close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Pain (nezapomeň)

7. ledna 2015 v 1:45 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Ne že bych neměl spát. Ale je to paradox zkouškového. Všechen ten život, co nestihnu promarnit během dne kvůli učení, musím promarnit v noci. Takže ať žije ponocování. Kruhy pod očima (pořád mám korektor... ne že by fungoval, rovnou bych si to mohl natřít temperou) a tak..
Na zkouškovém je skvělé to, že nemusíte řešit skoro nic. 90 % (dobře, budu upřímný, spíš tak 75 %) dne se myšlenky soustředí na učení. Zbytek času jednoduše využiju na to, abych se stresoval, jak to neumím, abych hledal, co dalšího si pustím jako hudební kulisu (Lord of the rings complete recordings fungují v současném rozpoložení skvěle. Ne tak Hobit.)
Včera jsem posunul hranice své popové tolerance poslechem Prism. Překvapivě se to celkem dá. Jakože to je taková ta neutrální rádiová hudba, která člověka neznechutí.
Ne že by se tenhle článek dal brát nějak vážně. (Ne že by se tak dalo brát cokoliv, co píšu.) Jen je mi smutno a potřebuji si povídat. Přes den na to nemám čas. Ani chuť. Nejraději bych většinu lidí posílal fakt do...
Youtube mi pomalu místo hudebních videí začíná nabízet videa o vesikulárním transportu. A to jen proto, že jsem si pustil písničku o ER proteinu, který se zatoulal do Golgi aparátu a čekal, až KDEL receptor najde jeho KDEL sekvenci, aby ho poslal retrográdní dráhou zpátky do ER. Aby to neznělo tak neodborně, můžu přichodit dolichol, MAP kinázu, cAMP, Na+ CHO3- / Cl - kotransport...
Vzpomínal jsem dnes (vážně dnes? s tím kvantem informací, co mi prošlo bez nějaké paměťové stopy mozkem, mám pocit, jako by to byly tak dva dny...) na Dušičku. A jak nesnášíme léto. Protože nesnáším zkouškové. A pak mi došlo, že ho mám rád. Něčím.
Léto ještě raději. Ale jen díky tomu, jak moc ho nesnáším.
Padá na mě nostalgie. Ten čas racků a takové ty věci. "Cigarety, které jsem nikdy nekouřil".
Když na to myslím, cítím závan života.
Je vlastně docela zvláštní pocit, když vám přijde, že to, na co vzpomínáte jste skuteční Vy. Vy, uvěznění v minulosti. Co je teď, to je jen nějaký stín.
Ne, pořád jsem to já. Jen jiný. V něčem hodně. (V něčem vůbec.)
Když o tom tak přemýšlím, všechny tyhle peripetie milostných neúspěchů, můj současný vztah, věci, které jsem udělal... Nejsem vůbec romantik. Dát někomu květinu do vlasů mi přijde prostě pateticky debilní, ne krásné a láskyplné. Možná mě vážně ničí to, v čem teď žiju. Ten současný vztah. Paradoxně jsem míň romantický já. Nejsem ten, kdo by o půlnoci říkal: "Jsi jedinej, kdo je sexy i v noční košilce." (Ano, nosím noční košilku. Je to pohodlné.)
Potom si člověk říká, jestli není něco špatně. Když nedokáže takové věci opětovat. Nedokáže nabídnout ani náhradu. Nemá vůbec co dát. A když to dává, je to spíš z povinnosti. Přesto jako pár fungujeme. Víceméně.
Jen by mě zajímalo, kdy se zas rozhodnu rozejít. Bojím se toho, ale nějak už to tuším.
Možná mi prostě nic není dost.
Zrovna teď mám pocit, že bych si tu nezadanost fakt užíval.
Možná i tuším, co potřebuju. Paradoxně teď, kdy bych na to stejně neměl čas. Tu zajímavou osobu. Nějaké vzrušení. Takové to příjemné, které člověk zažívá při poznávání nových lidí. Kdy se nadchne pro každou společnou hloupost (jé, ty ten seriál znáš taky? Já ho úplně miluju! A ta písnička... Vážně tu kapelu znáš taky? Nene!). Ty hloupoučké nicotnůstky. A tak.
(Proč? Jen, abych ho pak po tři čtvrtě roce nějak hezky podrazil a zabouchnul se do jeho bývalého?)
(Ne, pořád mi X. nedal úplně pokoj. A asi nikdy nedá. Když cvičím, myslím na to, jak byl na svalnaté. jak se mu líbily moje nohy a moje ruce. A jak se mu nelíbilo moje břicho. A říkám si, jestli by se mu líbilo teď. Jenže se už nezeptám. A myslím na to, co by asi řekl na ty nové písničky od Madonny. A co by řekl na to, že jsem překousnul celý Artpop. Doprdele, vážně jsem tak debilní a naivní a jánevímjaký, že chci, aby se se mnou zas bavil? Nebo spíš proto, že v to ještě doufám?
Možná bych s tím měl vážně něco dělat. Třeba chodit spát bezprostředně po učení, než na mě přijdou tyhle myšlenky. Pak by moje metoda eliminace zkouškovým obdobím mohla fungovat. Prostě ho vyeliminuji z mé mysli a pokud se objeví znovu, začnu to teprve nějak řešit.)
Víte, co udělám? Po zkouškovém, až to budu mít všechno za sebou, onemocním. Abych měl výmluvu pro sebe, proč nejdu do školy. A abych měl výmluvu pro ostatní, proč s nimi nemohu ven. A konečně si třeba odpočinu. Protože prázdniny, během kterých se nezastavíte, nejsou prázdniny. Jen dohánění restů. (Díky tomu nezastavení mám svůj dokonalý ňachňach svetr, dobře... možná je i queer a neučesaný, ale já neučesaný stopro nejsem. tolik stylu nemám.)
Všimnul si někdo, že ten čas fakt letí? Hrozně rychle? Vždyť ještě nedávno jsem řešil, že začíná škola a já přicházím o život. Řešil jsem Střepa a chodil jsem bezcílně po sídlišti.
Kde je ksakru ten čas?
Teď mám přesně tu náladu, kdy to tak krásně bolí. Nějaká divná úzkost. Chci toho víc. Víc takových pomalých a tichých a krásně bolavých chvil. A míň hektického života o hovně. Jediná výhoda takového života je, že se řítíte životem bez smyslu, nestíháte se nad ničím zamyslet a než vás to trkne, jste mrtví.
To už je lepší ten život prosedět, nic nemít, ale myslet. Ne?
"Když jsem ji slyšel, vzpomněl jsem si na tebe."
"Bože ta je nádherná. Ta... ta zn jako já!"
Chci zpátky svůj život. A nevím, kdo mi ho vzal a kde ho mám hledat. (A nebaví mě učit se traslaci a traskribci a sestřih.)
A zasekla se mi myš.
A vůbec je všechno nějaký zaseklý.
Ať žijí půlnoční existenciální krize rodící se uprostřed bezvýznamných článků. Jen ať se to tu dál tváří, že si to se mnou povídá.
Chci brečet někomu na rameni. Někomu, kdo . Kdo zná tyhle krize a kdo mi je tak nesmírně blízko. Jenže já nebrečím. Asi to už neumím. Kdo ví.
Možná mi jen vadí, že už nemůžu být tak sebestředný jako dřív. Protože svůj život sdílím. Protože už nemám čas jen pro sebe, ale část mého času patří i někomu jinému.
Možná mi vadí ta závaznost.
(Vztahová. Studijní. Životní... protože všichni čekají, že prostě dostuduju a půjdu pracovat.)
Možná vážně potřebuju mluvit s někým otevřeně o X. A nemít strach, že by mohl mít předsudky. Ty největší mám já sám proti sobě, možná. Bojím se, že někdo řekne, že by mi neměl někdo chybět, když mám partnera. Nebo že mám něco udělat. Nebo cokoliv. Nebo že jsem něco dělat neměl.
Jsem tak sám.
(Ano, dopouštím se tohoto patetického povzdechu. Dokazuje to, že jsem jen sebestředné depresivní děcko. Jo. Ve dvaadvaceti a ever after.)
Přesně proto jsem tehdy nesnášel Born to die. Protože mi to znělo jako popová sračka pro přesně takové lidi. Pro sebestředná děcka, co si hrají na hrozně depresivní, osamělé a jedinečné bytosti. Pro takové ty lidi, co se tak moc litují a tak moc okatě ukazují, jak hrozně nešťastní jsou. Já takový nejsem. Aspoň jsem si to tehdy myslel.
Don't make me sad, don't make me cry, sometimes love is not enough and the road gets tough I don't know why...
..
Chose your last words, this is the last time, cause you and I, we were born to die...
Takhle v noci v takové náladě je to prostě přesně to... Přesně TO.
Co se nedá popsat. Ta chvíle, kdy mi to vžene slzy do očí, úplně mě to rozechvěje a mám pocit, že s tím rezonuji. I když je to potichu, ale podobně, jako když jsem čekal na vlak do Štětí. S Adamem a Evou v batohu. S Adamem a Evou, ve kterých jsem ještě do nedávna schraňoval jízdenku. Když to tam hrálo, na Hlaváku. Na plno. Na celou tu prázdnou halu. A já si říkal, že to je znamení. A věděl jsem, že jedu za člověkem, který by se do mě nezamiloval, ani kdybych se postavil na hlavu. Stejně jsem ale měl ten osudový pocit. Že jedu za nádherným klukem a hraje Born to die a já to tak prožívám.
Jsou z toho trosky. Mojí vinou. Protože jsem sebestředný malicherný kokot.
A protože si se mnou už nikdo nepovídá. Ne. Protože já si s nikým nepovídám. Protože jsem ještě uzavřenější, než když jsem se nebavil vůbec s nikým a žil jsem si sám pro sebe. Možná jsem si tak psal s někým oddaně na ICQ. Teď jsem míň sdílný. Možná to je tím, že se mělním mezi tolik lidí. Možná je to tím... a proč bych měl kurva vědět, čím to je?
Prostě už si s nikým nepovídám. Mluvím... a mluvím hlavně o sobě. A stejně z toho nic není. A když mluvím o druhých, mám pocit, že jim stejně nedokážu dát tu komunikaci, kterou potřebují. Kterou jsem jim dával dřív.
Kde jsou ty časy, kdy jsem se pohoršoval nad lidmi, co hledají jen sex? Kde jsou ty časy, kdy mě rozčilovali lidé, co se nechtěli zamilovat? Kde jsou moje ideály o lásce a o partnerech?
Doprdele, vždyť už je mi to všechno jedno. Možná jsem tak hrozně uvědomělý a tolerantní a chápu, že každý si může vybrat takový život, jaký jemu vyhovuje a že přesně tak to má být. Toleruju, nebo se aspoň snažím tolerovat všechny názory. A nakonec.... to prostě koční tím, že nemám nic. Že když jsem nesnášel a rozčiloval se a byl jsem netolerantní a absolutistický a já nevím jaký ještě... Tak jsem toho měl víc.
Třeba romantický ideály. Teď mi je to jedno. Je mi jedno, co dělá můj partner, protože je to jeho život a já mu toleruju jeho rozhodnutí. A vlastně ani nemám představu, jak by se měl chovat, aby to bylo lepší.
Někdy bych vážně radši umřel. Při představě, že těch chvil, kdy takhle mluvím, kdy takhle cítím, bude míň a míň. A teď normálních chvil, kdy budu muset fungovat jako běžný člověk, bude víc a víc... Prostě se mi do toho nechce. Nechce se mi pracovat. nechce se mi ani učit. Chci si žít. A co na tom, že nevím, co to znamená. Znamená to mít čas učit se Sindarštinu a Quenijštinu, přečíst tisíckrát Silmarillion, prostudovat si The history of Middle-earth od Tolkiena (Christophera, nebo JRR?), přečíst si konečně Bibli, psát, psát, psát, přečíst všechno od Woolfové, poslouchat hudbu, pít čaje, procházet se po Praze, po celém světě. Dělat si přesně to, co chci a co uznám za vhodné. Naučit se zpívat. Píct housky. A co já vim.
(Kolik lidí to přečte? Možná někdy já, až budu nostalgicky vzpomínat a pročítat si svůj blog. Protože budu pořád na živu a budu si pořád říkat, jak ten svět stojí za hovno. Protože stojí. Můžeme se naučit to tolerovat a fungovat v tom, ale za hovno stát bude pořád. Můžem si v tom najít i nějaká potěšení, ale ...)
Co jsem ztratil, že už Born to die nezní tak, jak znívala dřív?
Nejsem šťastný. Ani svým způsobem.
Jsem najednou tak obyčejný. Tak nudný. Tak nic. Není mi pomoci. Nová beznaděj. Nová prázdnota. Nová díra.
Temnota myšlenek, kterou miluje tak málo lidí.
I have nothing
A stejně mám tolik co ztratit.
Nejhorší je, že to, co tak miluju, je minulost. Nemůžu ji získat zpět. Je to prostě pryč. Mám jen teď. Vždycky máme jen teď. Jenže já nechci teď. Já chci, aby teď bylo tehdy. Chci se zvednout, přenést se jako jehlu na desce na jiné místo. A pěkně si přehrát, jak to bylo tehdy. Jenže život není deska a já nejsem jehla. Já si nemůžu znovu autenticky procházet to, co už bylo. Můžu na to jen vzpomínat. A to mi nestačí.
(Pokud někdy zjistím, že existuje droga, která dokáže stoprocentně vyvolat vzpomínky a pocity z minulosti, je mi jasné, že neodolám.)
(Prý jsem jako Proust.)
(A kdyby mi to řekl racek tehdy, zbláznil bych se radostí. Stejně jako když mi řekl, že jsem Stepní Vlk. A to je asi přesně to, co chci. Být debilní pískle, co se zamilovává a děsně to prožívá. Radovat se kvůli takové blbosti. A tak dál.)
A nechci jít spát. Protože tohle je důležité. Protože tohle musím prožít. Aby to zničilo mou jistotu světem. Musím si to napsat, abych to nezapomněl. Že můj život není v pořádku. (A vzpomenout si na to po zkouškovém, až budu mít čas na takové věci myslet i jindy než ve dvě v noci?)
Je mi tak smutno. V tomhle světě. Protože tu je všechno špatně. Protože nedovedu být upřímný ani sám k sobě.
Je tu všechno tak špatně...
Měl jsem toho tolik a teď nemám vůbec nic. Ne jako člověk bez majetku. Ten pořád něco má. Má toho spoustu. Jenže já nemám nic. Nemám ty věci, které mají chudí. Nemám ani ty věci, které mají bohatí.
Na jednu stranu bych chtěl slyšet, že tohle prožívají všichni. Na druhou stranu to vůbec slyšet nechci. Chci být tak jedinečně smutný.
Zůstal mi blog. Spojník mezi minulostí a současností. Nikdy se ho nevzdám. Snad nikdy nebudu muset. Aspoň něco je stále stejné.
Přidej olej. Přidej olej. Přidej olej.
Jsem tak hrozně starý. Tak hrozně mladý.
"Máš starou duši"
Další věc, co si říkám... a co možná nikdy neříkám...
nevím, jestli chci být v pořádku. Jestli chci být šťastný. Mám pocit, že bych pak ztratil úplně všechno.
Asi jsem se rozbil.
Zajímavý lidi lovím na iboys na citáty v elfštině.
A nechytaj se.
Just leave me alone. Se vším, co bylo. Se vším, co nemám.
Všechno je pryč. Potřebuju subtilnost smutku. Ten pocit. To je jediné, na čem záleží.
(Ten pocit, to jsem já.)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 bludickka bludickka | 8. ledna 2015 v 19:30 | Reagovat

Doufam ze nas ceka i fotka tebe v nocni kosilce :)
Je to presne tak. Vsechny chvile, kterou jsou hekticke,nebo myslenky, ktere jsou hekticke ubiraji zivotu hezkost. I tu bolavou hezkost. Taky mam pocit jako by cele fungovani sveta bylo spatne.

2 grey.t grey.t | E-mail | Web | 9. ledna 2015 v 18:00 | Reagovat

[1]: Taková fotka neexistuje a ani existovat nebude :D

Jako by se dnes člověk musel honit k zešílení, jen aby se uživil. Je to zvláštní čas.

3 bludickka bludickka | E-mail | Web | 10. ledna 2015 v 8:53 | Reagovat

[2]:Tak to jsem zklamana. Urcite by ti to zvedlo navstevnost :) No, je to cimdal tezsi umet se v tomhle blaznivem svete zastavit a najet do pomalejsiho rezimu.

4 grey.t grey.t | E-mail | Web | 10. ledna 2015 v 13:31 | Reagovat

[3]: No to možná jo :D A co třeba kdybych se nahrál na video jak něco zpívám, to by teprve bylo návštěv! :D (A taky lidí, co by dobrovolně ohluchli :D )

je to těžké. Nevím, jestli to není i nemožné... :/

5 bludickka bludickka | E-mail | Web | 10. ledna 2015 v 14:27 | Reagovat

[4]: Tak nekdy, az mi budes chtit zlepsit naladu, tak mi to muzes poslat na email :D
Kratkodobe to jde, ale z dlouhodobeho hlediska nevim nevim.

6 grey.t grey.t | E-mail | Web | 10. ledna 2015 v 14:34 | Reagovat

[5]: Myslíš noční košilku, nebo písničku? :D

Jo, krátkodobě asi jo. Někdy i to stačí, aby člověk aspoň trochu nabral energii a dokázal zas čelit hektickému světu. Možná, že z dlouhodobého hlediska je potřeba nějak radikálně změnit pohled na věc, ale kdo ví...

7 bludickka bludickka | E-mail | Web | 11. ledna 2015 v 9:10 | Reagovat

Souhlasim.
Pisnicku v nocni kosilce :) Uz ted se tesim :D

8 grey.t grey.t | E-mail | Web | 11. ledna 2015 v 17:18 | Reagovat

[7]: No, jsem zvědavý, jak si s tím poradím, tím pádem to bude chtít video :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama