U Hrobu. A padá na mě smutek. Zas ta bolest. Ta, co připomíná úzkost. Ale není úzkostí. Bolest světle bledě modré barvy s bílým nádechem a žlutým podkreslením. S tvarem mlhy, co se svíjí a mění tvar.
Touha se smotat a brečet nad ztrátou. Teprve dva týdny.
Canis lupus forma familiaris
Měl bych se učit a místo toho zabíjím čas ptákovinami.
Čas plyne. A já ztrácím plynutí života. Mám pocit, že zas stojím. Možná tady se rodí ty úzkosti. Když nepluji.
Ale můžu prostě jen plout? Je to pak život?
Chtěl bych se zas ponořit do trošku existenciálnějších vod. Zvažovat život, jeho smysl, rozebírat problémy a niterné prožitky. Kouzlit se souvislostmi. Jako by se to pomalu vzdalovalo. Jako by už pro to nebyl prostor.
V jednoduchosti je krása. Ale to ve složitosti taky.
Zapomněl jsem na nádheru hudby Philipa Glasse. Na tu tekutost. Fluiditu.
Jako bych se řítil řekou. Spolu s proudem. Prožívám všechny úhyby, každý pohyb. I ten nejjemnější.
A je tak snadné to sledovat.
Jen zavři oči.
A přesto ta naléhavost.
Tolik jako dřív.
Ta vlhkost. Jako já. Chlad. Můj chlad. Chlad černobílých fotek.
Chlad plný tepla a šedá plná barev.
Co mi proudí v krvi?
(Voda. Voda všude. Samá voda.)
Mystický zážitek bytí pryč.
A převalit každé slovo v ústech třikrát. Převalit každý obraz ve slovech.
Obraz obrazu.
A najednou takové naplnění.
Co když jediným smyslem života je umění? Tvorba? Něco, co člověka naplní? A cokoliv člověka naplní je uměním a je smyslem.
především skutečně JE.
Opírám si hlavu o koleno. Drží mě lícní kost. I realita umí být romantická a já tomu nerozumím. Sotva držím pohromadě. Kde je tolik vůle žít a dožít? Kde ve mně? Z čeho se rodí?
Výkřiky do tmy. Jako jasné záblesky. Chladné světlo, šedé a podivně bledé. Světlo, ze kterého mrazí. Mrazivě neživelné.
A ta ohromná bolest z maličkostí se najednou nezdá tak nesmyslná. Jen část mě. Jen další část hodná lásky.
Bolest jako bych se topil. Mrazivý zápal na hrudi. A všechno je tak... tak skutečné.
Jako bych měl andělská křídla.
Jako bych byl ještě pořád čistý.
(Odpustí mi jen Bůh.)
Kulaté tvary tónů.
Doteky tvarů.
Jako na návštěvě někde, kde nežiju.
Na návštěvě v minulosti. A celé je to tak trochu neskutečné. A mnohem víc skutečné.
Jsem to já. Tady sedím. To je.
Glass a Woolfová. (Kvůli Hodinám? Snad ne. Spíš pro to plynutí. Pro tu abstrakci. Pro proud, který mě strhne. Pro proud, kterým chci být stržen.)
Ale podivně lhostejný proud. Ne proud emocí, který vás vykolejí. Naopak hojivý tok, do kterého se vrhnete a chcete se v něm rozplynout.
Jsem tak rád sám. Miluju to tak moc... že ani nebývám osamělý.
Možná jednou nebudu mít nikoho. A možná mi to nakonec ani nebude tolik vadit. Protože se zavřu a budu si psát. Budu se utápět ve slovech. Podivná forma sebeukájení.
Ukájení abstrakcí. Slovy. A obrazy.
Sebeukájení sebou samým
Jako by všechno bylo z vody. Jako by se vším dalo projít.
Najednou náraz. Pro nic za nic.
Trp.
Čisté slzy.
Křišťálový svět.
(Žádné zlo. jen tolik krásné bolesti. Alespoň teď.)
Á, Tome... Chtěla bych Tě obejmout. A být úplně potichu. )o,=