Něco mi přeci jen leží na srdci. Dnes. Ač v kontextu malicherných problémů. Musím se ptát, proč lidé nedokáží jednat na rovinu. I malé děti mají to své ba a neba. Já se s tebou neba. A je to. Co je to za podivné temné sociální hry mezi dospělými? Proč si na rovinu nedokážeme říct něco ve smyslu "promiň, nemám zájem"?
Říká se tomu asi milosrdnost. Soucit. Takové to: Když ho odmítnu, ublíží mu to. Na druhou stranu... když budete někoho dva měsíce mile ignorovat, říkat, že zrovna nemáte čas a podobné bláboly - no jistě, víceméně to člověku dojde. Ale co je v tom za milosrdnost? Ten člověk se další dva měsíce trápí, neví, jestli teda jo, nebo ne, jestli se jen vymlouváte nebo jestli vážně nemáte čas. Co je za milosrdnost na té dlouhodobé nejistotě?
Jistě, je hrozně těžké formulovat přímé odmítnutí. Je hrozně těžké někomu říct na rovinu, že se s ním dál bavit nechcete, že vás to prostě nebaví. Ale pokud nezvolíte vyloženě hnusnou odpověď, pravděpodobně to asi nebude horší než ta "jemná" ignorace. Protože když to neřeknete na rovinu, zažije si ten člověk odmítnutí mnohokrát. Ne jen jednou. Není to jedno "teď ne". Je to třeba dvacet "teď ne". A pořád si nemůže být jistý, že jednou nebude "teď ano!". Ale čím je to vlastně milé? CO je na tomhle milosrdného?
Nic.
Tak proboha. Chceme si říkat dospělí. Chceme se tvářit, že jednáme rozumně. Že jsme míň sobečtí a sebestřední. Tak proč prostě neříct: "Mrzí mě to, ale radši trávím čas s jinými lidmi" nebo něco podobného? Jasně, je to hnusné. Říkáte mu jasně, že ne. Ale aspoň ví, že ne. A že se s tím má smířit. S čím přesně se má smířit, když "dnes ne"? S tím, že zítra možná ano. Kolik z nás si v sobě nehýčká aspoň malinkou naději, že?
Možná jsou to malichernosti. Ale kde jinde začít?
Dětská upřímnost by se mohla přenést i na dospělé. :)