Dny jsou měkčí. Možná až moc měkké. Tak, že se do nich propadám. Jsou jako dlouhý volný pád. Jsou jako by nebyly. A chytá mě z toho jemná, něžná úzkost. Jsem rád, že to nejsou ty špatné dny. Jsem rád, že je tu pro mě náruč, ve které je všechno snesitelnější. I když to není úplně v pořádku.
Nemůžu té náruči říct všechno. Třeba že miluji a nenávidím X. Nebo něco podobného. Podobně pateticky přemrštěného, melodramatického. Takový jsem.
A co dál?
Venku je světlo. A já jel do školy pod Nuselákem. Jako za starých dobrých časů. Ať to je cokoliv.
Vzpomínám na minulé jaro. Miluju jaro. (Miluju způsob, jakým Střep říká slovo "miluju").
Miluju hřejivý pocit světla na kůži, smutnou naději. A hlavně tu krásu. Lidskou krásu. A víc odhaleného těla. Menší pouta.
Kolektivní jaro.
Jako za starých dobrých časů... ať už je to cokoliv. To si občas říkám taky...