Vešel do mého života jako demoliční koule. Dobře, tak ne. Ale mluví se mnou o Madonně. A o Lady Gaze. A miluje Cher. A zná videa Charlieho Hidese. Našel jsem konečně, co jsem hledal? A nakonec to vůbec nic neznamená. Pro ten pocit ,že jsem na obtíž. Že pořád jen otravuju, protože se bavím o marginálních hovnech.
A stejně na to není čas. A stejně to není X. A tak.
Navíc ten pocit, že po čtyřech dnech učení neumíte ani půlku toho, co byste umět potřebovali. Zbývá jeden den. Možná klíčový. What now?
"Kdysi jsem měl malého, teď mám 23 cm!" A já nevím, jestli mám závidět. (Otázka, která by nikdy neměla spatřit světlo světa: vzrušoval bych potom sám sebe?)
Hrozně se těším, až v úterý odpoledne přijdu domů, pustím si nějakou hudbu, hodím si nohy nahoru (budu ležet na gauči a nohy si hodím na poličku, protože mám malý gauč), a budu na všechno kašlat. Zavřu oči a prostě si budu užívat klidu. Aspoň na jedno odpoledne. Odříznu všechny lidi, udělám se absolutně nedostupným a budu mít chvilku pro sebe. A hotovo. No matter what.
Právě teď bych se přitulil k nějaké své smyšlené světlovlasé dokonalé povídkové postavě stejného pohlaví. V jednu dobu jsem si představoval, že jedna z mých postav fakt existuje. Že existuje nezávisle na mně. A miluje mě. Asi jsem musel být fakt moc zoufalý. Nebo prostě ještě uvolněný a bez předsudků. Protože proč ne. Je to vlastně nádherné, když vás může milovat někdo dokonalý, kdo vám svou dokonalostí nesaje krev.
Svět je nekonečný. Když něco skončí, něco nového začíná. Což se jeví krásně. Ale platí to i v dost nelibém smyslu. Když už vás přestane trýznit jedna věc, najde se brzy jiná. A nakonec jednou všichni, zaplať Pámbu, umřem. Na pohřbu si nechám recitovat Skácela. Nebo Hlaváčka. Rozhodně Hlaváčka. Protože jeho recitací lezu všem na nervy. Ať si to užijou ještě naposled. A ať si uvědoměj, jak málo lidí je ochotných se naučit dobrovolně z paměti recitovat. Jak málo lidí dovede ocenit Hlaváčka. (Jak málo lidí vůbec ví, že existoval.)
"Jsou ohně marny jsou a rest in pís."
Mám opakovaný pocit marnosti. A schovávám ho pod učení. Pod hromadu poznámek o kutikulách a intrasyncitiálních laminech milionů druhů bezobratlých. Pod nános děsivé nevědomosti o Arthropoda. Nevědomosti, která ale vůbec nic neznamená. Existenciálně. Existenciálně se jen nořím do hoven.
Rozptyluju se, abych se odvedl od děsivé podstaty. Od děsivé pravdy. Zírá na mě a já se bojím zírat na ni. A tak koukám sem a tam, protože ten pohled bolí. Má oči Medůzy. Fakt je, že na ničem nezáleží. Dokud nikdo nejsem. Nejen v tom odlehčujícím smyslu, ale především v tom marném.
Nakonec je mnohem smysluplnější sednout si na balkon a foukat si brčkem bubliny z bublifuku. Možná se nedozvím nic o světě, ale třeba mě napadne něco o mně.
"We are trapped in the belly of this horrible machine
and the machine is bleeding to death"
Protože prostě ne. Nebo prostě jo.
Chci zpátky svůj naivně romantický svět?
"I said 'Kiss me, you're beautifull, these are trully the last days"
A nakonec jednou všichni, zaplať Pámbu, umřem.