Dlím v prázdném prostoru. Ať to zní jakkoliv pateticky, hrozně jsem to chtěl napsat. Protože je to jako by kolem mě vůbec nic nebylo. Jako by mi celý svět unikal. Bohužel já světu neunikám. Jsem vlečen.
Kdybych byl rod, by bych trpný rod.
Let's have fun...
Cítím se jako součást nějaké zábavy, jejíž součástí být nechci. Nucený smích, protože se smát mám. Ale není tu nic vtipného.
A mé vztahy připomínají spíš mutualismus než přátelství. Za co nejmenší investice mít co nejvíc. Investovat jen tolik, aby mé zisky byly tolerované.
A přesto jsem na lidi až moc hodný. A oni na mě zlí. Nikdy nic na rovinu. Každá cesta, na které jsou lidé, je nechutně pokřivená. Ať už imaginární milosrdností, nebo nechutnou vypočítavostí.
A k smrti se děsím smrti.
Co mi dáš? Co mi dáš?
Nakonec na tom světě není vůbec nic. Všechno já. Vypnout ego. Blabla. Jenom fráze. Nic skutečného. Jen neskutečně skutečný strach.
Jako bych byl někde jinde. Nic není jak má být. Mluvit k lidem je prázdné. Volat do propasti by bylo přínosnější. Nejtemnější propast mám v sobě.