Studium biologie na mě konečně začíná zanechávat ásledky. Ovšem nejsou to asi následky, které by rádi viděli vyučující. Místo, abych si pamatoval, jakými biochemickými drahami vyrábí ty které organismy energii ve formě ATP, přemýšlím nad tím, kde vlastně stojí hranice života a něčeho, co by se dalo nazvat mezidruhovou etikou.
Člověk z pohledu biologie není nadřazený druh. Je to možná evolučně hodně odvozený druh s výrazně vyvinutou centrální nervovou soustavou. Tvor schopný vědomí sebe sama, sebereflexe a vůbec takových věcí. Z hlediska evoluční biologie ho to ale nečiní o nic výše postaveným. Je jen výborně adaptovaný a až nastanou podmínky, kterým se nebude schopný dost rychle přizpůsobit, nastane nejspíš éra jiného druhu. Někdo se prostě bude líp adaptovat na nové podmínky, získá evoluční výhodu, obsadí víc prostředí...
Otázka, která mě ale trápí, jsou nebohé mikroorganismy, na které si nikdo nevzpomene. Na našem těle a uvnitř něj žije víc mikroorganismů, než kolik má naše tělo vlastních buněk. Dovedete si to představit? Prakticky je toho na vás víc cizího, než vlastního. K tomu ještě přidáme fakt, že bez některých z těch mikroorganismů bychom nebyli schopni plnohodnotného života. No... my možná ano, ale co takové krávy? Víte, že krávy vůbec nejedí trávu? Ony ji polykají a v žaludcích jim tu trávu tráví mikroorganismy. Krávy totiž neumí rozkládat celulózu. Neumí to žádní živočichové, kromě plžů. Všichni býložravci jsou tedy závislí na svých mikroorganismech, které v jejich těle fermentují rostinnou stravu a během toho vyrábí látky, které může využít jako zdroj energie zase býložravý organismus. Což je fascinující, ale kde potom končí kráva a začíná mikroorganismus? Protože kráva by bez něch umřela. Je to pak samostatný jedinec?
Všude, kam se podíváte, nějaké mikroorganismy žijí. Nakonec, nežijí patrně jen v kráterech vulkánů. Některé mikroorganismy snesou dokonce teplotu vyšší než 100 °C. A některé nižší než 0 °C. Jejich metabolismus je mnohem rozmanitější, než metabolismus všech hub, rostlin a živočichů dohromady. (Což zní krásně, ale zkuste se to učit.)
A pak si nějaká taková nevinná malá (ona je vážně malá) bakterie vleze k vám do pusy. Nějakým zázrakem se jí navzdory všem imunitním nástrahám podaří projít někam hlouběji do těla, dejme tomu do průdušnice. Řasinkový epitel ji náhodou nevyhodí ven. A ona si tam založí pokojně kolonii. Nežije se jí tam lehce, ale co jí zbývá? Patrně se tam nedostala cílevědomě, ale tak nějak ji tam osud zavál. Množí se a množí a snaží se ze všech svých chabých metabolických sil přežít. Životně důležitých látek se jí v těle nedostává tolik, kolik by se jí dostávalo jinde. Tak například železo musí pracně vychytávat a přít se o něj s buňkami vašeho těla. A zároveň se musí držet, neustále se bránit imunitnímu systému, množit. Až z toho všeho najednou nějak vzejde, že máte zánět dolních cest dýchacích. Protože je bakteriálního původu, předepíše vám doktorka, též bohatě kolonizovaná symbiotickými organismy (pozor, symbióza neznamená, že si oba pomáhají, to je mutualismus, mezi symbiózu patří i parazitismus, komensalismus...), třeba augmentin, tedy antibiotikum. A vy tuhle o život bojující kolonii vlastně celkem nevinných bakterií, které vám nechtějí ublížit, jen se snaží přežít, kde jsou, nemilosrdně zabijete. Snad s pocitem, že je to prostě nemoc. Přitom je to spíš taková návštěva. Nejspíš to uděláte s dojmem, že vy jste člověk a váš život je důležitější. Proč?
Tady skutečně vyvstává otázka, která mě jako zádumčivého biologa trápí. Proč by se měl člověk chápat jako něco víc? Je to stejný mnohobuněčný organismus jako každý jiný. Nemá o nic větší právo na svět. Alespoň z biologie nic takového nevyplývá. Můžete se odvolávat například na velikost mozku a počet synapsí, na schopnost sebeuvědomění. Ale člověk není jediný, kdo je toho schopný. A nakonec evolučně jsme pořád jen dobře adaptovaný druh a geneticky jsme druh, která má díky mutacím velký počet synapsí a schopnost sebeuvědomění. Není to víc než mutace, která nám poskytla evoluční výhodu. Pravděpodobně.
Ale vraťme se k nyní zdecimované kolonii mikroorganismů ve vašich dýchacích cestách. Nejspíš jste zavraždili tisíce živých bytostí. Možná miliony. Jediné, co vás omlouvá, je fakt, že všichni bojujeme o přežití. Jak ten organismus v nás, tak my. Nenecháme se zabít, stejně jako se ten organismus nezvedne a nejde si někam jinam. Vlastně svým způsobem nemáme na výběr. Úplně stejně jako nemá na výběr on.
Ale tak se zeptejme, proč je nám vlastně jedno, že vraždíme tolik mikroorganismů, ale být to myši, reakce okolí by byly dost odmítavé. Je mnohobuněčný organismus něčím lepší? (Čistě biologicky!) Je stejně dobře přizpůsoben prostředí, jako mikroorganismy. Čeho si na myši ceníme? Co ji pro nás dělá tak užitečnou? Dokáže to vůbec vysvětlit biologie? Je to fakt, že myslí a cítí bolest? Mikroorganismy nemají nervovou soustavu, tudíž nemají ani myšlení v podobě, v jaké ji známe my. Ale... co když jednobuněčné organismy myslí?!
Možná je to blbost. Ale vezměme si buňku. Nějak se někde ocitne. Co všechno dělá? Pohybuje se podle koncentrace látek v prostředí na místo, kde ji bude lépe. Látky z okolí přijímá, reaguje na ně. Podle toho, jaké jsou, mění svůj metabolismus. Mění, co z její DNA se přepíše do RNA a z ní přeloží do proteinů. Tím změní funkci svého buněčného těla. A zde se rozhodneme, že je živá. A myslí?
Celé se to dá chápat jednoznačně jako soubor biochemických reakcí. Přítomnost té a té látky v prostředí vede k navázání látky na receptor, který daná buňka už měla. Navázáním se změní "tvar" proteinu (laicky řečeno, odborníci říkají konformace, což prakticky znamená, že se v něm čistě chemickým procesem přeskupí vazby a změní se jeho terciální struktura). Změna konformace vyvolá další reakci, tentokrát uvnitř buňky, protože receptor prochází buněčnou membránou. Uvnitř buňky se tím aktivuje nějaký další protein, který se na základě chemických reakcí například pohybuje a na jinou látku něco naváže. Třeba fosfát. A takhle to jde dál a dál, až se to donese - čistě chemicky - až do jádra buňky, kde to - pořád čistě chemicky - vyvolá nějakou změnu. Ta změna způsobí, že se budou z DNA vypisovat jiné geny. Buňka bude mít jiné proteiny a bude umět například štěpit jiné látky a vyrábět z nich energii, kterou potřebuje k fungování reakcí, které v ní probíhají. Kde přesně se nám tu objevuje život? (Natož myšlení?)
Nakonec se to celé jeví mechanicky. Přijmeme to tady?
Protože pokud ano, pak se nám objevuje mnohem závažnější problém. Totiž sejdou se dvě buňky a začnou žít spolu. Přijali jsme, že samostatně fungují víceméně mechanicky nebo chemicky. Jejich spojení probíhá podobně chemicky. Nikde se tam neobjeví najednou žádné myšlení, žádné "aha, tohle bude kamarádka". Prostě druhá buňka vylučuje látky, které mně se hodí. Tak se - chemicky, prakticky stejným postupem, který byl výše zmíněný - pohybuji k ní. Žijeme u sebe, já si beru to, co ona nepotřebuje, ona si bere to, co nepotřebuju já. Pořád jen chemie. Chemické soužití dvou... mechanismů.
A pak se takhle sejde mnohem víc buněk a nějak podobně vytvoří mnohobuněčného živočicha. Vzájemné dorozumívání - pořád čistě chemické - je mnohem propracovanější. Všechny buňky potřebují vědět, co se kde v jejich uskupení děje. Dejme tomu, že jsou ale pořád samostatné. A tak když přijde dejme tomu nějaký virus - tedy kus DNA, která se dostane do buňky a čistě chemicky využije její mechanismy a zmnoží se, jde do dalších buněk... V tu chvíli třeba může jedna buňka dostat signál o nákaze a pomocí různých mechanismů se od celku odpojit a žít samostatně. (Žít?)
Ale někdy se stane, že jsou jednotlivé buňky natolik provázané vzájemnou chemií, že se neopustí. Nedovedou už žít samostatně, protože přizpůsobily plně své jednobuněčné tělo tomu, že žijí v sousedství buňky, která jim dá nějaké látky.
Uděláme krok vpřed a máme tu mnohobuněčný organismus. Už ne jednu buňku, která čistě chemicky funguje "životaschopně". Máme tu něco, co má dejme tomu pusu a řiť, možná i nožičky. Co má třeba i nervy a centrální nervovou soustavu a může zhodnotit, že támhle je víc světla a proto tam půjde. Jak to ale funguje? Čím je tenhle tvoreček živější, než buňka? Vůbec ničím. Protože všechno, co se odehraje - pozorování jevu, rozhodnutí, pohyb - je opět jen chemickou činností buněk, ze kterých se skládá. Je to ale velmi komplexní souhra, velmi složitá síť chemických reakcí. Komplexita chemických reakcí je tu už nesmírně vysoká. Je to provázanost, o které se nám ani nesnilo. Ale pořád jsou to chemické reakce. Od jaké míry komplexity tedy řekneme, že je to život? Už ta jedna buňka je nesmírně složitá. Ale je to mechanismus. Molekulární či biochemický mechanismus.
Stejně tak je to mechanismus u mnohobuněčného tvora. I myšlení je vlastně jen buněčný mechanismus. Ale teď si to představte. Začali jste u C2 + 2O2 -> 2 CO2. Jednoduchá chemická reakce. Milionkrát a možná ještě víc složitější jsou jednotlivé reakce v buňkách. Ale pořád reakce. Milionkrát složitější než jednotlivé reakce v buňce je buňka jako celek, jako soubor vzájemně se ovlivňujícíc reakcí. A ještě to takhle několikrát vynásobně nebo radši umocněte a máte tam reakce, které tvoří naše myšlení. Přítomnost nějaké látky vyvolá reakci jednoho neuronu. Dojde k depolarizaci membrány, přenosu akčního potenciálu a nakonec vylití neurotransmiteru na synapsi. Což vede k tomu, že zareaguje jiná buňka. Takových reakcí se vám každou vteřinu v mozku dějí miliony. Nakonec i když to člověk vnímá čistě mechanicky, je to ohromný zázrak. Vemte si, jak nepravděpodobné je, že se tolik reakcí právě takhle uspořádá. Vezměte si, jak je nepravděpodobná každá vaše buňka. Jak nepravděpodobní jste vy. Jaký zázrak je každá vaše myšlenka. Každá. Každá vteřina, kterou považujeme za samozřejmou, je vlastně zázrak.
A to jsme neopustili biologii a všechno jsme redukovali na chemické reakce. Dostali jsme se k zázraku. Možná k mnohem zázračnějšímu stvoření, než kdybychom zahrnuli boha a duši, protože pak se to najednou celé nejeví tak nepravděpodobné. Ale připusťte si tu nepravděpodobnost - a tu pravdu. Že jste. Že samotná vaše životaschopnost je zázrak. Vezměte si, jak dovedeme vnímat a popisovat svět. Jak umíme pracovat s informacemi. Ukládat je do slov. Vybírat je z nich. Interpretovat je. Dovedeme zkoumat svět kolem sebe. Dovedeme zkoumat základy světa, ze kterých vyplýváme. Představte si to kvantum chemie za tím. Tolik přenesených nervových vzruchů. Tolik chemických reakcí.
A pak si připusťte, že je třeba ještě něco víc. Že jste ještě víc, než jen tenhle zázrak. Že jste živí. Že jste člověk. Že máte duši. (Už to je důvod se milovat.)
Ale pořád je tu otázka - a na tu není odpověď - kde se tam vzal ten život? Je život - aspoň biologicky - prostě jen stupeň komplexity a uspořádanosti chemických reakcí?
A není nakonec život jen iluzí našeho myšlení? Tím, že tak vnímáme svět? Protože dřív jsme o molekulách nevěděli nic, ale vnímali jsme živé tvory kolem nás. A tak jsme se rozhodli, že je život. A teď, když vidíme chemii za ním, už je život natolik zažitý, natolik fixovaný v našich chemických reakcích, že se ho nedovedeme zbavit.
Nebo prostě vážně je. Když si vezmete, jak si uvědomujete svoje pocity. Když je vám smutno. Jsou smutné všechny vaše buňky? Jde jen o komplexní signalizaci, která dává všem buňkám pokyn k určité aktivitě, což nakonec vyústí ve váš celkový pocit?
Nedokážu se přenést plně na svět molekul. Nedokážu si připustit, že bych mohl tak moc nebýt. Ale možná je právě tohle jedna z cest k osvícení. K tomu, že jedinec, myšlení a prostě všechno kolem je jen iluze.
ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁTOMEMILUJUCELEJTENHLETVŮJČLÁNEKJUHŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮ! (O=0
Klid... A teď seriózně.
Po tom nadpisu jsem si to nemohla nepřečíst. A byla jsem z toho úplně na větvi, bezesporu je to nejlepší věc na dnešním dnu. Mám pocit, jako bych od Tebe ještě nic lepšího nečetla, i když to možná není pravda, ale to je tím, že jde o všechno, čemu věřím a co mi připadá tak důležité. I když věřím i v jiné věci a i jiné věci mi připadají důležité, ale doufámževíšjaktomyslím. A je to tak úžasně napsané...! Tenhle článek by si měly přečíst přesně ty miliony lidí, kteří nikdy nepřemýšlejí. A teď nemůžu než souhlasit. Strašně moc mě potěšil. Určitě se k němu ještě někdy vrátím. (o=0 A poslední myšlenku sem radši nenapíšu, protože bych to nechtěla zazdít.
[1]: Díky za tak nadšenou reakci. Jsem rád, že tě ten článek potěšil. Vlastně jsem si říkal, že ten hodně biologizující a redukující závěr by mohl spoustu lidí urazit, tak jsem rád, že tobě se to celkově líbilo
[2]: Yeah, science. No, to je prostě takový obrázek, co se na internetu používá, když... já nevím, třeba když se udělá nějaký zajímavý závěr z vědeckých poznatků. Takový "vtípek". Na konci toho článku jsem si právě vzpomněl na ten obrázek, tak jsem našel celé video!
[3]: Aha, dík. Mě to nadchlo, protože to působí, že ten týpek je poněkud méně inteligentní, ale že to slovo říká s velkým nadšením. I když nevím, na co tak reaguje a jestli je to opravdu věda, ale je to roztomilé. (o=0
Mně zase studium biologie přišlo na myšlenku veganství... Jo jo, i rostliny dokáží vnímat, ale přišla jsem na to, že je to lepší styl života z důvodu ekologického a taky zdravotního.
A člověk je podle mě jedinečný díky slovům... A ten zázrak myšlení! Mozek, neurony, chemické reakce... Uaah
ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁTOMEMILUJUCELEJTENHLETVŮJČLÁNEKJUHŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮ! (O=0
Klid... A teď seriózně.
Po tom nadpisu jsem si to nemohla nepřečíst. A byla jsem z toho úplně na větvi, bezesporu je to nejlepší věc na dnešním dnu. Mám pocit, jako bych od Tebe ještě nic lepšího nečetla, i když to možná není pravda, ale to je tím, že jde o všechno, čemu věřím a co mi připadá tak důležité. I když věřím i v jiné věci a i jiné věci mi připadají důležité, ale doufámževíšjaktomyslím. A je to tak úžasně napsané...! Tenhle článek by si měly přečíst přesně ty miliony lidí, kteří nikdy nepřemýšlejí. A teď nemůžu než souhlasit. Strašně moc mě potěšil. Určitě se k němu ještě někdy vrátím. (o=0 A poslední myšlenku sem radši nenapíšu, protože bych to nechtěla zazdít.