Leden 2015

Biologická nirvana

30. ledna 2015 v 1:34 | Grey.t |  Myšlenky a pseudofilosofie
Studium biologie na mě konečně začíná zanechávat ásledky. Ovšem nejsou to asi následky, které by rádi viděli vyučující. Místo, abych si pamatoval, jakými biochemickými drahami vyrábí ty které organismy energii ve formě ATP, přemýšlím nad tím, kde vlastně stojí hranice života a něčeho, co by se dalo nazvat mezidruhovou etikou.
Člověk z pohledu biologie není nadřazený druh. Je to možná evolučně hodně odvozený druh s výrazně vyvinutou centrální nervovou soustavou. Tvor schopný vědomí sebe sama, sebereflexe a vůbec takových věcí. Z hlediska evoluční biologie ho to ale nečiní o nic výše postaveným. Je jen výborně adaptovaný a až nastanou podmínky, kterým se nebude schopný dost rychle přizpůsobit, nastane nejspíš éra jiného druhu. Někdo se prostě bude líp adaptovat na nové podmínky, získá evoluční výhodu, obsadí víc prostředí...
Otázka, která mě ale trápí, jsou nebohé mikroorganismy, na které si nikdo nevzpomene. Na našem těle a uvnitř něj žije víc mikroorganismů, než kolik má naše tělo vlastních buněk. Dovedete si to představit? Prakticky je toho na vás víc cizího, než vlastního. K tomu ještě přidáme fakt, že bez některých z těch mikroorganismů bychom nebyli schopni plnohodnotného života. No... my možná ano, ale co takové krávy? Víte, že krávy vůbec nejedí trávu? Ony ji polykají a v žaludcích jim tu trávu tráví mikroorganismy. Krávy totiž neumí rozkládat celulózu. Neumí to žádní živočichové, kromě plžů. Všichni býložravci jsou tedy závislí na svých mikroorganismech, které v jejich těle fermentují rostinnou stravu a během toho vyrábí látky, které může využít jako zdroj energie zase býložravý organismus. Což je fascinující, ale kde potom končí kráva a začíná mikroorganismus? Protože kráva by bez něch umřela. Je to pak samostatný jedinec?
Všude, kam se podíváte, nějaké mikroorganismy žijí. Nakonec, nežijí patrně jen v kráterech vulkánů. Některé mikroorganismy snesou dokonce teplotu vyšší než 100 °C. A některé nižší než 0 °C. Jejich metabolismus je mnohem rozmanitější, než metabolismus všech hub, rostlin a živočichů dohromady. (Což zní krásně, ale zkuste se to učit.)
A pak si nějaká taková nevinná malá (ona je vážně malá) bakterie vleze k vám do pusy. Nějakým zázrakem se jí navzdory všem imunitním nástrahám podaří projít někam hlouběji do těla, dejme tomu do průdušnice. Řasinkový epitel ji náhodou nevyhodí ven. A ona si tam založí pokojně kolonii. Nežije se jí tam lehce, ale co jí zbývá? Patrně se tam nedostala cílevědomě, ale tak nějak ji tam osud zavál. Množí se a množí a snaží se ze všech svých chabých metabolických sil přežít. Životně důležitých látek se jí v těle nedostává tolik, kolik by se jí dostávalo jinde. Tak například železo musí pracně vychytávat a přít se o něj s buňkami vašeho těla. A zároveň se musí držet, neustále se bránit imunitnímu systému, množit. Až z toho všeho najednou nějak vzejde, že máte zánět dolních cest dýchacích. Protože je bakteriálního původu, předepíše vám doktorka, též bohatě kolonizovaná symbiotickými organismy (pozor, symbióza neznamená, že si oba pomáhají, to je mutualismus, mezi symbiózu patří i parazitismus, komensalismus...), třeba augmentin, tedy antibiotikum. A vy tuhle o život bojující kolonii vlastně celkem nevinných bakterií, které vám nechtějí ublížit, jen se snaží přežít, kde jsou, nemilosrdně zabijete. Snad s pocitem, že je to prostě nemoc. Přitom je to spíš taková návštěva. Nejspíš to uděláte s dojmem, že vy jste člověk a váš život je důležitější. Proč?
Tady skutečně vyvstává otázka, která mě jako zádumčivého biologa trápí. Proč by se měl člověk chápat jako něco víc? Je to stejný mnohobuněčný organismus jako každý jiný. Nemá o nic větší právo na svět. Alespoň z biologie nic takového nevyplývá. Můžete se odvolávat například na velikost mozku a počet synapsí, na schopnost sebeuvědomění. Ale člověk není jediný, kdo je toho schopný. A nakonec evolučně jsme pořád jen dobře adaptovaný druh a geneticky jsme druh, která má díky mutacím velký počet synapsí a schopnost sebeuvědomění. Není to víc než mutace, která nám poskytla evoluční výhodu. Pravděpodobně.
Ale vraťme se k nyní zdecimované kolonii mikroorganismů ve vašich dýchacích cestách. Nejspíš jste zavraždili tisíce živých bytostí. Možná miliony. Jediné, co vás omlouvá, je fakt, že všichni bojujeme o přežití. Jak ten organismus v nás, tak my. Nenecháme se zabít, stejně jako se ten organismus nezvedne a nejde si někam jinam. Vlastně svým způsobem nemáme na výběr. Úplně stejně jako nemá na výběr on.
Ale tak se zeptejme, proč je nám vlastně jedno, že vraždíme tolik mikroorganismů, ale být to myši, reakce okolí by byly dost odmítavé. Je mnohobuněčný organismus něčím lepší? (Čistě biologicky!) Je stejně dobře přizpůsoben prostředí, jako mikroorganismy. Čeho si na myši ceníme? Co ji pro nás dělá tak užitečnou? Dokáže to vůbec vysvětlit biologie? Je to fakt, že myslí a cítí bolest? Mikroorganismy nemají nervovou soustavu, tudíž nemají ani myšlení v podobě, v jaké ji známe my. Ale... co když jednobuněčné organismy myslí?!
Možná je to blbost. Ale vezměme si buňku. Nějak se někde ocitne. Co všechno dělá? Pohybuje se podle koncentrace látek v prostředí na místo, kde ji bude lépe. Látky z okolí přijímá, reaguje na ně. Podle toho, jaké jsou, mění svůj metabolismus. Mění, co z její DNA se přepíše do RNA a z ní přeloží do proteinů. Tím změní funkci svého buněčného těla. A zde se rozhodneme, že je živá. A myslí?
Celé se to dá chápat jednoznačně jako soubor biochemických reakcí. Přítomnost té a té látky v prostředí vede k navázání látky na receptor, který daná buňka už měla. Navázáním se změní "tvar" proteinu (laicky řečeno, odborníci říkají konformace, což prakticky znamená, že se v něm čistě chemickým procesem přeskupí vazby a změní se jeho terciální struktura). Změna konformace vyvolá další reakci, tentokrát uvnitř buňky, protože receptor prochází buněčnou membránou. Uvnitř buňky se tím aktivuje nějaký další protein, který se na základě chemických reakcí například pohybuje a na jinou látku něco naváže. Třeba fosfát. A takhle to jde dál a dál, až se to donese - čistě chemicky - až do jádra buňky, kde to - pořád čistě chemicky - vyvolá nějakou změnu. Ta změna způsobí, že se budou z DNA vypisovat jiné geny. Buňka bude mít jiné proteiny a bude umět například štěpit jiné látky a vyrábět z nich energii, kterou potřebuje k fungování reakcí, které v ní probíhají. Kde přesně se nám tu objevuje život? (Natož myšlení?)
Nakonec se to celé jeví mechanicky. Přijmeme to tady?
Protože pokud ano, pak se nám objevuje mnohem závažnější problém. Totiž sejdou se dvě buňky a začnou žít spolu. Přijali jsme, že samostatně fungují víceméně mechanicky nebo chemicky. Jejich spojení probíhá podobně chemicky. Nikde se tam neobjeví najednou žádné myšlení, žádné "aha, tohle bude kamarádka". Prostě druhá buňka vylučuje látky, které mně se hodí. Tak se - chemicky, prakticky stejným postupem, který byl výše zmíněný - pohybuji k ní. Žijeme u sebe, já si beru to, co ona nepotřebuje, ona si bere to, co nepotřebuju já. Pořád jen chemie. Chemické soužití dvou... mechanismů.
A pak se takhle sejde mnohem víc buněk a nějak podobně vytvoří mnohobuněčného živočicha. Vzájemné dorozumívání - pořád čistě chemické - je mnohem propracovanější. Všechny buňky potřebují vědět, co se kde v jejich uskupení děje. Dejme tomu, že jsou ale pořád samostatné. A tak když přijde dejme tomu nějaký virus - tedy kus DNA, která se dostane do buňky a čistě chemicky využije její mechanismy a zmnoží se, jde do dalších buněk... V tu chvíli třeba může jedna buňka dostat signál o nákaze a pomocí různých mechanismů se od celku odpojit a žít samostatně. (Žít?)
Ale někdy se stane, že jsou jednotlivé buňky natolik provázané vzájemnou chemií, že se neopustí. Nedovedou už žít samostatně, protože přizpůsobily plně své jednobuněčné tělo tomu, že žijí v sousedství buňky, která jim dá nějaké látky.
Uděláme krok vpřed a máme tu mnohobuněčný organismus. Už ne jednu buňku, která čistě chemicky funguje "životaschopně". Máme tu něco, co má dejme tomu pusu a řiť, možná i nožičky. Co má třeba i nervy a centrální nervovou soustavu a může zhodnotit, že támhle je víc světla a proto tam půjde. Jak to ale funguje? Čím je tenhle tvoreček živější, než buňka? Vůbec ničím. Protože všechno, co se odehraje - pozorování jevu, rozhodnutí, pohyb - je opět jen chemickou činností buněk, ze kterých se skládá. Je to ale velmi komplexní souhra, velmi složitá síť chemických reakcí. Komplexita chemických reakcí je tu už nesmírně vysoká. Je to provázanost, o které se nám ani nesnilo. Ale pořád jsou to chemické reakce. Od jaké míry komplexity tedy řekneme, že je to život? Už ta jedna buňka je nesmírně složitá. Ale je to mechanismus. Molekulární či biochemický mechanismus.
Stejně tak je to mechanismus u mnohobuněčného tvora. I myšlení je vlastně jen buněčný mechanismus. Ale teď si to představte. Začali jste u C2 + 2O2 -> 2 CO2. Jednoduchá chemická reakce. Milionkrát a možná ještě víc složitější jsou jednotlivé reakce v buňkách. Ale pořád reakce. Milionkrát složitější než jednotlivé reakce v buňce je buňka jako celek, jako soubor vzájemně se ovlivňujícíc reakcí. A ještě to takhle několikrát vynásobně nebo radši umocněte a máte tam reakce, které tvoří naše myšlení. Přítomnost nějaké látky vyvolá reakci jednoho neuronu. Dojde k depolarizaci membrány, přenosu akčního potenciálu a nakonec vylití neurotransmiteru na synapsi. Což vede k tomu, že zareaguje jiná buňka. Takových reakcí se vám každou vteřinu v mozku dějí miliony. Nakonec i když to člověk vnímá čistě mechanicky, je to ohromný zázrak. Vemte si, jak nepravděpodobné je, že se tolik reakcí právě takhle uspořádá. Vezměte si, jak je nepravděpodobná každá vaše buňka. Jak nepravděpodobní jste vy. Jaký zázrak je každá vaše myšlenka. Každá. Každá vteřina, kterou považujeme za samozřejmou, je vlastně zázrak.
A to jsme neopustili biologii a všechno jsme redukovali na chemické reakce. Dostali jsme se k zázraku. Možná k mnohem zázračnějšímu stvoření, než kdybychom zahrnuli boha a duši, protože pak se to najednou celé nejeví tak nepravděpodobné. Ale připusťte si tu nepravděpodobnost - a tu pravdu. Že jste. Že samotná vaše životaschopnost je zázrak. Vezměte si, jak dovedeme vnímat a popisovat svět. Jak umíme pracovat s informacemi. Ukládat je do slov. Vybírat je z nich. Interpretovat je. Dovedeme zkoumat svět kolem sebe. Dovedeme zkoumat základy světa, ze kterých vyplýváme. Představte si to kvantum chemie za tím. Tolik přenesených nervových vzruchů. Tolik chemických reakcí.
A pak si připusťte, že je třeba ještě něco víc. Že jste ještě víc, než jen tenhle zázrak. Že jste živí. Že jste člověk. Že máte duši. (Už to je důvod se milovat.)
Ale pořád je tu otázka - a na tu není odpověď - kde se tam vzal ten život? Je život - aspoň biologicky - prostě jen stupeň komplexity a uspořádanosti chemických reakcí?
A není nakonec život jen iluzí našeho myšlení? Tím, že tak vnímáme svět? Protože dřív jsme o molekulách nevěděli nic, ale vnímali jsme živé tvory kolem nás. A tak jsme se rozhodli, že je život. A teď, když vidíme chemii za ním, už je život natolik zažitý, natolik fixovaný v našich chemických reakcích, že se ho nedovedeme zbavit.
Nebo prostě vážně je. Když si vezmete, jak si uvědomujete svoje pocity. Když je vám smutno. Jsou smutné všechny vaše buňky? Jde jen o komplexní signalizaci, která dává všem buňkám pokyn k určité aktivitě, což nakonec vyústí ve váš celkový pocit?
Nedokážu se přenést plně na svět molekul. Nedokážu si připustit, že bych mohl tak moc nebýt. Ale možná je právě tohle jedna z cest k osvícení. K tomu, že jedinec, myšlení a prostě všechno kolem je jen iluze.
Puf.

Yeah, science.

Jsi

29. ledna 2015 v 1:50 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Jsi léto. Jsi vůně vlhké trávy odpoledne po dešti. Jsi pohled na sluncem ozářené ulice. Jsi plná náruč. Jsi všechen ten ledabylý smutek, co leží, kam se podívám. Jsi krásně promarněný den. Jsi lehkost nádechu ke konci jara - jednoho z těch nádechů. Jsi procházka parkem. Za každého počasí. Jsi věta, za kterou se skrývá veškerá lehkost života. Jsi párty pro dva lidi. Jsi nenápadný polibek na veřejnosti.
Jsi krása plná smutku, se kterým si nevím rady. Léto, ale se smutkem podzimu. Den, kdy si člověk chce lehnout do trávy a nemůže, protože zmokla. A ty si do ní lehneš stejně. Jsme jediní dva v parku. Jediní dva na světě. Najednou je tvá ruka tak blízko. Měli jsme léto i když byla zima. Mrzli jsme spolu. Ta chvíle nikdy neskončila.
Nikdy nezestárneme.
Nemluv o strachu. Jen prostě buď. Se mnou.
Jsi moje odvaha. Všechno, co jsem a co jsem nebyl. Držet se za ruce na náměstí.
Jsi touha opít se v noci a pak koukat na město. A na hvězdy. Sedět jen dva. A z ničeho si nic nedělat.
Jsi přesně ta láska.
Jsi nejkrásnější na světě. Když vedle mě spíš. Když se ke mně tulíš. Když se mi otíráš o rameno.
Jsi bezstarostnost, kterou já nemám.
Mám chuť klečet na koleni a dokola ti říkat, že tě miluju. Mám chuť se s tebou vykašlat na celej svět. Budem jen my dva. Mírně opilí. Někde uprostřed světa, který nám bude ukradený.
Budeš moje jaro. Moje léto. Můj podzim a má zima.
Jsi dobrodružství, které stále nekončí. Ani po dvou letech. Zvláštní atmosféra míst, na kterých jsem nikdy dřív nebyl. Stromovka. Cross. Čtyřnohé omámení. Tolik síly do jednoduchého života. Na tvém gauči u MTV rock. Jsi poslední, co zbylo z hřejivosti toho období. Zakázaná cesta na zakázané místo.
Jsi chuť někam zmizet a užívat si života. (Jsi jako cesta do Brna.)
Miluju tě. Pořád tě miluju. Pořád a ještě víc. Stejně a k tomu i jinak.

The other side

28. ledna 2015 v 1:52 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Je úžasné si přijít normální. Funkční. Je skvělé, že existuje alespoň jeden člověk, kterému můžu říct cokoliv. A kdo mě neodsoudí. Je to dokonce tak úžasné, že mě to dnes rozbrečelo. Protože já bych se odsoudil, slyšet se. A nic na tom nemění fakt, že je to její profese. Že mě vlastně asi odsoudit nemůže. Člověka hodně utěší, když se mu místo pohoršení dostane pochopení. Nebo i vysvětlení. Protoža najednou dává tolik věcí smysl.
Je zvláštní mít pevnou půdu pod nohama. Asi jako když celý den plavete v bazénu a houpe vás voda a pak najednou vylezete a nemůžete si zvyknout na sucho. Na to, že už se s vámi nic nehoupe. Jsem zvyklý chodit v místech, která ani nejsou. Křehké světy mě lákají víc než ty pevné. A pak najednou stojím před něčím, co ne naprosto reálné. Co je z pevné látky. A zachází se s tím úplně jinak. Neumím to.
Je snazší nežít. Občas. Někdy. Prostě jsou ty chvíle, kdy by člověk byl nejradši, kdyby nikdy nezakusil chuť života.
Je taky spousta těch hezkých chvil. Kdy si člověk řekne: "Ale čert to vem, jsem tady a je to tu fajn." I když ví, co všechno ho ještě čeká. Možná proto, že doufá, že to opravdu špatné se mu nepřihodí... Upřímně, kolika lidem se přihodí něco opravdu špatného? Naše hranice nejsou naše skutečné hranice. Nebo jen málokdy.

Mám pevnou půdu pod nohama proto, že se směju? Je svět snesitelnější, stabilnější a míň zlý proto, že já jsem šťastnější? Jsem spokojenější proto, že jsem hloupější? Ale nakonec... není to jedno? Není jedno, jestli je člověk hloupý nebo chytrý? Nemá každý co nabídnout? Možná je to prostě vždycky jen na nás. Hlavně, když jsme šťastní, ne?
Možná jednou budu šťastný - ne jen svým způsobem.

Jednou nohou jsem pořád ve vodě. Pořád mě houpe. A i když nedokážu držet pevné věci světa, tolik na nich lpím. V každé vteřině se všechno mění. A já přicházím na to, že dřív i teď jsem jeden a ten samý a že kdykoliv se vyvíjím, musím zároveň přijímat všechno z minulosti, co se nevyvinulo. Nejsem jen teď. Jsem v každé chvíli svého života.

Konec X. aneb posraný buzní svět

26. ledna 2015 v 0:38 | Grey.t |  Zážitky a události
Věci nabírají v poslední dny nečekané směry. Tak se ve čtvrtek přihodilo, že byly dost výrazně ovlivněny mé úvahy o tom, zda se omluvit či neomluvit X. Přišly ke mně nové informace o tom, co X. poslední dobou dělá. Tedy že se chlubí tím, jak zkurvil vztah Střepovi, protože se vyspal s jeho přítelem. A pak to vyslepičil klukovi, co to vyslepičil Střepovi. Každopádně fajn. To se asi ještě odpustit, alespoň z mého pohledu. Že se tím chlubí... Že dokonce rozvrací další vztahy... Že má pocit, že takhle je to oukej. Je mi z toho na blití. Pořád.
Pořád mi leží v hlavě vědomí, že jsem si do života dobrovolně vpustil tohohle člověka. Že jsem se s ním až moc sblížil. Že příští vztah, který by mohl rozvrátit, může být ten můj. Že představa toho, že omluvu přijme jen proto, aby mi později zarazil nůž do zad, není až tak nereálná.
Na tom, že jsem já udělal něco špatného, se nic nemění. Jistě. Takže ta omluva by byla správná. Ale má cenu házet perly sviním? Lidská prasata jsou ještě větší prasata než normální vepři.
Vážně lituju toho, že jsem kdy toho člověka poznal. Přes to všechno, co se stalo, a co bylo svým způsobem hezké. Protože bych se bez toho klidně obešel. Fakt je, že kdykoliv se seznámím s někým "z komunity", je tak padesátiprocentní šance, že X. zná. A pokud ne on, tak určitě někdo z jeho známých. Nelíbí se mi to pomyšlení, že pravděpodobně bude tenhle člověk vždycky někdy poblíž. Že jsem mu dal možnost dostat se do mého života. Že má možnost mi zničit vztah.
Nelíbí se mi, že ubližuje kamarádovi. A jsem prostě znechucenej. Že jsem se mu vůbec chtěl omluvit. Nelíbí se mi, že je oblíbenej. A že leze do kalhot každýmu. Že pro něj nejspíš nikdo nic neznamená. A tak vůbec.
Když jsem se to dozvěděl a dal si pět a pět dohromady. udělalo se mi zle. Vážně zle. A asi bude lepší prostě pana X. odepsat, ať si kurví život někomu jinému. Konec konců, přítele mám, kamarády mám... a rozhodně mám na víc.
Někdy bych byl fakt radši heterák. S tím, že chodím s klukama už smířený jsem. Ale s tím, že se zná každej s každym, s tou enormní koncentrací sviní, s tím, jak jsou všichni furt nadržený a už spali s kým mohli.... s tím se mi občas smiřuje těžko. S tím, že existuje X. a že není jediný takový.
Místo omluvy by si zasloužil pořádnou ránu do koulí, ne že ne.
Tak.
Ale fakt mě to sere. A mrzí. A všechno. Čistě egoisticky mě sere i to, že na mě nemyslí, že jsem pro něj neznamenal nic. Dělat do zadanejch a chlubit se tím, že někomu zničil vztah... to je hnus. S trochou štěstí už se mi tenhle hnus vyhne.

Co by se mohlo stát?

21. ledna 2015 v 0:53 | Grey.t |  Zážitky a události
Čistě teoreticky existují dvě možnosti plynoucí z jedné nabídky. Totiž v případě jejího přijetí. Dostal jsem totiž velmi zajímavou nabídku. A to jet na soukromý koncert Lany Del Rey. Do Francie. Zadarmo. Tedy spíš "zadarmo". Uvozovky proto, že ta nabídka vzešla na grindru (ano, mám grindr, ale jen na pokec... a ano, vím že je to sex seznamka, ale vážně jen na pokec... taky mě baví posílat lidi do háje totiž) od šestatřicetiletého člověka. Jehož tvář jsem ani neviděl. Vlastně jsem neviděl žádnou část jeho těla. Ovšem nabídka padla.
Jenže ta představa. Že bych mohl vidět Lanu. Naživo. Málo lidí. Třeba i šance s ní mluvit. Protože ona je ze všech těch lidí asi jediná osobnost, se kterou bych fakt mluvit chtěl. Prostě si myslím, že s ní bych si měl o čem povídat. Že bych s ní dovedl strávit v květnaté diskusi několik hodin. Protože studovala filosofii, třeba.
Upřímně, jakou šanci mám dostat se do její blízkosti? Na normálním koncertě žádnou. A vůbec v normální realitě skoro žádnou. Bez kontaktů a bez ničeho. Téměř žádnou. Musel bych mít z prdele kliku.
Na druhou stranu... jakou mám šanci, že ten pán je upřímný. Že bych se opravdu dostal na soukromý večírek, na kterém zpívá Lana. Do Francie. Zadarmo. Minimální.
Takže jsou tu ty dvě možnosti. Ta první, krásná, dokonalá a ideální:
Bez dechu stojím a zírám. Dva metry přede mnou se do rytmu hudby vlní nádherná a smyslná Lana. Hlubokým hlasem zpívá Born to die, přechází do výšek v Shades of cool a já mám co dělat, abych se udržel na nohou. Z očí mi tečou slzy a moje rty bez hlasu odříkávají texty. Naprosto ohromený a v extázi za ní po koncertu jdu, omluvím se jí, pokud ji obtěžuju a pak se jí vyznám ze svých citů. Popíšu jí, jak moc zbožňuju její hudbu, nenápadně zmíním, že Video Games si rád hraju na housle, nadchnu se pro její studium filosofie a několikrát jí zopakuju, že mi přijde dokonalá. A ona se bude mile usmívat a pustí se se mnou do řeči. Vyměníme si kontakty, protože jí přijdu zajímavý. A nebo prostě proto, že je až moc milá. A pak si jednou za čas napíšeme. Možná si se mnou udělá i fotku a dá si ji na instagram, facebook nebo twitter. Až přijedu domů, budu nejšťastnější člověk na světě a budu brečet štěstím, kdykoliv si na to vzpomenu.
Druhá možnost. Sejdu se s šestatřicetiletým chlapem. Nastoupím s ním do letadla a celou cestu budu ignorovat, že mi pokládá ruku na stehno. Pak vystoupím uprostřed Paříže a zjistím, že se žádný koncert nekoná. V hotelu budu nucen ohnout se přes postel a vystrčit zadek a prostě to nějak překousnout. Zkusím to několikrát usmlouvat na orál, ale nepodaří se. V duchu se budu modlit, aby to bylo co nejrychlejší a abych už brzo letěl domů. Budeme tam dvě noci. Několikrát pomyslím na to, že bych utekl, ale jsem pod dohledem. Vynaložím všechny síly na to, abych se nezbláznil. Nakonec to skončí. Cestou letadlem budu ignorovat perverzní narážky i ruku na stehnu. Doma si budu pořád dokola opakovat, že jsem debil, ale že Lana za to stojí, za ten risk. I když to tentokrát nevyšlo.
A teď ta třetí možnost. Řeknu předem, že mám přítele. Aha. Najednou to nevypadá. Najednou se nikam nejede. A já si říkám, že jsem chytrý, že jsem se nenechal napálit. Že jsem nenechal vzniknout druhou možnost. V březnu se koukám na twitter a vidím tam fotky Lany ze soukromého večírku ve Francii. Na jedné objímá nějakou lacinou českou buznu, která měla větší koule a je prostě víc "slutty". Vstanu a půjdu mlátit hlavou o zeď, dokud mi z ní nevypadne mozek. Ten si potom strčím do mixéru. A nebo si prostě vezmu neurol.
Nebo třetí možnost varianta b. V březnu budu napjatě očekávat, až se objeví na twitteru selfíčko s lacinou českou buznou. Ono se však neobjeví. Dokonce se neobjeví žádná zpráva o tom, že by Lana měla někde vystupovat. A já budu v duchu děkovat své morálnosti.
Z celého srdce doufám, že když už jsem učinil první krok třetí možnosti, bude to varianta b. Ale proboha.... vážně by za ten risk nestála?
A co když ji nikdy neuvidím?


PS: Čistě teoreticky podle reakce na fakt, že mám přítele, si myslím, že varianta a je pravděpodobnější.
PPS: Ponaučení zní: nezakládejte si grindr, ani jen tak z nudy.

...and the dark wind blows...

19. ledna 2015 v 0:42 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Vešel do mého života jako demoliční koule. Dobře, tak ne. Ale mluví se mnou o Madonně. A o Lady Gaze. A miluje Cher. A zná videa Charlieho Hidese. Našel jsem konečně, co jsem hledal? A nakonec to vůbec nic neznamená. Pro ten pocit ,že jsem na obtíž. Že pořád jen otravuju, protože se bavím o marginálních hovnech.
A stejně na to není čas. A stejně to není X. A tak.
Navíc ten pocit, že po čtyřech dnech učení neumíte ani půlku toho, co byste umět potřebovali. Zbývá jeden den. Možná klíčový. What now?
"Kdysi jsem měl malého, teď mám 23 cm!" A já nevím, jestli mám závidět. (Otázka, která by nikdy neměla spatřit světlo světa: vzrušoval bych potom sám sebe?)
Hrozně se těším, až v úterý odpoledne přijdu domů, pustím si nějakou hudbu, hodím si nohy nahoru (budu ležet na gauči a nohy si hodím na poličku, protože mám malý gauč), a budu na všechno kašlat. Zavřu oči a prostě si budu užívat klidu. Aspoň na jedno odpoledne. Odříznu všechny lidi, udělám se absolutně nedostupným a budu mít chvilku pro sebe. A hotovo. No matter what.
Právě teď bych se přitulil k nějaké své smyšlené světlovlasé dokonalé povídkové postavě stejného pohlaví. V jednu dobu jsem si představoval, že jedna z mých postav fakt existuje. Že existuje nezávisle na mně. A miluje mě. Asi jsem musel být fakt moc zoufalý. Nebo prostě ještě uvolněný a bez předsudků. Protože proč ne. Je to vlastně nádherné, když vás může milovat někdo dokonalý, kdo vám svou dokonalostí nesaje krev.
Svět je nekonečný. Když něco skončí, něco nového začíná. Což se jeví krásně. Ale platí to i v dost nelibém smyslu. Když už vás přestane trýznit jedna věc, najde se brzy jiná. A nakonec jednou všichni, zaplať Pámbu, umřem. Na pohřbu si nechám recitovat Skácela. Nebo Hlaváčka. Rozhodně Hlaváčka. Protože jeho recitací lezu všem na nervy. Ať si to užijou ještě naposled. A ať si uvědoměj, jak málo lidí je ochotných se naučit dobrovolně z paměti recitovat. Jak málo lidí dovede ocenit Hlaváčka. (Jak málo lidí vůbec ví, že existoval.)
"Jsou ohně marny jsou a rest in pís."
Mám opakovaný pocit marnosti. A schovávám ho pod učení. Pod hromadu poznámek o kutikulách a intrasyncitiálních laminech milionů druhů bezobratlých. Pod nános děsivé nevědomosti o Arthropoda. Nevědomosti, která ale vůbec nic neznamená. Existenciálně. Existenciálně se jen nořím do hoven.
Rozptyluju se, abych se odvedl od děsivé podstaty. Od děsivé pravdy. Zírá na mě a já se bojím zírat na ni. A tak koukám sem a tam, protože ten pohled bolí. Má oči Medůzy. Fakt je, že na ničem nezáleží. Dokud nikdo nejsem. Nejen v tom odlehčujícím smyslu, ale především v tom marném.
Nakonec je mnohem smysluplnější sednout si na balkon a foukat si brčkem bubliny z bublifuku. Možná se nedozvím nic o světě, ale třeba mě napadne něco o mně.

"We are trapped in the belly of this horrible machine
and the machine is bleeding to death"

Protože prostě ne. Nebo prostě jo.
Chci zpátky svůj naivně romantický svět?
"I said 'Kiss me, you're beautifull, these are trully the last days"


Umění, nebo konzum?

16. ledna 2015 v 1:43 | Grey.t |  Myšlenky a pseudofilosofie
Už nějakou dobu mi vrtá hlavou, nakolik je současná hudba uměním a nakolik se stává pouhým konzumním zbožím. Poslední dobou, s tím, jak si častěji dopřávám poslechu mainstreamového popu, ve mě toto uvažování hlodá víc a víc. K tomu diskuse se Střepovým přítelem, kterou jsem pořád úplně nedostal z hlavy, o tom, co je vlastně umění. Myslím si, že zamyslet se a rozepsat na toto téma by nebylo úplně na škodu. Nejsem žádný hudební odborník, nebudu se odvolávat na žádné studie či články odborníků, jen se pokusím v rozsáhlejší míře podat svůj pohled na toto téma. Či spíš úvahu nad tím, jestli a jak lze oddělit umění od marketingu, nakolik je možné objektivizovat kvalitu hudby, jestli existuje nějaká korelace mezi prodejností a kvalitou a nad spoustou podobných věcí. Zaměřím se především na pop a pokusím se ho konfrontovat s jinými, mně blízkými žánry.

Suddenly

13. ledna 2015 v 15:29 | Grey.t |  Hudba, knihy, filmy
Přesně na tohle jsem čekal! Až objevím něco zajímavého, co mě naláká a zároveň zaujme. Něco, co nejde do ucha tak snadno, ale umí vábit. Něco, co se dá poslouchat dokola, k čemu se cesta musí hledat. Ale u čeho má člověk pocit, že to za to stojí. Něco, v čem se mísí zamyšlená radost ze života se špetkou chmur. Něco zpívané silným hlasem - a hlavně něco, co mě spontánně donutí zpívat.
Přístupné, ale nepodbízivé indie na pomezí rocku a popu, to je (ano, všimněte si mého reklamně-recenzujícího stylu!) prosím Anna Calvi. Záviděníhodný hlas schopný několika různých projevů na albu obratně tančí na pomezí popové líbivosti a nepodbízivé osobitosti. Přívětivost popu je najednou rozbitá specifickou hrou na elektrickou kytaru. A od velmi chytlavé Suddenly, což je možná největší skvost alba One Breath, se člověk během několika minut přesune do světa, kde je vize melodičnosti pomalu, ale jistě rozebírána.
Možná je to něco, co mě o zkouškovém vůbec nemělo potkat, pro tu romanticky zahalenou svůdnost, pro jisté náznaky drsnosti. Kdyby nic jiného, už pro ten hlas. Nebo kvůli tomu, že v jedné písni máte pocit, že se blížíte k rocku a v další, konkrétně ve One breath, na vás najednou vyskočí smyčcová část, která evokuje mírně dramatický závěr černobílého romantického filmu. Anna tančí mezi protiklady naprosto nesmlouvavě, ale nenuceně. Jako by říkala: To není touha šokovat, to jsem já. To je moje hudba. Ber, nebo nech být.
A mně se to líbí.


Bez názvu

12. ledna 2015 v 0:32 | Grey.t |  Střepy
Mám takový ten pocit. Jako kdybych byl nezadaný a chtěl partnera. Nebo něco na ten způsob. Nějak nemůžu najít radost. K večeru odchází. Nechává mě samotného a najednou mi přijde, že jsem sám na celém světě. (Hrozně rád bych to prostě shrnul do pojmi shitty feelings.)
Zas se ve mně probouzí střepovité pocity. Roztříštěný led, chlad, samota. Opuštěnost.
Asi je to něco, co jsem tu popisoval už tisíckrát. Ale pokaždé ten pocit zní nově, originálně a nepoznaně. Pokaždé přichází s děsivou úderností, i když potichu.
Ta představa, že se další den probudím, je někdy tíživá. Možná bych byl nejradši, kdyby už žádné zítra nebylo. Protože nejjednodušší je prostě nebýt.
Odpověď na všechno je jednoduchá. Problém je ve mně. Stálo by za to ho vylovit, rozpitvat, pochopit a vyřešit. Mám pocit, jako by to byla nějaká slizká koule. Kapsa plná nechutných vnitřností. Zamotaných. Utíká před dotekem.
Možná se ve mně jen nahromadilo moc defektů. Malých drobností, které mě zraňují.
To, jak se znovu upínám k některým věcem možná není nic jiného, než příznak. Příznak poškození. Že zas miluju elfy, jako jsem je miloval kdysi. A jako jsem kdysi miloval keltskou mytologii. A takové věci.
Věci mi začínají připadat stejné.
Nebaví mě, jak lidé přichází a odchází. Zoufale se snažím udržet věci, které by se možná měly přirozeně rozpadnout. Několik let od posledního kontaktu se snažím navázat konverzaci s lidmi, kteří pro mě v určité fázi byli moc důležití. Protože k nim mám pořád vztah, zatímco oni o mně už ani neví. Slyšet "už mě nezajímáš" je možná hrozně, ale neslyšet vůbec nic je asi ještě horší.
(Zdravím Morrigan, která sem nechodí. Kterou jsem poznal možná ještě než jsem měl tenhle blog.)
Fakt je, že takhle to asi chodí. Že takhle je to asi normální, běžné. Že to možná lidem ani nepřijde, kdo ví. A já si přijdu jako klíště. Nebo jako nějaká koule, která je obalená přísavkama. A přisává se na všechno kolem. Ke všemu si tvoří křečovitě silný vztah.
A pak zjišťuje, že kolem nic není. (Takhle se z lidí stávají běhny?)
Možná právě teď objevuji, kolik je ve mně věcí. Spousta různých podob, všechny rozdílné. A vyvstává otázka, jak je spojit. Ale to není problém současnosti. Problém teď je možná ten, že se vracejí stíny těch dřívějších . Stíny, o kterých jsem si myslel, že jsou už pryč. Ale s minulostí se vracejí. (Z čistě intelektuálního pohledu to není vůbec špatné. Může to být příležitost k novému růstu. Z pohledu pocitů je to o dost jiné. Strach ze všeho, z každého dalšího dne.)
Pořád se mi daří udržovat se v relativním klidu. Nenechat se strhnout tím vším. Možná je jen otázka času, než mě to semele. Možná se to vůbec nestane. A možná se neděje vůbec nic.

Miluju to ticho před bouří. Když se zastaví i vítr a všude je klid. Nebe pokrývají černé mraky a člověk má pocit, že se stmívá, i kdyby bylo třeba pravé poledne. Ve vzduchu je cítit déšť. Celý svět je napjatý. Otázka není, jestli to začne, ale kdy. Stačí se nadechnout a prochází to celým tělem. A pak spadne první kapka. Všechno se zlomí. Jako kdyby se v tu chvíli změnil celý svět. Přijde další kapka a další. A najednou lije a člověk je skoro promočený. Je ještě větší šero a oblohu prořezávají blesky. Všechno se dá do pohybu a je to hrozně nádherné. Je to plné života. Ale víc života možná vidím přesně v tom okamžiku, než dopadne první kapka.
Připomíná mi to chvíle, kdy jsem se procházel venku, zatímco pršelo. Nechával jsem se úplně promočit, ležel jsem bez trička v parku. Klepal jsem se zimou. V tu chvíli bylo všechno dokonale plné. Dokonale šťastné. A veselé. To byly majáky toho období.

Nesu si spoustu otevřených věcí. Nezodpovězených otázek. Všechna ta nevědomost je moc i na mě. Proč Střep? Proč teď? Proč X.? Proč teď? Proč osamělost?
A musím je řešit opatrně. Vážit každý krok. I tam, kde se zdá půda pevná, můžu spadnout.
(Zvláštní je ten stín, že když nebudu pochmurný, budu prázdný. Že veselý život ze mně udělá nikoho.)


#TotesAmazeballs

11. ledna 2015 v 2:23 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Určitě to uskutečním. Prostě tu musím zavést nějakou rubriku pro takový ten "gay stuff". Chápete.
Dnes mi došlo, že možná ten člověk, kterého tak snažně hledám, nemusí být vůbec z nejjemnější látky a tak. Prostě potřebuji náhradu za Xaviera. Na druhou stranu ani to by nestačilo. Potřebuji totiž někoho, kdo se mnou bude koukat na videa CharlieHidesTV a řešit shitty pop music. Kdo bude vědět, jak moc shitty to je, ale zároveň z toho bude mít podobné potěšení.
Komu nepřijde divné, že půl dne poslouchám furt dokola Monster. A prokládám to Firework. Což je prostě hrůza. (Asi tak dva a půl roku zpátky jsem poslouchal vážnou hudbu, operu a takové ty... sofistikované věci.)
K tomu mám zase marnivé představy. O tom jak budu slavný a krásný a dokonalý, jak mě budou všichni brát vážně a jak se seznámím s Lanou Del Rey.
A tak vůbec.
Leze mi na mozek zkouškové. Konečně přichází ten stres. A pak polevím v učení a na mysl mi zas jdou ty zbytečnosti. O X. a tak. Možná fakt potřebuju prostě jen někoho, jako byl on. A možná ne. Vlastně když se nad tím zamyslím, tak asi vůbec ne. Protože on by se se mnou nekoukal na to, jak se Charlie převlíká za Madonnu, Lady Gagu a Cher a hraje vtipné scénky. (Doporučuji, mimochodem. Hlavně pokud jste gay a milujete pop music či tak něco. Dělá i Lanu. Doporučuji Shit Lana Del Rey Says!)
Jo a taky jsem se naučil používat hashtag. #hashtag
A když už využívám zdejší prostor ke zbytečným tlachům, podělím se s vámi i o to, že hrozně chci, aby královna popu byla Madonna. #TheresOnlyOneQueenAndThatsMadonnaBITCH #FeatNickiMinaj
#ČekámŽeOceníteMůjNetradičníHumor
#IHateHashtag
Mám vlastně spoustu podobných zbytečných přání. A taky mi přišla zpráva, že by byli rádi, kdybych se zůčastnil Gay Roku. Což mě hrozně potěšilo, dokud jsem nezjistil, že ta zpráva přišla všem. Takže myšlenka, že jsem prostě tak výjimečně krásný je v prdeli #jetovprdeli.
(Jo a #sarkasmus)
Venku někdo originálně křičí: Kurvo! Kurva!
#YouDontSay
Ne že bych se snad dnes cítil o něco rozverněji. Jen se cítím tepleji. Popík a tak. Rihanna. A tak. Nejradši bych se válel zítra v posteli a poslouchal nějakou shitty pomalou hudbu.
Naše sídliště je asi plné kurev. Teď už dokonce zasraných. A to mám zavřená okna. #AtZijePraha
Skoro bych si myslel, že tu má projev pan prezident.
Když člověk miluje noc za ten klid, tak má fakt chuť toho pána venku zneškodnit.
A když chci najít Secret od Madonny na youtube, nestačí napsat Secret? Achjo.
Mám fakt hrozné problémy. Nechápu, jak to vůbec můžu unést. Jakože vážně. Madonninu kariéru prostě nezachráním.
Vlastně mi je i docela smutno, že by se to hodilo na nějakej míň hloupej článek. Ale co, už píšu tohle. Do not mix it.

Taky se někdy cítíte jako igelitka? #KatyPerry

Asi mám rád hudbu, jejíž primárním účelem není co nejvlezlejší posluchačsky přívětivá melodie. Ale Joanna Newsom mi prostě přijde jako mnohem větší umělkyně a hudebnice než Katy Perry, Lady Gaga a Madonna dohromady. Achjo.

"Don't you think that is boring how people talk..." Let's listen to some Lorde. (Lorde of the rings. The one who looks like Gollum. Yeah.)

Asi toužím po někom, kdo by mě hrozně obdivoval a přejímal moje názoru. Komu bych mohl vnucovat svůj vkus na hudbu. Kupte mi prosímvás nějakou modelínu. Člověka-modelínu.

Já fakt nevím, co chci.
Teď zrovna se k někomu přitulit a mít pocit, že je svět hrozně jednoduchý.

"I was left to my own devices" Let's listen to some Pompeii.

(Stejně si myslím, že hudba je v součanosti prostě jen konzumní zboží. Záplň uší. Něco jako taková nehmotná čokoláda.)

#ImSoAlone

#HugMeVirtually

(Jo, dnes jsem se naučil psát hashtag.)

Je vlastně patrné z toho, co tu píšu, že se cítím spíš na hovno, než rozverně a marnivě?

Všichni máme komplexy. (To jakože není generalizace, ale spíš takové to nadávání.)
A já mám chuť na rybízovou marmeládu. A na čaj, který se dá koupit jen ve Stockholmu a jehož dovoz sem by stál víc než 500 g toho čaje. Takže ty dvě várky, co mi zbývají, jsou poslední, co mám.
(Čaj, co chutná jak Far od Reginy Spektor. A jako rozchod a láska a evoluční biologie. Jako nová sedačka, úzkost s úlevou a člověk, co už není.)

Vzhledem k tomu, kolik je hodin, by asi bylo lepší jít spát. Protože se snažím vstávat brzo a učit se. A ne vstávat v jednu a mít míň času, než když chodím do školy.


Nakonec věci nekončívají tak špatně, ne?

#ANajděteMiKamarádaCoSeMnouBudeŘešitBuznaVěci

Kdo

9. ledna 2015 v 0:30 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Předvčírem dopadlo kladivo. Co je na střepy už se neslepí. Celý den podivná nálada. Pozůstatek noci. Vědomí, že věci nejsou tak v pořádku, jak vypadají. Že všechen ten řád je jen iluze. Všechno, na co spoleháte. To šťastný svým způsobem. Jak dlouho už to není pravda? Jak dlouho si lžu?
Má cenu vůbec mluvit?
S tlakem zkoušek se všechno zmenšuje. Rozmazává. Mizí. Nakonec nezbyde čas na nic. Jen po půlnoci, v době, kdy bych měl nabírat síly na další den.
Všechno kolem se třpytí. Jako zamrzlé a roztříštěné.
Repetitivní motiv pro repetitivní život. Nekonečno zamčené v zrcadle. Jediné nekonečno.

Svět kolem mě je povrch. Všechno co vidím. Všechno co cítím. Jenom slupka.
Mám chuť vzít kladivo. Všechny ty povrchy rozbít. Protlouct se dovnitř. K jádru. K podstatě. (Třeba ani žádná není...)

Jsem křehký.

V záplavě ničeho. Uprostřed světa, co nezná otázky. (Co nezná odpovědi.)
Je mi tak blízký a přitom tak vzdálený. Jsem nejlidštější člověk. Nejpozemštější pozemšťan. A přitom najednou tolik cizí. Tolik vzdálený. Chvíli jako by byl svět stvořený jen pro mě. A pak... jako bych sem jen zabloudil.

Chybí mi někdo, kdo by byl jako sen. Někdo utkaný z té nejjemnější látky. Čistý, neposkvrněný, křehký a přitom tak hrozně silný. Někdo, koho bych bez závisti a žárlivosti obdivoval. Někdo úžasný, z jehož pohledu by se mi zatajil dech. Někdo takový, jaký nikdo není. Jaký nikdo nikdy nebude.
Někdo, u koho bych měl pocit, že umí lítat.
Někdo, kdo by mi říkal krásné věci. Krásné věci, které by na mě krásně působily. Ne lichotky, mastičky na mé ego. Něco, co by mě hluboce zasáhlo. Věci, které by se mnou rezonovaly. Které by mě povznášely.
Chybí mi někdo. (Někdo, kdo by byl jako déšť.)
Někdo, kdo by ocenil můj chlad. Mou vlhkost. Kdo by byl rád, že ve mně neustále prší. Že mám uvnitř barvu zmoklých chodníků. Že jsem tak neskutečně patetický. Někdo, kdo by nemusel říkat miluji tě.
Někdo jako Vlny. (Od Woolfové.)

Pain (nezapomeň)

7. ledna 2015 v 1:45 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Ne že bych neměl spát. Ale je to paradox zkouškového. Všechen ten život, co nestihnu promarnit během dne kvůli učení, musím promarnit v noci. Takže ať žije ponocování. Kruhy pod očima (pořád mám korektor... ne že by fungoval, rovnou bych si to mohl natřít temperou) a tak..
Na zkouškovém je skvělé to, že nemusíte řešit skoro nic. 90 % (dobře, budu upřímný, spíš tak 75 %) dne se myšlenky soustředí na učení. Zbytek času jednoduše využiju na to, abych se stresoval, jak to neumím, abych hledal, co dalšího si pustím jako hudební kulisu (Lord of the rings complete recordings fungují v současném rozpoložení skvěle. Ne tak Hobit.)
Včera jsem posunul hranice své popové tolerance poslechem Prism. Překvapivě se to celkem dá. Jakože to je taková ta neutrální rádiová hudba, která člověka neznechutí.
Ne že by se tenhle článek dal brát nějak vážně. (Ne že by se tak dalo brát cokoliv, co píšu.) Jen je mi smutno a potřebuji si povídat. Přes den na to nemám čas. Ani chuť. Nejraději bych většinu lidí posílal fakt do...
Youtube mi pomalu místo hudebních videí začíná nabízet videa o vesikulárním transportu. A to jen proto, že jsem si pustil písničku o ER proteinu, který se zatoulal do Golgi aparátu a čekal, až KDEL receptor najde jeho KDEL sekvenci, aby ho poslal retrográdní dráhou zpátky do ER. Aby to neznělo tak neodborně, můžu přichodit dolichol, MAP kinázu, cAMP, Na+ CHO3- / Cl - kotransport...
Vzpomínal jsem dnes (vážně dnes? s tím kvantem informací, co mi prošlo bez nějaké paměťové stopy mozkem, mám pocit, jako by to byly tak dva dny...) na Dušičku. A jak nesnášíme léto. Protože nesnáším zkouškové. A pak mi došlo, že ho mám rád. Něčím.
Léto ještě raději. Ale jen díky tomu, jak moc ho nesnáším.
Padá na mě nostalgie. Ten čas racků a takové ty věci. "Cigarety, které jsem nikdy nekouřil".
Když na to myslím, cítím závan života.
Je vlastně docela zvláštní pocit, když vám přijde, že to, na co vzpomínáte jste skuteční Vy. Vy, uvěznění v minulosti. Co je teď, to je jen nějaký stín.
Ne, pořád jsem to já. Jen jiný. V něčem hodně. (V něčem vůbec.)
Když o tom tak přemýšlím, všechny tyhle peripetie milostných neúspěchů, můj současný vztah, věci, které jsem udělal... Nejsem vůbec romantik. Dát někomu květinu do vlasů mi přijde prostě pateticky debilní, ne krásné a láskyplné. Možná mě vážně ničí to, v čem teď žiju. Ten současný vztah. Paradoxně jsem míň romantický já. Nejsem ten, kdo by o půlnoci říkal: "Jsi jedinej, kdo je sexy i v noční košilce." (Ano, nosím noční košilku. Je to pohodlné.)
Potom si člověk říká, jestli není něco špatně. Když nedokáže takové věci opětovat. Nedokáže nabídnout ani náhradu. Nemá vůbec co dát. A když to dává, je to spíš z povinnosti. Přesto jako pár fungujeme. Víceméně.
Jen by mě zajímalo, kdy se zas rozhodnu rozejít. Bojím se toho, ale nějak už to tuším.
Možná mi prostě nic není dost.
Zrovna teď mám pocit, že bych si tu nezadanost fakt užíval.
Možná i tuším, co potřebuju. Paradoxně teď, kdy bych na to stejně neměl čas. Tu zajímavou osobu. Nějaké vzrušení. Takové to příjemné, které člověk zažívá při poznávání nových lidí. Kdy se nadchne pro každou společnou hloupost (jé, ty ten seriál znáš taky? Já ho úplně miluju! A ta písnička... Vážně tu kapelu znáš taky? Nene!). Ty hloupoučké nicotnůstky. A tak.
(Proč? Jen, abych ho pak po tři čtvrtě roce nějak hezky podrazil a zabouchnul se do jeho bývalého?)
(Ne, pořád mi X. nedal úplně pokoj. A asi nikdy nedá. Když cvičím, myslím na to, jak byl na svalnaté. jak se mu líbily moje nohy a moje ruce. A jak se mu nelíbilo moje břicho. A říkám si, jestli by se mu líbilo teď. Jenže se už nezeptám. A myslím na to, co by asi řekl na ty nové písničky od Madonny. A co by řekl na to, že jsem překousnul celý Artpop. Doprdele, vážně jsem tak debilní a naivní a jánevímjaký, že chci, aby se se mnou zas bavil? Nebo spíš proto, že v to ještě doufám?
Možná bych s tím měl vážně něco dělat. Třeba chodit spát bezprostředně po učení, než na mě přijdou tyhle myšlenky. Pak by moje metoda eliminace zkouškovým obdobím mohla fungovat. Prostě ho vyeliminuji z mé mysli a pokud se objeví znovu, začnu to teprve nějak řešit.)
Víte, co udělám? Po zkouškovém, až to budu mít všechno za sebou, onemocním. Abych měl výmluvu pro sebe, proč nejdu do školy. A abych měl výmluvu pro ostatní, proč s nimi nemohu ven. A konečně si třeba odpočinu. Protože prázdniny, během kterých se nezastavíte, nejsou prázdniny. Jen dohánění restů. (Díky tomu nezastavení mám svůj dokonalý ňachňach svetr, dobře... možná je i queer a neučesaný, ale já neučesaný stopro nejsem. tolik stylu nemám.)
Všimnul si někdo, že ten čas fakt letí? Hrozně rychle? Vždyť ještě nedávno jsem řešil, že začíná škola a já přicházím o život. Řešil jsem Střepa a chodil jsem bezcílně po sídlišti.
Kde je ksakru ten čas?
Teď mám přesně tu náladu, kdy to tak krásně bolí. Nějaká divná úzkost. Chci toho víc. Víc takových pomalých a tichých a krásně bolavých chvil. A míň hektického života o hovně. Jediná výhoda takového života je, že se řítíte životem bez smyslu, nestíháte se nad ničím zamyslet a než vás to trkne, jste mrtví.
To už je lepší ten život prosedět, nic nemít, ale myslet. Ne?
"Když jsem ji slyšel, vzpomněl jsem si na tebe."
"Bože ta je nádherná. Ta... ta zn jako já!"
Chci zpátky svůj život. A nevím, kdo mi ho vzal a kde ho mám hledat. (A nebaví mě učit se traslaci a traskribci a sestřih.)
A zasekla se mi myš.
A vůbec je všechno nějaký zaseklý.
Ať žijí půlnoční existenciální krize rodící se uprostřed bezvýznamných článků. Jen ať se to tu dál tváří, že si to se mnou povídá.
Chci brečet někomu na rameni. Někomu, kdo . Kdo zná tyhle krize a kdo mi je tak nesmírně blízko. Jenže já nebrečím. Asi to už neumím. Kdo ví.
Možná mi jen vadí, že už nemůžu být tak sebestředný jako dřív. Protože svůj život sdílím. Protože už nemám čas jen pro sebe, ale část mého času patří i někomu jinému.
Možná mi vadí ta závaznost.
(Vztahová. Studijní. Životní... protože všichni čekají, že prostě dostuduju a půjdu pracovat.)
Možná vážně potřebuju mluvit s někým otevřeně o X. A nemít strach, že by mohl mít předsudky. Ty největší mám já sám proti sobě, možná. Bojím se, že někdo řekne, že by mi neměl někdo chybět, když mám partnera. Nebo že mám něco udělat. Nebo cokoliv. Nebo že jsem něco dělat neměl.
Jsem tak sám.
(Ano, dopouštím se tohoto patetického povzdechu. Dokazuje to, že jsem jen sebestředné depresivní děcko. Jo. Ve dvaadvaceti a ever after.)
Přesně proto jsem tehdy nesnášel Born to die. Protože mi to znělo jako popová sračka pro přesně takové lidi. Pro sebestředná děcka, co si hrají na hrozně depresivní, osamělé a jedinečné bytosti. Pro takové ty lidi, co se tak moc litují a tak moc okatě ukazují, jak hrozně nešťastní jsou. Já takový nejsem. Aspoň jsem si to tehdy myslel.
Don't make me sad, don't make me cry, sometimes love is not enough and the road gets tough I don't know why...
..
Chose your last words, this is the last time, cause you and I, we were born to die...
Takhle v noci v takové náladě je to prostě přesně to... Přesně TO.
Co se nedá popsat. Ta chvíle, kdy mi to vžene slzy do očí, úplně mě to rozechvěje a mám pocit, že s tím rezonuji. I když je to potichu, ale podobně, jako když jsem čekal na vlak do Štětí. S Adamem a Evou v batohu. S Adamem a Evou, ve kterých jsem ještě do nedávna schraňoval jízdenku. Když to tam hrálo, na Hlaváku. Na plno. Na celou tu prázdnou halu. A já si říkal, že to je znamení. A věděl jsem, že jedu za člověkem, který by se do mě nezamiloval, ani kdybych se postavil na hlavu. Stejně jsem ale měl ten osudový pocit. Že jedu za nádherným klukem a hraje Born to die a já to tak prožívám.
Jsou z toho trosky. Mojí vinou. Protože jsem sebestředný malicherný kokot.
A protože si se mnou už nikdo nepovídá. Ne. Protože já si s nikým nepovídám. Protože jsem ještě uzavřenější, než když jsem se nebavil vůbec s nikým a žil jsem si sám pro sebe. Možná jsem si tak psal s někým oddaně na ICQ. Teď jsem míň sdílný. Možná to je tím, že se mělním mezi tolik lidí. Možná je to tím... a proč bych měl kurva vědět, čím to je?
Prostě už si s nikým nepovídám. Mluvím... a mluvím hlavně o sobě. A stejně z toho nic není. A když mluvím o druhých, mám pocit, že jim stejně nedokážu dát tu komunikaci, kterou potřebují. Kterou jsem jim dával dřív.
Kde jsou ty časy, kdy jsem se pohoršoval nad lidmi, co hledají jen sex? Kde jsou ty časy, kdy mě rozčilovali lidé, co se nechtěli zamilovat? Kde jsou moje ideály o lásce a o partnerech?
Doprdele, vždyť už je mi to všechno jedno. Možná jsem tak hrozně uvědomělý a tolerantní a chápu, že každý si může vybrat takový život, jaký jemu vyhovuje a že přesně tak to má být. Toleruju, nebo se aspoň snažím tolerovat všechny názory. A nakonec.... to prostě koční tím, že nemám nic. Že když jsem nesnášel a rozčiloval se a byl jsem netolerantní a absolutistický a já nevím jaký ještě... Tak jsem toho měl víc.
Třeba romantický ideály. Teď mi je to jedno. Je mi jedno, co dělá můj partner, protože je to jeho život a já mu toleruju jeho rozhodnutí. A vlastně ani nemám představu, jak by se měl chovat, aby to bylo lepší.
Někdy bych vážně radši umřel. Při představě, že těch chvil, kdy takhle mluvím, kdy takhle cítím, bude míň a míň. A teď normálních chvil, kdy budu muset fungovat jako běžný člověk, bude víc a víc... Prostě se mi do toho nechce. Nechce se mi pracovat. nechce se mi ani učit. Chci si žít. A co na tom, že nevím, co to znamená. Znamená to mít čas učit se Sindarštinu a Quenijštinu, přečíst tisíckrát Silmarillion, prostudovat si The history of Middle-earth od Tolkiena (Christophera, nebo JRR?), přečíst si konečně Bibli, psát, psát, psát, přečíst všechno od Woolfové, poslouchat hudbu, pít čaje, procházet se po Praze, po celém světě. Dělat si přesně to, co chci a co uznám za vhodné. Naučit se zpívat. Píct housky. A co já vim.
(Kolik lidí to přečte? Možná někdy já, až budu nostalgicky vzpomínat a pročítat si svůj blog. Protože budu pořád na živu a budu si pořád říkat, jak ten svět stojí za hovno. Protože stojí. Můžeme se naučit to tolerovat a fungovat v tom, ale za hovno stát bude pořád. Můžem si v tom najít i nějaká potěšení, ale ...)
Co jsem ztratil, že už Born to die nezní tak, jak znívala dřív?
Nejsem šťastný. Ani svým způsobem.
Jsem najednou tak obyčejný. Tak nudný. Tak nic. Není mi pomoci. Nová beznaděj. Nová prázdnota. Nová díra.
Temnota myšlenek, kterou miluje tak málo lidí.
I have nothing
A stejně mám tolik co ztratit.
Nejhorší je, že to, co tak miluju, je minulost. Nemůžu ji získat zpět. Je to prostě pryč. Mám jen teď. Vždycky máme jen teď. Jenže já nechci teď. Já chci, aby teď bylo tehdy. Chci se zvednout, přenést se jako jehlu na desce na jiné místo. A pěkně si přehrát, jak to bylo tehdy. Jenže život není deska a já nejsem jehla. Já si nemůžu znovu autenticky procházet to, co už bylo. Můžu na to jen vzpomínat. A to mi nestačí.
(Pokud někdy zjistím, že existuje droga, která dokáže stoprocentně vyvolat vzpomínky a pocity z minulosti, je mi jasné, že neodolám.)
(Prý jsem jako Proust.)
(A kdyby mi to řekl racek tehdy, zbláznil bych se radostí. Stejně jako když mi řekl, že jsem Stepní Vlk. A to je asi přesně to, co chci. Být debilní pískle, co se zamilovává a děsně to prožívá. Radovat se kvůli takové blbosti. A tak dál.)
A nechci jít spát. Protože tohle je důležité. Protože tohle musím prožít. Aby to zničilo mou jistotu světem. Musím si to napsat, abych to nezapomněl. Že můj život není v pořádku. (A vzpomenout si na to po zkouškovém, až budu mít čas na takové věci myslet i jindy než ve dvě v noci?)
Je mi tak smutno. V tomhle světě. Protože tu je všechno špatně. Protože nedovedu být upřímný ani sám k sobě.
Je tu všechno tak špatně...
Měl jsem toho tolik a teď nemám vůbec nic. Ne jako člověk bez majetku. Ten pořád něco má. Má toho spoustu. Jenže já nemám nic. Nemám ty věci, které mají chudí. Nemám ani ty věci, které mají bohatí.
Na jednu stranu bych chtěl slyšet, že tohle prožívají všichni. Na druhou stranu to vůbec slyšet nechci. Chci být tak jedinečně smutný.
Zůstal mi blog. Spojník mezi minulostí a současností. Nikdy se ho nevzdám. Snad nikdy nebudu muset. Aspoň něco je stále stejné.
Přidej olej. Přidej olej. Přidej olej.
Jsem tak hrozně starý. Tak hrozně mladý.
"Máš starou duši"
Další věc, co si říkám... a co možná nikdy neříkám...
nevím, jestli chci být v pořádku. Jestli chci být šťastný. Mám pocit, že bych pak ztratil úplně všechno.
Asi jsem se rozbil.
Zajímavý lidi lovím na iboys na citáty v elfštině.
A nechytaj se.
Just leave me alone. Se vším, co bylo. Se vším, co nemám.
Všechno je pryč. Potřebuju subtilnost smutku. Ten pocit. To je jediné, na čem záleží.
(Ten pocit, to jsem já.)

Marnivý článek

6. ledna 2015 v 0:58 | Grey.t |  Zážitky a události
Dostal jsem k Vánocům vážně nádherný svetr. Až mě šokovalo, že má vlastní matka svýma vlastníma očima vybrala něco tak vkusného, ba dokonce módního! Světe div se, i teplého. V tom nejlepším smyslu. Dostal jsem i druhý svetr, který také není špatný, ale kvalit toho prvního zdaleka nedosahuje. To už je totiž svetr, kterým mě matka moc nepřekvapila. S novým svetrem se ale objevil nový problém. K tak úžasnému svetru jsem zatoužil mít i úžasné kalhoty. Protože k čemu je perfektní vršek, když spodek stojí za houby?
A tak se tedy vyrazilo na povánoční nákupy. Splnil se mi sen. Konečně! Nákupy ve slevách. Jenže ouha. Zatímco datart a alza slevují o sto šest, H&M, New Yorker, Zara, Pull and bear a Next ve slevách poněkud zaostávají. Ne snad, že by žádné nebyly. Jen je jich zoufale málo a na zboží, které nechci.
Po několika hodinách pečlivého hledání bot pro Blanku (pečlivého až tak, že jsme žádné nesehnali), jsme se vrhli do prohledávání pánského oddělení. Takže Háemko, Njů jorkr, Céáčko, Zara, Pulenbér a Next... Několikrát dokola, protože někde by mohli mít to samé, že? A nakonec jsem si vybral. Po asi hodině jsem objevil nádherně těsné džíny. Tak těsné, jak mi ještě žádné nebyly. Velikost přesná. 28/30. Takové se obvykle pro pány nevyrábí. Což je škoda, protože nejmenší běžná velikost, na kterou narážívám, je 29/32, což mi je dlouhé. Nesedí to. Jenže tentokrát to sedělo. Sedělo to jako prdel na hrnec a sedělo to až tak, že mě Blanka obdařila svými vřelými lichotkami: "Howard Wolowitz", "Anorektik," a "Vychrtlina". S výjimkou té první jsem byl potěšen.
Zde ovšem můj marnivý sebestředný příběh nekončí. Kdepak!
Chvíle nezáživného pokračování je následující. Hledal jsem ještě kabát. A přestože se mi jich několik líbilo a splňovalo mé požadavky na hřejivost a vzhlednost, nesplnily, ani po zoufalém obíhání dalších poboček Pulenbér, mé potřeby ohledně velikosti. Prostě kabát velikosti M je moc prostorný pro mé subtilní tělo.
Veselejší pokračování koná se večera toho dne. Byl jsem velmi... No, myslím, že se zde dá v klidu použít slovo nadržený... Byl jsem velmi nadržený na mé nové kalhoty. Nemohl jsem jinak a vzal jsem si je v kombinaci s tím úžasným svetrem na sebe, abych v nich vyrazil do kina. Nezapomněl jsem pečlivě provádět fotodokumentaci během oblékání a sdílet na facebooku fotografii ještě z kabinky.
Jda po městě, cítil jsem se jako mimořádně šukézní osoba. Sledoval jsem překvapené pohledy konzervativních starců (tak kolem čtyřiceti) vrhané na mé osvalené a tenkou, přilehavou džínovinou obepnuté nohy. Vnímal jsem i pohledy jiných lidí. A nemohl jsem si sám sebe vynachválit. Obvykle průměrný čech dnes vykvetl do krásy nesmírné. Především zásluhou nových kalhot a nového svetru.
A tak jsem se okatě procházel po městě a po obchodním centru a vystavoval se pohledům. Obnažil jsem se ve vší své marnivosti, aby každému, kdo by mě snad dosud považoval za normálního člověka, dokázal, že i ve mně se skrývá marnivá buzna. Jak vidíte nyní i vy. (A uvidíte i vizuálně!)
Rozhodl jsem se tedy, že můj svetr je žhavý adept (vážně, je dokonce dokonalejší než ty kalhoty... možná...) na mého manžela. Budu s ním žít šťastně až do jeho sladké onošené smrti a pak si seženu ten samý. Budu se tak navždy cítit sexy, přitažlivý, vybuzněný a módní. Dokud nezestárnu. Nebo nevyplešatím. Což, ať neoplývám přílišným optimismem, není zas tak nepravděpodobné, vzhledem k mé genetické výbavě a k rodokmenu oplývajícímu plešatými muži.
Zatím ale mohu stále být... prvotřídní buzna!

(Kdyby vám to nepřišlo dost teplé a marnivé, představte si, že při psaní článku slintám a poslouchám Katy Perry. )

A nyní slíbená vizuální prezentace nezměrné krásy mého svetru a mých kalhot!

(A potěší mě, pokud mi pochválíte stehna. Jsou sice objemná, ale na svalovinu, které se nedovedu zbavit! A vlastně nešetřete žádnou chválou, potřebuji to jako sůl, abych mohl být ještě víc narcis!)

Věc nehodná jména

4. ledna 2015 v 23:51 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Omluva je hotová. Otevřená úpravám. Vlastně je to celé o ničem. Někdy je nejlepší nechat věci plynout. Rozhodnutí je ale stále přede mnou. Omluva chladná jak od ledové královny.
BXzS

K tomu zažívám oživení zamilovanosti. Tu touhu být v neustálem objetí. Protancovat svět a znovuprožít každou krásu.

Tolik pocitů a žádná slova.

Útržky. Dnes útržky z nedostatku slov.

Lítost a nelítost. Chlad. Prázdnota. A něco vřelého v tom všem.

Upřímná omluva bez očekávání? Fakt to jde? Omluva jen pro omluvu? Nelžu sám sobě?

Nějak se už ztrácím. Můžu něco ztratit?

Třeba to za chvíli zas zmizí. Možná to jen moc řeším. Možná jsem se toho prostě jen chytil a vytahuju to. Sám si dělám uzly, abych měl co rozmotávat. Nad čím zoufat.

Možná je prostě čas, řekněme si to na plnou hubu, se na to vysrat.


In need

3. ledna 2015 v 0:56 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Cítím se jako rozbité zrcadlo. Nejsem pořádně při smyslej. Mozek jako vata a svět jako želatina. Kocovina a opilost a únava. Tři v jednom.
A to vědomí, že i když si myslím, že dělám dobré rozhodnutí, dělám ve skutečnosti něco hnusného... Že dělám špatná rozhodnutí a nevím o tom.
Svět je jiný.
A já potřebuju s někým mluvit. Otevřeně. A nedokážu s nikým otevřeně mluvit. Mluvit dokola o tom samém. Milionkrát. Dokud už to fakt nebude venku. Dokud mě to nepřestane tížit.
I když to někomu říkám, jako bych to ani neříkal. A když to říkám, jako bych tím všechny otravoval. A jako by to ani nebylo pochopitelné.
Proč mě to tolik tíží? Proč pořád dokola? A tak dál?
Neskončí to nakonec jako druhá Letní Bouře nebo něco takovýho, že ne?
A fakt mám teď pocit, že bych potřeboval psycholožku. Jenže to si ještě tři týdny počkám.
Proč je to tak naléhavé a proč teď? A proč to najednou nejde řešit? S nikým? Proč je to tak divné?
Proč je to tak posraný?

Možná jsem prostě overly attached.

Proč to vlastně řeším? Není to vzájemné. Pro něj jsem nic. Nebo jednoduše zmrd.
Proč tolik odpouštím? On neodpouští. (Ale ne, nedal jsi mu příležitost, neomluvil ses.)
(Jenže co jako? Omluvit se někomu s tak jednoduše polarizovaným prožíváním? Možná ho neznám úplně, jistě. Ale furt jsem přesvědčený, že účinnější je házet hrách na zeď.)

Dejte mi ránu palicí, ať už mě to pustí. V některých ohledech se můj mozek chová debilně. (Můj mozek? Prostě já, no.)

Orel

2. ledna 2015 v 13:06 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Nakonec to bylo moc. Do určité hranice to funguje tak, že se vám spojí celý svět. Nebo alespoň mně. Všechno se skládá a spojuje, svět je zázračné místo. Všechno je cítit víc. Bolest bolí, radost hřeje. A potom se všechny ty souvislosti ztratí. Během sekundy. Souvislostí je až moc, intenzita je až nesnesitelná. A neplodí to mystické poznání, ale paranoiu. (Ne že by mystické poznání nebyla jen má interpretace důsledku lehčí opilosti.)
Tíha jako balvan a jedno velké musíš. Z člověka, který se nalezl, jsem se stal člověkem, který se ztratil. V jednom malém bytu jsem ztracenější než v hlubokém lese. Jako kdyby obsahy mé hlavy dostaly nohy a volně se procházely kolem. Shlukují se kolem mě a já jsem tu jak v šíleném davu. Nesnáším davy.
A tak jsem málem napsal Xavierovi. Nebo XN. Nebo jak mu tu vlastně říkám. Málem jsem mu napsal omluvu, protože už vím, že jsem se zachoval jako svině. A jsem rád, že jsem se k tomu neodhodlal. Na druhou stranu o tom uvažuji i za střízliva a takhle bych to prostě udělal. Ano.
A tak jsem mu aspoň čuměl na profil na iboys. A on se pak podíval na můj. Což je story hodná ocenění (tohle je ironie).
Nic jsem nakonec neudělal. Díky Bohu. Protože teď bych toho litoval. Protože by to pak mohlo taky být všechno mnohem horší. Pořád je tu ten hlásek, který mi říká: "Ale Tomáši, tohle je správné. Všechno jsi posral, ale můžeš se teď zachovat správně." Bez očekávání, bez naděje na odpuštění, bez čehokoliv. Jen proto, že si tu omluvu zaslouží. Jen proto, že jsem to vážně posral já.
Člověk by nevěřil, jak mi může taková věc vrtat hlavou tak dlouho.

Všechno by to mohlo dopadnout všelijak. A ulevilo by se mi?
(Teď vážně potřebuju k té psycholožce. Poprvé za poslední... asi tak rok?... mám něco, co bych potřeboval vyřešit, protože to je čím dál naléhavější. A já netuším proč. A chci to tušit. Vědět.)

Ale padl orel. Padlo rozhodnutí. Že napsat mám. Otázka je, jestli je vhodné to nechat na náhodě. (Mohl bych se poradit s tarotovými kartami. Mohl bych si zas dovolit závan esoterismu . Mohl bych zas na chvíli věřit věcem, kterým už nevěřím.)
Padl orel. Rozhodnutí ale nepadlo.

A teď, když vidím svět zas jako obvykle... normálně, profánně... je všechno jiné. Nebo stejné. To záleží na vztažném bodu.
Možná je čas na to rozhodnutí...? Teď, s čistou hlavou?

A nebo si prostě dál užívat toho, co mám, a nestěžovat si, že už něco nemám.

Nový článek

1. ledna 2015 v 21:37 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Ájm sóu dránk. Život v lihu je jednodušší. Všechno žije. Všechno se hýbe. Svět se točí rychleji. A v dobrém. Nebo pomaleji v ještě lepším. Prsty se motají a jednoduché věci jsou složité. Ale tak krásně složité.
Já mám dost. Dopustím se smajlíka: :D :D :D
Tak plurál.
Plurál.
Plurál.
Hu. Hu.

Jsem nešťastně šťastný a šťastně nešťastný.
Miluju.
Miluju.
Miluju.

Odi et amo.

A nenávidím.
Nenávidím.
Nenádivím.

A píšu překlepy. Takový zločin proti jazyku.

Svět je nádherný a plný bolesti. A bolest je taky nádherná. (Protože jsem nezažil skutečnou bolest?)

Svět je jiný. Já jsem jiný.
Jemné kroky a tak vůbec všechno. Všechno, co mi vyvstává na mysl. Protože svět není skutečný. Není souvislý. Vazby jsou jen iluze. Příčina. Důsledek. Spojení. Jen naše usnadnění světa. Uřádnění chaosu.
Milujme chaos. Žijme chaos.

áj laf.

áj laf evryfink

Svět je z mlhy a já z želatiny. Klížíme se. Nic není pevné. Není se čeho chytit. Nekonečný smutek. Tam uvnitř. V hloubce. Nebo ne... jen pod povrchem. Ale nemluvme o tom. Mějme se ke světu šťastně. Tvařme se, že je všechno krásné. Protože z části fakt jo.
A potom zkusme neškatulkovat svět.
Aby to nebylo nudné.

Me gustas tu

Je suis perplexe.

Let's be multilingual.

Prečo nie?

Han mathon ne nen.

Lassi linduvar

Jiný život než váš
Jiný svět než váš
Zmatek? Opilecký zmatek?
Pravda? In vino veritas?

Jsem voda. Vždy jsem byl. Jsem chaldný, vhlký. Vše svým způsobem.
Najdu si cestu.

Beru na sebe cizí tvary. Ale není to podvod. Jsem jen takový. Časem ty tvary vybrousím. Vše ve mně je oblé. Přitom jsem sám tak ostrý. V něčem. Nějak.

Jsem voda.
Teču.

Podemelu vaše voči.

Život i smrt ve mně.

Stříbrná krása s povrchem, který odráží nebe. Který odráží vše.
A přitom je tak svůj.
Voda je vodou. Ať je ve sklenici nebo v řece.

Pluji do dálky.

Viny mám.
Viny nesmeju.

Všechno co teče...
A dýchám. Pořád dýchám vzduch.


Všechno je tak složitý.
Nic mě nezabije. Nic necítím.
Přežiju bolest. Takhle jo.

Svět se spojuje. Konečně. Konečně tohle. A já ... Jsem tak složitý. Jsem teď. Byl jsem vždy. Jsem všechno.
Ještě hlouběji a už se nevrátím. Ztratím tam zas kus sebe.
(Ale co jsem já?)

Co dokáže tuzemák?

Hořkost slz. Bolest. Ta krásná bolest. Pomozte mi. Dejte mi jí víc. Vezměte ji ode mě. Já nevím. Já nic nevím.
Všechno je za záclonou. Jsem realitě blíž, nebo dál?
Je všechno tak jiné...

Čas trvá tak dlouho. A přitom je objektivní.

Proč je opilý svět o tolik krásnější než ten reálný?
A je ten reálný reálný?
Cítím všechno tak opravdově. Tak silně. Jsem probodaný tisícem jehel. Tisícem nožů. A jsem. JSEM!

Všechno, co se dělo tak dávno se děje teď. Všechno, minulost, budoucnost, přítomnost... všechno se to děje teď. V tuhle chvíli.
Umřít na intenzitu?

Býval jsem tak romantický.

Ty věci s hloubkou... a já se jim tolik bráním. Zpěv o listech... Eldamar.

Hmota je jen iluze.

Já nejsem. Ty nejsi. Nic není.
Jen to, co je. Jen to, co je, je.

A teď vidím, že to, co vidím, je jen iluze.
A že každý život má smysl.

I když všechen obraz před očima je jen obraz.

Všechno je voda.