Trápí mě maličkosti. Hlouposti. Nezvládám jejich bezvýznamnou tíhu. Že X má krásnější tělo. Že jsem nevyspalý. Že nemám samé jedničky. Že nemam svaly.
Koukám na svět za oponou. Je z vody. Chladná. Hýbe se. A zkresluje všechno. Přes její hluk neslyším nic. Jsem oddělený. Spolu se svými malichernostmi. A realita mi uniká. Mluvím a je to jako role. A jsem podivně prázdně spokojený. Nic víc.
Kolik?
Cítím se neurčitě. Jako bych napůl ani nebyl. Nedokážu vědět. Ani pochybovat. Učím se a zapomínám. A jsem příliš unavený na vstřícnost. Usínám. A pak v noci - teď - neusínám ani se zavřenýma očima. Zmatený svět a v něm zmatený já. Jako by mi unikalo něco esenciálního.
Jsem slabý. Tolik chyb. Tolik promeškaných chvil. To je lidský život...
Chybí mi trocha té bezstarostné šťávy z minulosti. Trocha toho "takhle to je".
Kéž by vydrželo nerušené ticho temné krásné noci. Blahodárná melancholie okamžiku.
Tvé články mě fascinují tím, že z nich cítím podobnou melancholii, jako občas sám prožívám. I když nemůžu plně porozumět Tvému smutku a bolesti, soucítím.