Přesně na tohle jsem čekal! Až objevím něco zajímavého, co mě naláká a zároveň zaujme. Něco, co nejde do ucha tak snadno, ale umí vábit. Něco, co se dá poslouchat dokola, k čemu se cesta musí hledat. Ale u čeho má člověk pocit, že to za to stojí. Něco, v čem se mísí zamyšlená radost ze života se špetkou chmur. Něco zpívané silným hlasem - a hlavně něco, co mě spontánně donutí zpívat.
Přístupné, ale nepodbízivé indie na pomezí rocku a popu, to je (ano, všimněte si mého reklamně-recenzujícího stylu!) prosím Anna Calvi. Záviděníhodný hlas schopný několika různých projevů na albu obratně tančí na pomezí popové líbivosti a nepodbízivé osobitosti. Přívětivost popu je najednou rozbitá specifickou hrou na elektrickou kytaru. A od velmi chytlavé Suddenly, což je možná největší skvost alba One Breath, se člověk během několika minut přesune do světa, kde je vize melodičnosti pomalu, ale jistě rozebírána.
Možná je to něco, co mě o zkouškovém vůbec nemělo potkat, pro tu romanticky zahalenou svůdnost, pro jisté náznaky drsnosti. Kdyby nic jiného, už pro ten hlas. Nebo kvůli tomu, že v jedné písni máte pocit, že se blížíte k rocku a v další, konkrétně ve One breath, na vás najednou vyskočí smyčcová část, která evokuje mírně dramatický závěr černobílého romantického filmu. Anna tančí mezi protiklady naprosto nesmlouvavě, ale nenuceně. Jako by říkala: To není touha šokovat, to jsem já. To je moje hudba. Ber, nebo nech být.
A mně se to líbí.
Není to můj styl, ale líbí se mi to :) A recenze je jak vystřižená z nějakého časopisu. Třeba by to stálo za zkoušku :)