Susanne. Křehké tóny. Křehkost filosofa. Závan mrtvého podzimu. Slzy a touha umřít. Touha nebýt. Jak to bylo tehdy. Jemně se mě to dotýká. Je to už tak dávno. Svět se zdál tak hluboký. Bezedný. A bezejmenný. A já v něm byl sám. Jako by se odvrátilo všechno, v co jsem do tu dobu věřil, v co jsem doufal, co jsem miloval. Jeden den jdete za svým cílem a druhý den jako by nikdy neexistoval. Rozplyne se. Jako by to byla iluze.
(Už jsem ho nikdy nenašel.)
Všechno mi to něčím připomíná Brno. Jak tam stojím, napůl ztracený, napůl svobodnější a živější než kdy jindy. Koukám na Špalíček. Všechno je tam tak jiné. V té době.
Je to už tak dlouho.
"Beauty is poisonous, disruptive,
and heaven must be an iron rose, unfolding"
Přibližně půl roku předtím, než jsme se poznali. A teď tu ležíš vedle mě a spíš. Největší láska mého života. Celou dobu čekám na popravu. (Milovat znamená čekat na popravu.)
Svět se přede mnou teprve otevírá. Teprve vycházím ze stínů. A ani nedokážu zaručit, že se do nich každou chvílí nevrátím. Že nepřijde zpět ten podivný apatický chaos. Tisíce jehel desynchronizovaně bodajících do těla. Extatická úzkost. Opojná chuť zemřít. Ve vzpomínce tak romanticky krásné. (Ale bylo to krásné tehdy?)
Když budu šťastný, budu pořád tím, kým jsem?
Budu šťastný? I když si ponechám trochu toho pocitu, co chutná jako darjeeling?
"We are ruins within ruins"
Někdy nevím, jestli věřím v Boha. Někdy říkám věci jen proto, že jsou krásné. Možná věřím jen pro tu oslňující úžasnost, pro ten pocit. Ne pro víru samotnou.
(Pro pocit osvíceného zoufalství?)
Když nemáte pevný tvar, nejste tak zranitelní. Mlze se špatně vráží kůl do srdce.
A ztratit realitu... to není tak hrozné, ne?
Ale nakonec někdy zatoužíte, aby bolest byla bolestí, zem zemí a nádech nádechem. A vy sebou.
Ještě osm dní.