Není k tomu co říct a tak k tomu nic neříkám. Je prostě zbytečné mluvit. I když si to zaslouží. Zasloužil by si tolik krásných slov. Víc, než většina lidí, o kterých jsem tu kdy psal. Víc krásných slov, než kolik jsem mu dosud řekl.
Fakt je, že jsem to asi věděl. Předem. Už když odjížděl jsem věděl, že ho vidím naposledy. Možná to bylo prostě rozumové vyhodnocení. Je mu sedmnáct let a to je na psa hodně. Nejí. Je na tom den ode dne hůř. Ale takové závěry tu už byly tolikrát a nic neznamenaly. Teď je to jiné.
Proč brečím nejmíň z rodiny? Proč mě to netrápí tolik jako ostatní? Je to špatně? Já jsem smutný. Jsem hrozně nešťastný. Možná si to ještě plně neuvědomuju. Nebo jsem se s tím smířil mnohem dřív. Nebo nevím. Chybí mi. Vzpomínám na něj a to pomyšlení, že ho už vážně nikdy neuvidím, je hrozné. Bolí to.
Je to čistý smutek. Smutek ze ztráty jedné z nejbližších bytostí. Ze ztráty přítele, který tu pro mě byl v dobách, kdy jsem žádné jiné skutečné přátele neměl.
Přišel jsem o svého bílého, chlupatého... a možná trochu (ale tak hezky) smradlavého anděla. O bytost, která byla pro můj život tak samozřejmá, jako dýchání. O někoho, s kým jsem trávil skoro každý den.
Nikdy nechci říct "Je to jen pes." Už několik let tu větu nesnáším. Pokud je pro člověka pes jen pes, možná by se měl zamyslet nad tím, jestli si vůbec měl psa pořizovat. A pokud žádného psa nemá, asi nepochopí, že pes není jen pes. Možná pokud měl kočku, je schopný empatie...
Nebyl to pes. Byl to přítel. Umřel mi přítel. A já jsem u toho nebyl. (A možná jsem za to rád.)
Už tolikrát jsem přemýšlel, co bude, až se to stane. Co bude se mnou. Vždycky jsem si myslel buď že se zhroutím, nebo že to přejdu s podivným smířením. Je to něco mezi. Možná blíž tomu smíření. Asi díky tomu, že vím, že se mnou strávil krásné chvíle.
Najednou se člověk musí ptát, co je po smrti. Kde je teď a jestli ví, co si myslím. Možná není nikde, prostě není vůbec. Ať tak nebo tak, ve mně zůstalo prázdné místo.