Konstatujme fakta
23. února 2015 v 23:56 | Grey.t | Koutek pro Greye a jeho pocityKomentáře
Precteno cele. Jako vsechny clanky. Hezkeho nevim co. Jen jsem si rikala, ze bych sla s tebou opit se nekam ven na lavicku a tam bych mlcela a naslouchala vsem tvym malichernostem :)
Přečetla jsem to celé.
A se zdrojem tě citovala na Facebooku, jako už tolikrát když jsi napsal něco, co znělo líp, než kdybych to napsala sama, ale přesně tak, jak to cítím.
Chtěla bych tě znát. Ale už jen číst tě je krásné :)
Děkuji vám všem za komentáře, jsem moc rád, že jste mi napsali. (Vlastně napsaly, když jste všechny rodu ženského :) )
[1]: Áďo, hrozně mě pobavil ten tvůj komentář. Vážně moc. Je na tom něco pravdy. A vzpomněl jsem si u toho na dědka s cibulí.
[2]: Děkuji, bludičko. Těch lidí, u kterých vím, že si to čtou všechno, je málo. A jsem moc rád, že mezi ně patříš a že většinou přispěješ nějakým komentářem.
Opít bych se šel rád. Právě si dělám zázvorový čaj s rumem a medem, protože jsem někde četl, že alkohol dokáže ze zázvoru vytáhnout ty účinné látky a je to pak lepší. Ale kdo ví.
Malichernosti bych ti s chutí vyprávěl. S chutí je vyprávím pořád a pak se cítím trapně. Děkuju. Moc.
[3]: I tobě děkuji, Lilien. Nedovedu si představit, že mě někdo cituje, přijde mi to svým způsobem vtipné. Přerostlého puberťáka z blogu :) Ale chápu tě. Člověka tak nějak potěší, když někdo vystihne nějaké jeho vlastní pohnutí.
Jsem rád, že mě ráda čteš... a třeba se někdy znát budeme :)
(Občas mi přijde, že to "blogové" znání se je hlubší a upřímnější než to následné reálné...)
Někdy přes blog nebo přes psaní všeobecně je lehčí říct věci, které by člověk z očí do očí řekl jen ztěží. Ale už se mi i stalo, že jsem na večírku člověku, s kterým jsem mluvila poprvé řekla všechno.
Nejvíc mě zaujalo tohle...
,,Je mi fakt smutno. Je mi smutno pořád a očas na to nemyslím. A svým způsobem (!!!) miluju ty chvíle, kdy jsem s někým a bavím se s ním o blbostech. S někým, koho třeba neznám tolik. Bavím se s ním prostě o veselých věcech a směju se."
,,Zbavte mě toho. Vší tý tíhy. Občas si říkám, že jsem na hranici nějaké poruchy. A pak si říkám, že nic jako porucha není. Jen autentické prožívání. Které má nějaký důvod."
Akorát že já si občas myslím, že nejsem na hranici, ale že už jsem se zbláznila. A zoufale hledám něco, co by dávalo smysl. Dlouhodobě.
[5]: Já už hodně dlouho neřekl nikomu všechno. Jakože úplně všechno. Občas to dávkuju, po kouskách. Ale když jsou ty věci vážně špatné, radši si je nechávám pro sebe.
Mně pořád přijde "zbláznění se" jako něco nádherného. Jako únik. I když to tak asi není.
Celé přečteno.
Mládí je úplně nejhorší. Jako dědek ti je aspoň všechno jasné. Mládí je jen pomalé čekání na to, až budeš starej a budeš čekat na smrt. A přitom se od tebe tolik očekává.