Únor 2015

Koupelnový (s příchutí lívanců)

28. února 2015 v 23:53 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Když existují koupelnová selfíčka, můžou existovat i koupelnové články. A toto je jeden z nich. Přestože z něj nebudou čnět našpulené rtíky, nebude jeho dominantou poloobnažená postava a nebude zahalen oparem skvrn od zubní pasty. A nebo možná bude.
Právě mám svalový tik na levé tváři. Jsem ve vaně a schovávám se tu před přítelem. Abych mohl napsat poslední únorový článek. Hezky v klidu.
Únor bývá ten nejlepší a nejhorší měsíc v roce zároveň. Na druhou stranu mám pocit, že letos žádný únor nebyl. Byla jen obrovská hrouda času, co se zběsile hnala a které jsem nestíhal. Někde v té hroudě je snad únor.
Bavil jsem se s Blankou. A došel jsem díky ní poznání, že jsem vážně moc sebestředný. Uchyluji se k flirtu, abych si zvedl sebevědomí. Fotím se (ano, vážně) polonahý v koupelně. Často. Fuj. A mluvím s lidmi o cvičení. Jsem schopný vést konverzaci o spalování podkožních tuků. Co víc, jsem schopný tu konverzaci vést naprosto vážně během každodenní konverzace.
Když se nad tím vážně zamyslím, jsem člověkem, jakého bych před pár lety nesnášel. Povrchní buznou. S povrchními problémy. A taky jsem důkaz mé teorie, že povrchní lidé prožívají svá povrchní trápení stejně silně jako hlubocí lidé své hluboké žaly.
Proboha. Ale je to svým způsobem snazší.
Přál bych si umrznout v horké vaně.
Můj poslední únorový článek stojí vážně za hovno. A ani v tý pitomý koupelně nemá člověk klid. Achjo.
Občas si všímám, že se aspoň z půlky chovám jako nezadaný. Ať už jsou to citové aférky se Střepem, X. a bůhvíkým dalším... nebo prostý fakt, že tak moc miluju vlastní klid a nechci se dělit o peřinu. Je vážně možné někoho milovat a zamilovat se zároveň do někoho dalšího? Milovat víc lidí najednou? (Co myslíte?)
A co s tím udělat? Co udělat se vším? Kde jsou ty doby, kdy bylo nejsnazší skočit z Nuseláku?
Ta předatava být nezadaný není tak vzdálená. Co by se vlastně změnilo?
Na druhou stranu ta představa nebýt s přítelem... Nepředstavitelná. Ale právě to by se změnilo. Nemohl bych být s někým, koho miluju. Za to ta svoboda stojí ne?

Mám pocit, že lidé ode mě čekají něco jiného. A že já pořád nabízím něco, co už nemám.
Chci se zpátky. Nemarnivý a zoufalý k uzoufání.

A poslední dny nemůžu dostat z hlavy lívance v Semilech. Lívance od Mili.

Modrou nasáklý článek

28. února 2015 v 0:23 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Představa sněhů. Závějí. Svět zamrzá. A já tančím v parku, téměř nahý, aby mě zima mohla intenzivně objímat. (Přitom sedím v autobusu a zírám z okna.)
Už se pomalu učím, že některé věci se neříkají. Že o některé věci se nežádá, protože to lidi nechápou. A když to nechápou, tak mě odmítnou. A já se pak - sbohem, rozume - zabouchnu. Ani nevím proč a jak. Nějak tak to funguje.
Souvisí to s tím, že jsem hrozně sebestředný a nesnesu odmítnutí.
A jsem vážně hrozně sebestředný. Nejčastěji čtu svůj vlastní blog. A každý den se fotím polonahý před zrcadlem, abych mohl sledovat na fotkách, jak se mi zlepšuje postava. (Nezlepšuje.)
Nakonec si možná začnu připadat odporný. A budu se nenávidět. A život bude peklo.
Nebo taky ne.

Představuji si, kam bych se schoval, kdyby v téměř prázdném autobusu, do kterého jsem právě nastoupil, někdo vytáhl zbraň a začal střílet. Nakonec dojdu k závěru, že se nedá nikde uspokojivě schovat. A tak bych poprosil střelce, ať mě střelí dvakrát do hlavy a jednou do vazu, abych měl jistotu, že umřu.
Podivná vize.

Chybí mi ty chvíle hlubokého zamyšlení. Proseděné hodiny v zadumání. Repetitivní hudba. A repetitivní myšlenky. Otázky, na které neexistuje odpověď. Ale které má smysl řešit. Něco ve mně mi říká, že bych se měl znovu obohatit. Že bych měl znovu začít věnovat pozornost tomu, co je uvnitř mě. Začít přikládat důležitost i věcem, které s mou situací zdánlivě nesouvisí. Věřit, že vše je spojené. Věřit v jakousi synchronicitu. Že všechno může mít smysl.
Přemýšlet v mnohem širším rámci. I když méně exaktním, méně přesném, méně vědeckém.
Ale pro duši striktní věda neplatí. Pro duši může být důležitá i jediná otočená tarotová karta.

Přál bych si být víc na hraně. Víc posouvat hranici reality. Znovu si hrát s tím, co je pravdivé a co ne. Znovu krmit draky a nechat vzkvétat království fantasie.
Věci se mi nespojují. Nevznikají absurdity. Nejen chlebem živ je člověk.

Bolí mě nohy.

Někdy bych si měl spíš říkat Modrý. Ne Šedý.
Někdy bych si přál být čistě bílý. Nebo křišťálově průzračný.
Čistý.
Někdy bych si přál spíš nebýt.

"It's too late, it's too strong, it's only blood..."


Kolektivní

26. února 2015 v 14:36 | Grey.t |  Střepy
Dny jsou měkčí. Možná až moc měkké. Tak, že se do nich propadám. Jsou jako dlouhý volný pád. Jsou jako by nebyly. A chytá mě z toho jemná, něžná úzkost. Jsem rád, že to nejsou ty špatné dny. Jsem rád, že je tu pro mě náruč, ve které je všechno snesitelnější. I když to není úplně v pořádku.
Nemůžu té náruči říct všechno. Třeba že miluji a nenávidím X. Nebo něco podobného. Podobně pateticky přemrštěného, melodramatického. Takový jsem.
A co dál?
Venku je světlo. A já jel do školy pod Nuselákem. Jako za starých dobrých časů. Ať to je cokoliv.
Vzpomínám na minulé jaro. Miluju jaro. (Miluju způsob, jakým Střep říká slovo "miluju").
Miluju hřejivý pocit světla na kůži, smutnou naději. A hlavně tu krásu. Lidskou krásu. A víc odhaleného těla. Menší pouta.
Kolektivní jaro.

Nejinak

25. února 2015 v 0:49 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Míň těžký den. Snesitelný. Napůl v Chobotnicově zahradě. Pod mořem.
Neustávající myšlenky na budoucí život. Na kariéru. Ve které není místo pro nic. Na kariéru, která nepřináší peníze, ale člověk se pro ni vzdává osobního života.
Ale říkám si, že to třeba zvládnu. Třeba se mi to zalíbí.
Jen je to tak trochu evoluční past.
Vůbec je všechno tak trochu jako taková past. Nástraha. Celý život. Uděláš krok a už není cesty zpět.
Není cesty zpět v čase.
(Čas není rozměr, čas je změna. Změna energie, hmoty. Pohyb.)
Pomalu uvažuji, že budu psát.
A přečtu si pro inspiraci padesát odstínů šedé. (Abych se pak cítil jako lepší spisovatel. I když nikdy nic nevydám. Takže technicky vzato spisovatel nejsem.)

V klidu domova zírám na krasobruslení. Nadchávám se pro krásu pohybu. A uvědomuji si, jak příšerně estetický člověk jsem.
(Aisthesis.) Šíleně fixovaný na smyslová potěšení.

Nastoupil jsem metodu avoidance. Budu prostě převádět myšlenky jinam. Concerning certain things. Hare krishna. My sweet lord.
A snad se zbavím celkové únavy.

Hynou mi pokojové rostliny.

Hare hare. Krishna krishna.
Dýjadýjadá.

Jsem esteticky fixován na osoby mužského pohlaví. Hlavně na takové, které jsou vkusně oblečené a mají uplé kalhoty zvýrazňující jejich nádherně štíhlé nohy.
Proti tomu zvažuji svá koňská stehna, která, ač svalnatá, působí dojmem širokým.
Tedy, ony nepůsobí dojmem. Jsou prostě velký, až to neni hezký. A co je komu do toho, že jsou to svaly. (Ne vážně, proč ne na břiše?)

Budu číst padesát odstínů šedi. A budu myslet na nějakou trapnou holku, co se nechá ojíždět člověkem, který za den vydělá víc, než já za celý život. Ať mám pro změnu deprese z něčeho jiného. Z něčeho světského. Nebo tak. Nebo třeba z toho, že se mě teď lidi ptají, jestli tu přezdívku mám podle té knížky. (Ne, nemám.)

Nepropadám zoufalství. Ne dnes. Asi by se nedalo říct, že jsem šťastný, ale aspoň nejsem - dnes - vyloženě nešťastný. Prostě takový neutrální stav.

Stejně bych se s chutí zavřel do skořápky a udělal si takové malé osamělé prázdniny. Na dně moře, na zahradě chobotnice. V klidu. S vědomím, že celý ten hrozný lidský svět plný hrozných lidí je někde pryč.
Někdy se mi ta nevinnost zvířecího života tak líbí. A pak si uvědomím, že žijeme nejinak.


Konstatujme fakta

23. února 2015 v 23:56 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Můj pocit spokojenosti s vlastním životem během několika posledních měsíců rapidně klesl. Mám chuť číst nějakou poutavou depresivní literaturu. Něco jako Murakamiho. Nebo třeba Sylvii Plathovou - Pod skleněným zvonem.
Možná je čas si přiznat, že furt něco cítím k X. Teda jako... nějakou osudovou přitažlivost, kdo ví co.
A že si jakousi prázdnotu vzniklou jeho nepřítomností v mém životě (no dobře, z jistého hlediska je v mém živote stále až moc přítomen a asi mám zaděláno na dost velký problém) vyplňuju tím, že se uchyluji k lacinému flirtu a tvoření citových vazeb na kdekoho hezkého.
Mohl bych třeba popsat, co všechno bylo na X. úžasného. Ale já to neudělám.
Možná je čas si prostě shrnout fakta. Další fakta. Další věci, které se týkají toho, proč se cítím mizerně.
Třeba to může být konstantním tlakem jak ze strany školy, tak ze strany osobního života. Vždycky se něco najde. A já si neomylně vybírám zdroje bolesti. Nemá cenu hledat spouštěč. Každý den se najde něco, co mě zabolí.
Nedá se říct, že bych byl šťastný. Ani tím svým vlastním způsobem. Možná se něco prostě zlomilo. Pominula iluze a obnažilo se holé maso. Maso, které pořád nedovedu zpracovat.
Mám zas chuť mluvit pořád o sobě. Nezajímají mě cizí problémy. Jsem čím dál víc sebestředný. Možná je to tím, že mým malicherným problémům nevěnuje pozornost nikdo. Nebo že je nemám s kým probírat.
Pořád mě něco bolí.
Možná je to prostě jedno. Je jedno, co mě další den bude bolet. Něco se najde. Jako bych si se strojovou přesností neustále vybíral takový způsob chování, který mě něčím poškodí.
Možná není chyba ve mně. Ale kde jinde by byla.
A chtěl bych najít místo, kam bych se schoval. Místo, do kterého bych vlezl a všechny ty věci - všechny ty bolesti a myšlenky... hlavně myšlenky na X. a na podobné případy - by zůstaly venku. A až bych vylezl, tak bych byl odpočinutý.
Po ránech mi zase čvachtá srdce. Jako před maturitou. V dobách Letní Bouře. ALe na tomhle není nic letního. Nic bouřlivého. Tohle je prostě... prostě na hovno.
Možná bych ho fakt potřeboval zpátky. Nebo spíš, aby se to nikdy neposralo. Zapomínám, jak to bylo nedokonalé. Posledních pět měsíců.
(Mluvím o něm jako o partnerovi... Proboha.)
A taky si říkám, že je to celé nefér k přítelovi. Který mi vlastně nechybí. Neviděl jsem ho přes týden. A nějak nemám ten pocit velkého stesku. Možná proto, že vím, že furt je. Že je někde poblíž a může přijet. Nebo nevím.
Fakt potřebuju mluvit. Hrozně moc.
Možná by mi pomohlo něco... alternativního. Něco jako meditace. Nějaká metoda sebereflexe.
Vzal bych celej svůj život a hodil ho do koše. A napsal bych si novej.
Co když jen ty hrozně věci v životě nás pohání? Drobné i ne tak drobné bolesti?
Kroutí se mi slova. Nejsou taková, jaká mají být.
Občas mám pocit, že mě naplnit může jen nenaplněná láska. To trapné drama z písniček a filmů.
Že pravá láska není pro mě.
Jsem rád sám. Co když bych měl být do smrti sám? Občas se mi to zdá jako nejlepší.
Co je v mém životě tak v nepořádku?
A proč pořád říkám já?
Vlastně bych možná rád četl cokoliv, co mě upoutá dost na to, abych chvíli nemusel žít svůj život. Jenže kdykoliv na to pomyslím, zavolá na mě zodpovědnost. Že bych měl pomalu žádat o téma na bakalářku. A tím pádem číst články k bakalářce.
Já fakt nevím, co je špatně. Prostě všechno. Nejradši bych seděl aspoň týden u počítače a psal si sem. Prostě tak. Protože s každým slovem, které ze sebe dostanu, je to o trochu snesitelnější. O infinitesimální kousíček. Ale stejně.
Nakonec mě fakt sere, kolik blbostí řeším. Kolikrát je to o kráse a o postavě a o dalších komparativně hodnocených faktorech.
Já prostě nechci. Nechci nic.
Nemám klid a už nikdy v životě ho mít nebudu. Ale co je to pak za život a proč ho žít.
Možná chci všechno. Cokoliv. Hlavně něco. Hlavně už něco.
A můj život zaznamenává velké změny. Přešel jsem na sešity formátu A5. (A nikdo mi je neproplatí.)
Je mi fakt smutno. Je mi smutno pořád a očas na to nemyslím. A svým způsobem (!!!) miluju ty chvíle, kdy jsem s někým a bavím se s ním o blbostech. S někým, koho třeba neznám tolik. Bavím se s ním prostě o veselých věcech a směju se.
Přestože ta dobrá nálada vydrží jen tak krátce.
Rád se bavím o mrtvých křečcích.
Není nic horšího než zůstat mladý a stárnout. Už abych byl dědek.
(Už abych měl v piči)
Zbavte mě toho. Vší tý tíhy. Občas si říkám, že jsem na hranici nějaké poruchy. A pak si říkám, že nic jako porucha není. Jen autentické prožívání. Které má nějaký důvod.
Co já vím. Je to jedno.
Všechno je jedno. Pro přesnost: všechno je mnohé, ale je to prostě fuk.
Jsem jen přerostlé děti.
A je tu jedna možnost... že jednou přestaneme. A třeba taky ne.
Necítím se na naději. Na optimismus.
Chci něco.

blablablablabla

Prostě sračky. Sračky všude. Sračky ze všeho. A hlavně... hlavně všechno ze sraček.
Nemám deprese. Nežiju pod skleněným zvonem. Ale občas se tak cítím. Že nemám už ani sílu čekat na závan svěžího vzduchu. A neříkejte mi, že přijde. Neříkejte mi, ať věřím a ať mám naději. Nemám ji a nechci ji mít. Jednou musí nepřijít.

Prostě by bylo lepší nebýt. Asi vždycky.

Tak mi řekněte něco hezkýho. něco jako že jste to celý přečetli.

Metamorphosis

21. února 2015 v 23:19 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
U Hrobu. A padá na mě smutek. Zas ta bolest. Ta, co připomíná úzkost. Ale není úzkostí. Bolest světle bledě modré barvy s bílým nádechem a žlutým podkreslením. S tvarem mlhy, co se svíjí a mění tvar.
Touha se smotat a brečet nad ztrátou. Teprve dva týdny.
Canis lupus forma familiaris

Měl bych se učit a místo toho zabíjím čas ptákovinami.

Čas plyne. A já ztrácím plynutí života. Mám pocit, že zas stojím. Možná tady se rodí ty úzkosti. Když nepluji.
Ale můžu prostě jen plout? Je to pak život?

Chtěl bych se zas ponořit do trošku existenciálnějších vod. Zvažovat život, jeho smysl, rozebírat problémy a niterné prožitky. Kouzlit se souvislostmi. Jako by se to pomalu vzdalovalo. Jako by už pro to nebyl prostor.
V jednoduchosti je krása. Ale to ve složitosti taky.

Zapomněl jsem na nádheru hudby Philipa Glasse. Na tu tekutost. Fluiditu.
Jako bych se řítil řekou. Spolu s proudem. Prožívám všechny úhyby, každý pohyb. I ten nejjemnější.
A je tak snadné to sledovat.

Jen zavři oči.

A přesto ta naléhavost.
Tolik jako dřív.

Ta vlhkost. Jako já. Chlad. Můj chlad. Chlad černobílých fotek.
Chlad plný tepla a šedá plná barev.
Co mi proudí v krvi?
(Voda. Voda všude. Samá voda.)

Mystický zážitek bytí pryč.

A převalit každé slovo v ústech třikrát. Převalit každý obraz ve slovech.
Obraz obrazu.

A najednou takové naplnění.
Co když jediným smyslem života je umění? Tvorba? Něco, co člověka naplní? A cokoliv člověka naplní je uměním a je smyslem.
především skutečně JE.

Opírám si hlavu o koleno. Drží mě lícní kost. I realita umí být romantická a já tomu nerozumím. Sotva držím pohromadě. Kde je tolik vůle žít a dožít? Kde ve mně? Z čeho se rodí?

Výkřiky do tmy. Jako jasné záblesky. Chladné světlo, šedé a podivně bledé. Světlo, ze kterého mrazí. Mrazivě neživelné.

A ta ohromná bolest z maličkostí se najednou nezdá tak nesmyslná. Jen část mě. Jen další část hodná lásky.
Bolest jako bych se topil. Mrazivý zápal na hrudi. A všechno je tak... tak skutečné.
Jako bych měl andělská křídla.
Jako bych byl ještě pořád čistý.
(Odpustí mi jen Bůh.)

Kulaté tvary tónů.
Doteky tvarů.

Jako na návštěvě někde, kde nežiju.
Na návštěvě v minulosti. A celé je to tak trochu neskutečné. A mnohem víc skutečné.
Jsem to já. Tady sedím. To je.

Glass a Woolfová. (Kvůli Hodinám? Snad ne. Spíš pro to plynutí. Pro tu abstrakci. Pro proud, který mě strhne. Pro proud, kterým chci být stržen.)

Ale podivně lhostejný proud. Ne proud emocí, který vás vykolejí. Naopak hojivý tok, do kterého se vrhnete a chcete se v něm rozplynout.

Jsem tak rád sám. Miluju to tak moc... že ani nebývám osamělý.
Možná jednou nebudu mít nikoho. A možná mi to nakonec ani nebude tolik vadit. Protože se zavřu a budu si psát. Budu se utápět ve slovech. Podivná forma sebeukájení.
Ukájení abstrakcí. Slovy. A obrazy.
Sebeukájení sebou samým

Jako by všechno bylo z vody. Jako by se vším dalo projít.

Najednou náraz. Pro nic za nic.
Trp.

Čisté slzy.

Křišťálový svět.
(Žádné zlo. jen tolik krásné bolesti. Alespoň teď.)

kytička kytka

20. února 2015 v 0:07 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Z nebe padají židé. A já mám další z těch pocitů podivně rozlehlých dnů. Tolik věcí v tak málo hodinách. A nakonec se nestalo vůbec nic.
Depolarizace. Repolarizace.
Žiju zase?
Kytičku kytku.....
....na žlutou nitku....
.....
pak ti nohu nastavím...

Slova o ničem. Hovory o ničem. Celej svět o ničem.

Rozhodni si život.

"Why would a genius be trippin on me"

Oživení ran na základě vnějších podob.
Všichni jsou si podobní.
Degenerace. A rozhodnutí.

Co chceš?

Chladná, modrá krása Lirael. Ta náhlá sympatie s někým, kdo chce taky umřít.
"Nemám otce. Nemám matku. Nemám zrak."
(Mám otce. Mám matku. A i kdybych měl všechno na světě, nebyl bych spokojený.)

Těch jedů je furt tolik.
Jehly všude.
Nohy jak jehelníček.

Kudy se utíká?

Občas ta představa... ne... to uvědomění... že je reálné, že bych to mohl nedokázat.
To něco.
To cokoliv.

Že nejsem v ničem nejlepší. A v ničem bezchybný.
Že můžu prostě a normálně selhat. I když jsem zatím neselhal. A co bude dál?

A co bude, až se budu muset postavit skutečnému světu?
(Třeba nebudu muset.)

Pořád mi uniká všechno.

Pořád mi uniká to nejdůležitější. Ať je to co je to.

"And I will run there's nothing more to live for"

(Že jsem ti nikdy nevěřil. Řekni, že ne.)
(Bolí mě to nic?)
(Oživený stesk. Umrtvený stesk.)

Nefunkční mysl.

Co když jsem geniální, ale nikdy si to neuvědomím?
(To jen proto, že si chci myslet, že bych mohl být geniální.)
(Nebo talentovaný.)

(Když si tak vezmu nějaké talenty... nějaké sny...)

(Jsou všechny v háji.)

Lament o ničem

19. února 2015 v 17:38 | Grey.t |  Myšlenky a pseudofilosofie
Něco mi přeci jen leží na srdci. Dnes. Ač v kontextu malicherných problémů. Musím se ptát, proč lidé nedokáží jednat na rovinu. I malé děti mají to své ba a neba. Já se s tebou neba. A je to. Co je to za podivné temné sociální hry mezi dospělými? Proč si na rovinu nedokážeme říct něco ve smyslu "promiň, nemám zájem"?
Říká se tomu asi milosrdnost. Soucit. Takové to: Když ho odmítnu, ublíží mu to. Na druhou stranu... když budete někoho dva měsíce mile ignorovat, říkat, že zrovna nemáte čas a podobné bláboly - no jistě, víceméně to člověku dojde. Ale co je v tom za milosrdnost? Ten člověk se další dva měsíce trápí, neví, jestli teda jo, nebo ne, jestli se jen vymlouváte nebo jestli vážně nemáte čas. Co je za milosrdnost na té dlouhodobé nejistotě?
Jistě, je hrozně těžké formulovat přímé odmítnutí. Je hrozně těžké někomu říct na rovinu, že se s ním dál bavit nechcete, že vás to prostě nebaví. Ale pokud nezvolíte vyloženě hnusnou odpověď, pravděpodobně to asi nebude horší než ta "jemná" ignorace. Protože když to neřeknete na rovinu, zažije si ten člověk odmítnutí mnohokrát. Ne jen jednou. Není to jedno "teď ne". Je to třeba dvacet "teď ne". A pořád si nemůže být jistý, že jednou nebude "teď ano!". Ale čím je to vlastně milé? CO je na tomhle milosrdného?
Nic.
Tak proboha. Chceme si říkat dospělí. Chceme se tvářit, že jednáme rozumně. Že jsme míň sobečtí a sebestřední. Tak proč prostě neříct: "Mrzí mě to, ale radši trávím čas s jinými lidmi" nebo něco podobného? Jasně, je to hnusné. Říkáte mu jasně, že ne. Ale aspoň ví, že ne. A že se s tím má smířit. S čím přesně se má smířit, když "dnes ne"? S tím, že zítra možná ano. Kolik z nás si v sobě nehýčká aspoň malinkou naději, že?
Možná jsou to malichernosti. Ale kde jinde začít?

Ššš

17. února 2015 v 23:41 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Trápí mě maličkosti. Hlouposti. Nezvládám jejich bezvýznamnou tíhu. Že X má krásnější tělo. Že jsem nevyspalý. Že nemám samé jedničky. Že nemam svaly.
Koukám na svět za oponou. Je z vody. Chladná. Hýbe se. A zkresluje všechno. Přes její hluk neslyším nic. Jsem oddělený. Spolu se svými malichernostmi. A realita mi uniká. Mluvím a je to jako role. A jsem podivně prázdně spokojený. Nic víc.
Kolik?
Cítím se neurčitě. Jako bych napůl ani nebyl. Nedokážu vědět. Ani pochybovat. Učím se a zapomínám. A jsem příliš unavený na vstřícnost. Usínám. A pak v noci - teď - neusínám ani se zavřenýma očima. Zmatený svět a v něm zmatený já. Jako by mi unikalo něco esenciálního.
Jsem slabý. Tolik chyb. Tolik promeškaných chvil. To je lidský život...
Chybí mi trocha té bezstarostné šťávy z minulosti. Trocha toho "takhle to je".
Kéž by vydrželo nerušené ticho temné krásné noci. Blahodárná melancholie okamžiku.

Mluvit

16. února 2015 v 13:21 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Dlím v prázdném prostoru. Ať to zní jakkoliv pateticky, hrozně jsem to chtěl napsat. Protože je to jako by kolem mě vůbec nic nebylo. Jako by mi celý svět unikal. Bohužel já světu neunikám. Jsem vlečen.
Kdybych byl rod, by bych trpný rod.
Let's have fun...
Cítím se jako součást nějaké zábavy, jejíž součástí být nechci. Nucený smích, protože se smát mám. Ale není tu nic vtipného.
A mé vztahy připomínají spíš mutualismus než přátelství. Za co nejmenší investice mít co nejvíc. Investovat jen tolik, aby mé zisky byly tolerované.
A přesto jsem na lidi až moc hodný. A oni na mě zlí. Nikdy nic na rovinu. Každá cesta, na které jsou lidé, je nechutně pokřivená. Ať už imaginární milosrdností, nebo nechutnou vypočítavostí.
A k smrti se děsím smrti.
Co mi dáš? Co mi dáš?
Nakonec na tom světě není vůbec nic. Všechno já. Vypnout ego. Blabla. Jenom fráze. Nic skutečného. Jen neskutečně skutečný strach.
Jako bych byl někde jinde. Nic není jak má být. Mluvit k lidem je prázdné. Volat do propasti by bylo přínosnější. Nejtemnější propast mám v sobě.

Tired

15. února 2015 v 22:57 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Dřív mě trápilo, že někomu nerozumím. Poslední dobou to spíš akceptuji. A mávám nad tím rukou. Nesnažím se tolik o pochopení. Možná víc odsuzuji. Nakonec nemůžu na bedrech nést tíhu všech. Mám dost starostí s vlastním životem a v těch chvílích klidu si ho už raději užívám, než bych se obětoval pro ostatní. (Teda pokud jsem to vůbec někdy dělal...)
Po dlouhé době mám úzkost, ze které se mi špatně dýchá. Takovou tu, u které máte pocit, že dostanete infarkt nebo něco takového. je to hrozný pocit. Na druhou stranu se mi líbí, jak je to živé. Celá bolest je tak úžasný důkaz života. Bez života není cit.
Kdykoliv cítím bolest, vzpomenu si na Kroniku ptáčka na klíček. Na Kretu Kano. Na její nesnesitelnou bolest, se kterou bych žít nedokázal. A připomenu si tím, že jsem směšný. Má bolest je směšná.
Všechno je vlastně směšné. Minimálně s tou myšlenkou, že se všechno dá kdykoliv ukončit. (Realita je trochu jiná. Jen málokomu se to povede. Asi je nejchytřejší zvolit oběšení, protože je to jedna z nejúspěšnějších metod. Ale já si vždycky říkám, že bych toho zkombinoval co nejvíc. Například se zkusil otrávit práškama s alkoholem a zároveň podřezat ve vaně. Na druhou stranu nevím, jestli by to nebylo kontraproduktivní. Ne že bych ty úvahy myslel vážně. Spíš mi to přijde jako atraktivní kontemplace.)
Potřebuju si asi přečíst něco dalšího od Murakamiho.
Hlavně potřebuju jít spát a přežít... přežít všechno. Přežít zítřek. Přežít celý týden praktik. Přežít zkouškové, které nekončí. Přežít to, že jsem neměl žádný víkend. Přežít to, že příšít víkend se budu učit.
Přežít neživot.
Přežít neživot způsobený přípravou na mnohem větší neživot. Jestli fakt skončím jako vědec tak, jak jsem o tom slyšel...
nechci myslet finančně, ale kterej debil by dělal za dvanáct tisíc jedenáct hodin. (Zapálený vědec.)
A vůbec.
Je mi prostě blbě. Dneska. Teď. Už dlouho jsem nebyl takhle unavený, znechucený, demotivovaný... měl jsem zůstat na fildě. Nebo nevím. Měl jsem jít na ekonomku. Ale nejsem průbojný typ.
Jsem unavený.

11. únor

11. února 2015 v 1:11 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Hořká tíha pod krkem. Jako když nemůžu dýchat. Možná, že nějak tak to je, když se člověk topí. Tolik mi to připomíná dřívějšek. Dny, kdy jsem se podobně cítil pořád. Bojím se, že se to vrátí. Všechno najednou bolí víc. Už nemám brnění.
Možná teprve přijde ta chvíle, kdy se zhroutím. Je to horší.
A zároveň je tu ten hnací motor život. Člověk si nemůže sednout a ponořit se do toho. Pořád si okolní svět vyžaduje reakce. A já mu je vděčně dávám, protože mám díky tomu myšlenky jinde.

Nakonec se vyžívám v tom, že se párám pomocí Susanne. Na jednu stranu hudba, která bolí, na druhou stranu je to tak chápavá bolest.

(Poslouchám Silicone veil a najednou znovu sedím u kuchyňského stolu, jsem první rok na filosofické fakultě a místo přednášky si doma pouštím dokola Susanne Sundfør a přemýšlím o smrti. O tom, že už nechci žít. Cítím bolest a ztrátu.)

Mám pocit, jako bych se řezal. Jako by celý svět byl z křišťálu. Není to krásné, bolí to. Všechno je světlé, bolest je světlá.

Přijde mi, že je teď všechno trapně zbytečné.

Pořád mě rozčilují zbytečnosti. (Třeba že grammy vyhrála Gaga s Bennettem a ne Annie Lennox. O důvod víc nesnášet Gagu. Milion lidí udělalo pro hudbu víc než ona a jejich jména nikdo netočí pořád dokola. Ale Gaga. I když Born this way je vykradená Express yourself, Alejandro vykradení Ace of base a bůhvíco ještě je jen vykradené. A ne že by neměla dobrej hlas, ale doháje. Annie Lennox!) Ale jsou to spíš vlny, které překryjí to podstatné. Na chvíli.

je to smrt, co mě tíží? Nebo je to něco jiného? Něco... co se smrtí odkrylo?
Nedá se pořád žít se zavřenýma očima. I když je hladina klidní, je pod ní celý oceán. A to podstatné bývá někdy až úplně na dně. A někdy stojí za to se pro to potopit a riskovat, že se nevynoříme.
Pořád mě tak láká.... dno oceánu.
Zahrada chobotnic.
Místo nerušeného ticha, obludně nádherných tvorů, tmy...

Možná se tiše topím. Tak tiše, že o tom sám nevím.
(Možná je na tom něco nádherného.)


Být sám venku. Cítit sníh. Cítit dech. A mráz. Nechat se žrát. Až do nekrózy.
Vidět sníh.
Nechat se odnést. Nechat si vzít duši.
(Ať si ji vezme kdo chce.)
(Stejně je navždy moje a musím s ní žít.)

Být na dně studny.

Přítel

10. února 2015 v 0:16 | Grey.t
Není k tomu co říct a tak k tomu nic neříkám. Je prostě zbytečné mluvit. I když si to zaslouží. Zasloužil by si tolik krásných slov. Víc, než většina lidí, o kterých jsem tu kdy psal. Víc krásných slov, než kolik jsem mu dosud řekl.
Fakt je, že jsem to asi věděl. Předem. Už když odjížděl jsem věděl, že ho vidím naposledy. Možná to bylo prostě rozumové vyhodnocení. Je mu sedmnáct let a to je na psa hodně. Nejí. Je na tom den ode dne hůř. Ale takové závěry tu už byly tolikrát a nic neznamenaly. Teď je to jiné.
Proč brečím nejmíň z rodiny? Proč mě to netrápí tolik jako ostatní? Je to špatně? Já jsem smutný. Jsem hrozně nešťastný. Možná si to ještě plně neuvědomuju. Nebo jsem se s tím smířil mnohem dřív. Nebo nevím. Chybí mi. Vzpomínám na něj a to pomyšlení, že ho už vážně nikdy neuvidím, je hrozné. Bolí to.
Je to čistý smutek. Smutek ze ztráty jedné z nejbližších bytostí. Ze ztráty přítele, který tu pro mě byl v dobách, kdy jsem žádné jiné skutečné přátele neměl.
Přišel jsem o svého bílého, chlupatého... a možná trochu (ale tak hezky) smradlavého anděla. O bytost, která byla pro můj život tak samozřejmá, jako dýchání. O někoho, s kým jsem trávil skoro každý den.
Nikdy nechci říct "Je to jen pes." Už několik let tu větu nesnáším. Pokud je pro člověka pes jen pes, možná by se měl zamyslet nad tím, jestli si vůbec měl psa pořizovat. A pokud žádného psa nemá, asi nepochopí, že pes není jen pes. Možná pokud měl kočku, je schopný empatie...
Nebyl to pes. Byl to přítel. Umřel mi přítel. A já jsem u toho nebyl. (A možná jsem za to rád.)

Už tolikrát jsem přemýšlel, co bude, až se to stane. Co bude se mnou. Vždycky jsem si myslel buď že se zhroutím, nebo že to přejdu s podivným smířením. Je to něco mezi. Možná blíž tomu smíření. Asi díky tomu, že vím, že se mnou strávil krásné chvíle.
Najednou se člověk musí ptát, co je po smrti. Kde je teď a jestli ví, co si myslím. Možná není nikde, prostě není vůbec. Ať tak nebo tak, ve mně zůstalo prázdné místo.

Trust me

8. února 2015 v 1:34 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Susanne. Křehké tóny. Křehkost filosofa. Závan mrtvého podzimu. Slzy a touha umřít. Touha nebýt. Jak to bylo tehdy. Jemně se mě to dotýká. Je to už tak dávno. Svět se zdál tak hluboký. Bezedný. A bezejmenný. A já v něm byl sám. Jako by se odvrátilo všechno, v co jsem do tu dobu věřil, v co jsem doufal, co jsem miloval. Jeden den jdete za svým cílem a druhý den jako by nikdy neexistoval. Rozplyne se. Jako by to byla iluze.
(Už jsem ho nikdy nenašel.)
Všechno mi to něčím připomíná Brno. Jak tam stojím, napůl ztracený, napůl svobodnější a živější než kdy jindy. Koukám na Špalíček. Všechno je tam tak jiné. V té době.
Je to už tak dlouho.

"Beauty is poisonous, disruptive,
and heaven must be an iron rose, unfolding"

Přibližně půl roku předtím, než jsme se poznali. A teď tu ležíš vedle mě a spíš. Největší láska mého života. Celou dobu čekám na popravu. (Milovat znamená čekat na popravu.)

Svět se přede mnou teprve otevírá. Teprve vycházím ze stínů. A ani nedokážu zaručit, že se do nich každou chvílí nevrátím. Že nepřijde zpět ten podivný apatický chaos. Tisíce jehel desynchronizovaně bodajících do těla. Extatická úzkost. Opojná chuť zemřít. Ve vzpomínce tak romanticky krásné. (Ale bylo to krásné tehdy?)

Když budu šťastný, budu pořád tím, kým jsem?

Budu šťastný? I když si ponechám trochu toho pocitu, co chutná jako darjeeling?

"We are ruins within ruins"

Někdy nevím, jestli věřím v Boha. Někdy říkám věci jen proto, že jsou krásné. Možná věřím jen pro tu oslňující úžasnost, pro ten pocit. Ne pro víru samotnou.
(Pro pocit osvíceného zoufalství?)

Když nemáte pevný tvar, nejste tak zranitelní. Mlze se špatně vráží kůl do srdce.
A ztratit realitu... to není tak hrozné, ne?
Ale nakonec někdy zatoužíte, aby bolest byla bolestí, zem zemí a nádech nádechem. A vy sebou.

Ještě osm dní.