Předvčírem dopadlo kladivo. Co je na střepy už se neslepí. Celý den podivná nálada. Pozůstatek noci. Vědomí, že věci nejsou tak v pořádku, jak vypadají. Že všechen ten řád je jen iluze. Všechno, na co spoleháte. To šťastný svým způsobem. Jak dlouho už to není pravda? Jak dlouho si lžu?
Má cenu vůbec mluvit?
S tlakem zkoušek se všechno zmenšuje. Rozmazává. Mizí. Nakonec nezbyde čas na nic. Jen po půlnoci, v době, kdy bych měl nabírat síly na další den.
Všechno kolem se třpytí. Jako zamrzlé a roztříštěné.
Repetitivní motiv pro repetitivní život. Nekonečno zamčené v zrcadle. Jediné nekonečno.
Svět kolem mě je povrch. Všechno co vidím. Všechno co cítím. Jenom slupka.
Mám chuť vzít kladivo. Všechny ty povrchy rozbít. Protlouct se dovnitř. K jádru. K podstatě. (Třeba ani žádná není...)
Jsem křehký.
V záplavě ničeho. Uprostřed světa, co nezná otázky. (Co nezná odpovědi.)
Je mi tak blízký a přitom tak vzdálený. Jsem nejlidštější člověk. Nejpozemštější pozemšťan. A přitom najednou tolik cizí. Tolik vzdálený. Chvíli jako by byl svět stvořený jen pro mě. A pak... jako bych sem jen zabloudil.
Chybí mi někdo, kdo by byl jako sen. Někdo utkaný z té nejjemnější látky. Čistý, neposkvrněný, křehký a přitom tak hrozně silný. Někdo, koho bych bez závisti a žárlivosti obdivoval. Někdo úžasný, z jehož pohledu by se mi zatajil dech. Někdo takový, jaký nikdo není. Jaký nikdo nikdy nebude.
Někdo, u koho bych měl pocit, že umí lítat.
Někdo, kdo by mi říkal krásné věci. Krásné věci, které by na mě krásně působily. Ne lichotky, mastičky na mé ego. Něco, co by mě hluboce zasáhlo. Věci, které by se mnou rezonovaly. Které by mě povznášely.
Chybí mi někdo. (Někdo, kdo by byl jako déšť.)
Někdo, kdo by ocenil můj chlad. Mou vlhkost. Kdo by byl rád, že ve mně neustále prší. Že mám uvnitř barvu zmoklých chodníků. Že jsem tak neskutečně patetický. Někdo, kdo by nemusel říkat miluji tě.
Někdo jako Vlny. (Od Woolfové.)
Taky bych chtela potkat toho cloveka. Cloveka ´z posledniho odstavce`. Nejak jsem prestala verit... I kdyz ne snit.