Dřív mě trápilo, že někomu nerozumím. Poslední dobou to spíš akceptuji. A mávám nad tím rukou. Nesnažím se tolik o pochopení. Možná víc odsuzuji. Nakonec nemůžu na bedrech nést tíhu všech. Mám dost starostí s vlastním životem a v těch chvílích klidu si ho už raději užívám, než bych se obětoval pro ostatní. (Teda pokud jsem to vůbec někdy dělal...)
Po dlouhé době mám úzkost, ze které se mi špatně dýchá. Takovou tu, u které máte pocit, že dostanete infarkt nebo něco takového. je to hrozný pocit. Na druhou stranu se mi líbí, jak je to živé. Celá bolest je tak úžasný důkaz života. Bez života není cit.
Kdykoliv cítím bolest, vzpomenu si na Kroniku ptáčka na klíček. Na Kretu Kano. Na její nesnesitelnou bolest, se kterou bych žít nedokázal. A připomenu si tím, že jsem směšný. Má bolest je směšná.
Všechno je vlastně směšné. Minimálně s tou myšlenkou, že se všechno dá kdykoliv ukončit. (Realita je trochu jiná. Jen málokomu se to povede. Asi je nejchytřejší zvolit oběšení, protože je to jedna z nejúspěšnějších metod. Ale já si vždycky říkám, že bych toho zkombinoval co nejvíc. Například se zkusil otrávit práškama s alkoholem a zároveň podřezat ve vaně. Na druhou stranu nevím, jestli by to nebylo kontraproduktivní. Ne že bych ty úvahy myslel vážně. Spíš mi to přijde jako atraktivní kontemplace.)
Potřebuju si asi přečíst něco dalšího od Murakamiho.
Hlavně potřebuju jít spát a přežít... přežít všechno. Přežít zítřek. Přežít celý týden praktik. Přežít zkouškové, které nekončí. Přežít to, že jsem neměl žádný víkend. Přežít to, že příšít víkend se budu učit.
Přežít neživot.
Přežít neživot způsobený přípravou na mnohem větší neživot. Jestli fakt skončím jako vědec tak, jak jsem o tom slyšel...
nechci myslet finančně, ale kterej debil by dělal za dvanáct tisíc jedenáct hodin. (Zapálený vědec.)
A vůbec.
Je mi prostě blbě. Dneska. Teď. Už dlouho jsem nebyl takhle unavený, znechucený, demotivovaný... měl jsem zůstat na fildě. Nebo nevím. Měl jsem jít na ekonomku. Ale nejsem průbojný typ.
Jsem unavený.