vnese mé tělo i mou duši do nestárnoucích zemí. Na uhranutí někým, kdo není. Na fantasii starodávných krutých pohádek. A čas poběží, jednou příliš rychle, podruhé příliš pomalu. A než se naděju, budou všichni kolem mrtví. Jen já, v jiném světě...

Kde je ten svět, ve kterém se všechno spojovalo? Svět, ve kterém mělo všechno smysl a důvod?
Zabloudil jsem na betonovém náměstí. Ani jsem nevstoupil do lesa.
Možná je čas změnit pouta.
Kde je ten svět, který odpovídal?

A pak vidím nádherné oči a tříštím se.
Jsem ohoblovaný k naprosté křehkosti. Vybělený na kost.
Jestli vůbec jsem.