close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Bez názvu

12. ledna 2015 v 0:32 | Grey.t |  Střepy
Mám takový ten pocit. Jako kdybych byl nezadaný a chtěl partnera. Nebo něco na ten způsob. Nějak nemůžu najít radost. K večeru odchází. Nechává mě samotného a najednou mi přijde, že jsem sám na celém světě. (Hrozně rád bych to prostě shrnul do pojmi shitty feelings.)
Zas se ve mně probouzí střepovité pocity. Roztříštěný led, chlad, samota. Opuštěnost.
Asi je to něco, co jsem tu popisoval už tisíckrát. Ale pokaždé ten pocit zní nově, originálně a nepoznaně. Pokaždé přichází s děsivou úderností, i když potichu.
Ta představa, že se další den probudím, je někdy tíživá. Možná bych byl nejradši, kdyby už žádné zítra nebylo. Protože nejjednodušší je prostě nebýt.
Odpověď na všechno je jednoduchá. Problém je ve mně. Stálo by za to ho vylovit, rozpitvat, pochopit a vyřešit. Mám pocit, jako by to byla nějaká slizká koule. Kapsa plná nechutných vnitřností. Zamotaných. Utíká před dotekem.
Možná se ve mně jen nahromadilo moc defektů. Malých drobností, které mě zraňují.
To, jak se znovu upínám k některým věcem možná není nic jiného, než příznak. Příznak poškození. Že zas miluju elfy, jako jsem je miloval kdysi. A jako jsem kdysi miloval keltskou mytologii. A takové věci.
Věci mi začínají připadat stejné.
Nebaví mě, jak lidé přichází a odchází. Zoufale se snažím udržet věci, které by se možná měly přirozeně rozpadnout. Několik let od posledního kontaktu se snažím navázat konverzaci s lidmi, kteří pro mě v určité fázi byli moc důležití. Protože k nim mám pořád vztah, zatímco oni o mně už ani neví. Slyšet "už mě nezajímáš" je možná hrozně, ale neslyšet vůbec nic je asi ještě horší.
(Zdravím Morrigan, která sem nechodí. Kterou jsem poznal možná ještě než jsem měl tenhle blog.)
Fakt je, že takhle to asi chodí. Že takhle je to asi normální, běžné. Že to možná lidem ani nepřijde, kdo ví. A já si přijdu jako klíště. Nebo jako nějaká koule, která je obalená přísavkama. A přisává se na všechno kolem. Ke všemu si tvoří křečovitě silný vztah.
A pak zjišťuje, že kolem nic není. (Takhle se z lidí stávají běhny?)
Možná právě teď objevuji, kolik je ve mně věcí. Spousta různých podob, všechny rozdílné. A vyvstává otázka, jak je spojit. Ale to není problém současnosti. Problém teď je možná ten, že se vracejí stíny těch dřívějších . Stíny, o kterých jsem si myslel, že jsou už pryč. Ale s minulostí se vracejí. (Z čistě intelektuálního pohledu to není vůbec špatné. Může to být příležitost k novému růstu. Z pohledu pocitů je to o dost jiné. Strach ze všeho, z každého dalšího dne.)
Pořád se mi daří udržovat se v relativním klidu. Nenechat se strhnout tím vším. Možná je jen otázka času, než mě to semele. Možná se to vůbec nestane. A možná se neděje vůbec nic.

Miluju to ticho před bouří. Když se zastaví i vítr a všude je klid. Nebe pokrývají černé mraky a člověk má pocit, že se stmívá, i kdyby bylo třeba pravé poledne. Ve vzduchu je cítit déšť. Celý svět je napjatý. Otázka není, jestli to začne, ale kdy. Stačí se nadechnout a prochází to celým tělem. A pak spadne první kapka. Všechno se zlomí. Jako kdyby se v tu chvíli změnil celý svět. Přijde další kapka a další. A najednou lije a člověk je skoro promočený. Je ještě větší šero a oblohu prořezávají blesky. Všechno se dá do pohybu a je to hrozně nádherné. Je to plné života. Ale víc života možná vidím přesně v tom okamžiku, než dopadne první kapka.
Připomíná mi to chvíle, kdy jsem se procházel venku, zatímco pršelo. Nechával jsem se úplně promočit, ležel jsem bez trička v parku. Klepal jsem se zimou. V tu chvíli bylo všechno dokonale plné. Dokonale šťastné. A veselé. To byly majáky toho období.

Nesu si spoustu otevřených věcí. Nezodpovězených otázek. Všechna ta nevědomost je moc i na mě. Proč Střep? Proč teď? Proč X.? Proč teď? Proč osamělost?
A musím je řešit opatrně. Vážit každý krok. I tam, kde se zdá půda pevná, můžu spadnout.
(Zvláštní je ten stín, že když nebudu pochmurný, budu prázdný. Že veselý život ze mně udělá nikoho.)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Myšák Myšák | Web | 12. ledna 2015 v 16:00 | Reagovat

Vidím se v tom pár let zpátky.

2 Lilien Lilien | 12. ledna 2015 v 18:21 | Reagovat

Vidím se trochu v tobě. V tom, že když se vyřeší jedna věc, přijde další. Důležitá nebo možná jen zdánlivě důležitá. Potřebovala bych si umět zjednodušit život. A ano, neviset tolik na všech a všem, i když je pravda, že ta moje půlroční prázdnota mě přece jen dost změnila. Ale někdy si říkám, proč to dobré nesvítí z toho života silněji. Dějí se mi dobré věci. Ale když se pak stane jedna špatná, je to jako vlna, co dokáže smazat všechno dobré, co bylo předtím. I kdyby toho dobrého byly tisíce a to špatné jen jedno.

3 bludickka bludickka | E-mail | Web | 15. ledna 2015 v 19:24 | Reagovat

S těmi lidmi to znám. Nechápu, jak to, že lidé, kteří pro sebe v určité době hodně znamenali, na sebe můžou jentak zapomenout. Já to tak nemám. Nejradši bych se udržela v kontaktu se všemi, i když už je třeba pryč ta blízkost, ale nechci si lidi pouštět pryč ze života. Jako kdyby jich čím dál tím víc ubývalo a nových přibývalo už jen málo. Bývám často ta, co se ozývá, klidně i po letech, ale často si pak připadám jen jako vtěrka a mrzí mě, že se mi lidi neozývají sami.. že všechny kontakty jsou vlastně zprostředkované z mojí strany.

4 grey.t grey.t | E-mail | Web | 16. ledna 2015 v 1:50 | Reagovat

[1]: Já se v tom nejspíš uvidím i po pár letech dopředu...

[2]: Otázka je, jestli to prostě nejsou věci, ve kterých se uvidí většina lidí.
Občas mi přijde, že spoustu dobrých věcí dovedeme ocenit až s časovým odstupem. Zatímco ty špatné často s časem ztrácí význam, ale ve chvíli, kdy se ti dějí, jsou naprosto zdrcující.

[3]: Já to taky nechápu, ale děje se to. A smutné je, že to občas pozoruju i u sebe. Že někteří lidé, kteří mi byli blízcí, už mi blízcí nejsou a najedou, po nějakém čase, už mám pocit, že je ve svém životě nepotřebuju. ztratím o ně zájem. Řešil jsem to se Sio... že se nám stává, že když lidi nějakou dobu známe, tak nás omrzí. Na druhou stranu zažívám ta silná pouta... těžko říct, kde je tedy pravda.
Taky mám pocit, že nových lidí přibývá míň a míň. Občas žasnu, kde jsem vůbec sehnal ty staré.
Pocit vtěrky je mi taky známý. Ozveš se jednou a říkáš si: připomenu se. Ozveš se podruhé a už si nejsi jistá. A pak zjistíš, že když se po páté neozveš, tak se žádné reakce stejně nedočkáš a říkáš si, jestli je vůbec zájem o to, aby ses ozvala...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama