close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Konstatujme fakta

23. února 2015 v 23:56 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Můj pocit spokojenosti s vlastním životem během několika posledních měsíců rapidně klesl. Mám chuť číst nějakou poutavou depresivní literaturu. Něco jako Murakamiho. Nebo třeba Sylvii Plathovou - Pod skleněným zvonem.
Možná je čas si přiznat, že furt něco cítím k X. Teda jako... nějakou osudovou přitažlivost, kdo ví co.
A že si jakousi prázdnotu vzniklou jeho nepřítomností v mém životě (no dobře, z jistého hlediska je v mém živote stále až moc přítomen a asi mám zaděláno na dost velký problém) vyplňuju tím, že se uchyluji k lacinému flirtu a tvoření citových vazeb na kdekoho hezkého.
Mohl bych třeba popsat, co všechno bylo na X. úžasného. Ale já to neudělám.
Možná je čas si prostě shrnout fakta. Další fakta. Další věci, které se týkají toho, proč se cítím mizerně.
Třeba to může být konstantním tlakem jak ze strany školy, tak ze strany osobního života. Vždycky se něco najde. A já si neomylně vybírám zdroje bolesti. Nemá cenu hledat spouštěč. Každý den se najde něco, co mě zabolí.
Nedá se říct, že bych byl šťastný. Ani tím svým vlastním způsobem. Možná se něco prostě zlomilo. Pominula iluze a obnažilo se holé maso. Maso, které pořád nedovedu zpracovat.
Mám zas chuť mluvit pořád o sobě. Nezajímají mě cizí problémy. Jsem čím dál víc sebestředný. Možná je to tím, že mým malicherným problémům nevěnuje pozornost nikdo. Nebo že je nemám s kým probírat.
Pořád mě něco bolí.
Možná je to prostě jedno. Je jedno, co mě další den bude bolet. Něco se najde. Jako bych si se strojovou přesností neustále vybíral takový způsob chování, který mě něčím poškodí.
Možná není chyba ve mně. Ale kde jinde by byla.
A chtěl bych najít místo, kam bych se schoval. Místo, do kterého bych vlezl a všechny ty věci - všechny ty bolesti a myšlenky... hlavně myšlenky na X. a na podobné případy - by zůstaly venku. A až bych vylezl, tak bych byl odpočinutý.
Po ránech mi zase čvachtá srdce. Jako před maturitou. V dobách Letní Bouře. ALe na tomhle není nic letního. Nic bouřlivého. Tohle je prostě... prostě na hovno.
Možná bych ho fakt potřeboval zpátky. Nebo spíš, aby se to nikdy neposralo. Zapomínám, jak to bylo nedokonalé. Posledních pět měsíců.
(Mluvím o něm jako o partnerovi... Proboha.)
A taky si říkám, že je to celé nefér k přítelovi. Který mi vlastně nechybí. Neviděl jsem ho přes týden. A nějak nemám ten pocit velkého stesku. Možná proto, že vím, že furt je. Že je někde poblíž a může přijet. Nebo nevím.
Fakt potřebuju mluvit. Hrozně moc.
Možná by mi pomohlo něco... alternativního. Něco jako meditace. Nějaká metoda sebereflexe.
Vzal bych celej svůj život a hodil ho do koše. A napsal bych si novej.
Co když jen ty hrozně věci v životě nás pohání? Drobné i ne tak drobné bolesti?
Kroutí se mi slova. Nejsou taková, jaká mají být.
Občas mám pocit, že mě naplnit může jen nenaplněná láska. To trapné drama z písniček a filmů.
Že pravá láska není pro mě.
Jsem rád sám. Co když bych měl být do smrti sám? Občas se mi to zdá jako nejlepší.
Co je v mém životě tak v nepořádku?
A proč pořád říkám já?
Vlastně bych možná rád četl cokoliv, co mě upoutá dost na to, abych chvíli nemusel žít svůj život. Jenže kdykoliv na to pomyslím, zavolá na mě zodpovědnost. Že bych měl pomalu žádat o téma na bakalářku. A tím pádem číst články k bakalářce.
Já fakt nevím, co je špatně. Prostě všechno. Nejradši bych seděl aspoň týden u počítače a psal si sem. Prostě tak. Protože s každým slovem, které ze sebe dostanu, je to o trochu snesitelnější. O infinitesimální kousíček. Ale stejně.
Nakonec mě fakt sere, kolik blbostí řeším. Kolikrát je to o kráse a o postavě a o dalších komparativně hodnocených faktorech.
Já prostě nechci. Nechci nic.
Nemám klid a už nikdy v životě ho mít nebudu. Ale co je to pak za život a proč ho žít.
Možná chci všechno. Cokoliv. Hlavně něco. Hlavně už něco.
A můj život zaznamenává velké změny. Přešel jsem na sešity formátu A5. (A nikdo mi je neproplatí.)
Je mi fakt smutno. Je mi smutno pořád a očas na to nemyslím. A svým způsobem (!!!) miluju ty chvíle, kdy jsem s někým a bavím se s ním o blbostech. S někým, koho třeba neznám tolik. Bavím se s ním prostě o veselých věcech a směju se.
Přestože ta dobrá nálada vydrží jen tak krátce.
Rád se bavím o mrtvých křečcích.
Není nic horšího než zůstat mladý a stárnout. Už abych byl dědek.
(Už abych měl v piči)
Zbavte mě toho. Vší tý tíhy. Občas si říkám, že jsem na hranici nějaké poruchy. A pak si říkám, že nic jako porucha není. Jen autentické prožívání. Které má nějaký důvod.
Co já vím. Je to jedno.
Všechno je jedno. Pro přesnost: všechno je mnohé, ale je to prostě fuk.
Jsem jen přerostlé děti.
A je tu jedna možnost... že jednou přestaneme. A třeba taky ne.
Necítím se na naději. Na optimismus.
Chci něco.

blablablablabla

Prostě sračky. Sračky všude. Sračky ze všeho. A hlavně... hlavně všechno ze sraček.
Nemám deprese. Nežiju pod skleněným zvonem. Ale občas se tak cítím. Že nemám už ani sílu čekat na závan svěžího vzduchu. A neříkejte mi, že přijde. Neříkejte mi, ať věřím a ať mám naději. Nemám ji a nechci ji mít. Jednou musí nepřijít.

Prostě by bylo lepší nebýt. Asi vždycky.

Tak mi řekněte něco hezkýho. něco jako že jste to celý přečetli.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 A. A. | 24. února 2015 v 14:11 | Reagovat

Celé přečteno.
Mládí je úplně nejhorší. Jako dědek ti je aspoň všechno jasné. Mládí je jen pomalé čekání na to, až budeš starej a budeš čekat na smrt. A přitom se od tebe tolik očekává.

2 bludickka bludickka | 24. února 2015 v 17:37 | Reagovat

Precteno cele. Jako vsechny clanky. Hezkeho nevim co. Jen jsem si rikala, ze bych sla s tebou opit se nekam ven na lavicku a tam bych mlcela a naslouchala vsem tvym malichernostem :)

3 Lilien Lilien | 24. února 2015 v 21:41 | Reagovat

Přečetla jsem to celé.
A se zdrojem tě citovala na Facebooku, jako už tolikrát když jsi napsal něco, co znělo líp, než kdybych to napsala sama, ale přesně tak, jak to cítím.
Chtěla bych tě znát. Ale už jen číst tě je krásné :)

4 grey.t grey.t | E-mail | Web | 25. února 2015 v 0:15 | Reagovat

Děkuji vám všem za komentáře, jsem moc rád, že jste mi napsali. (Vlastně napsaly, když jste všechny rodu ženského :) )

[1]: Áďo, hrozně mě pobavil ten tvůj komentář. Vážně moc. Je na tom něco pravdy. A vzpomněl jsem si u toho na dědka s cibulí.

[2]: Děkuji, bludičko. Těch lidí, u kterých vím, že si to čtou všechno, je málo. A jsem moc rád, že mezi ně patříš a že většinou přispěješ nějakým komentářem.
Opít bych se šel rád. Právě si dělám zázvorový čaj s rumem a medem, protože jsem někde četl, že alkohol dokáže ze zázvoru vytáhnout ty účinné látky a je to pak lepší. Ale kdo ví.
Malichernosti bych ti s chutí vyprávěl. S chutí je vyprávím pořád a pak se cítím trapně. Děkuju. Moc.

[3]: I tobě děkuji, Lilien. Nedovedu si představit, že mě někdo cituje, přijde mi to svým způsobem vtipné. Přerostlého puberťáka z blogu :) Ale chápu tě. Člověka tak nějak potěší, když někdo vystihne nějaké jeho vlastní pohnutí.
Jsem rád, že mě ráda čteš... a třeba se někdy znát budeme :)
(Občas mi přijde, že to "blogové" znání se je hlubší a upřímnější než to následné reálné...)

5 Lilien Lilien | 25. února 2015 v 14:43 | Reagovat

Někdy přes blog nebo přes psaní všeobecně je lehčí říct věci, které by člověk z očí do očí řekl jen ztěží. Ale už se mi i stalo, že jsem na večírku člověku, s kterým jsem mluvila poprvé řekla všechno.

Nejvíc mě zaujalo tohle...

,,Je mi fakt smutno. Je mi smutno pořád a očas na to nemyslím. A svým způsobem (!!!) miluju ty chvíle, kdy jsem s někým a bavím se s ním o blbostech. S někým, koho třeba neznám tolik. Bavím se s ním prostě o veselých věcech a směju se."

,,Zbavte mě toho. Vší tý tíhy. Občas si říkám, že jsem na hranici nějaké poruchy. A pak si říkám, že nic jako porucha není. Jen autentické prožívání. Které má nějaký důvod."

Akorát že já si občas myslím, že nejsem na hranici, ale že už jsem se zbláznila. A zoufale hledám něco, co by dávalo smysl. Dlouhodobě.

6 grey.t grey.t | E-mail | Web | 6. března 2015 v 19:14 | Reagovat

[5]: Já už hodně dlouho neřekl nikomu všechno. Jakože úplně všechno. Občas to dávkuju, po kouskách. Ale když jsou ty věci vážně špatné, radši si je nechávám pro sebe.

Mně pořád přijde "zbláznění se" jako něco nádherného. Jako únik. I když to tak asi není.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama