Jedu mezi městy. Jako bych nebyl nikde. Poslouchám Mono a vrčení motoru. Autobus uprostřed ničeho. Mohl bych být kdekoliv. Tolik vzpomínám na tolik míst. Jako bych tam znovu byl. A v dálce vidím světla. Tak skutečná. Tak vzdálená. Za sklem špinavým od deště. Jedu skrz něco, co ani není. Uprostřed prázdnoty. Uprostřed ničeho. A připomíná mi to celý svět. Svět, který vidím v dálce.
Vidím svět. Vidím světla. A cítím nezměrný smutek. Jako by celá realita byla ze smutku. Všichni jsme ze smutku.
A když jsem v těch světlech, když projíždím městem, upínám zrak dál. Ke vzdálenějším světlům. Ke vzdálenějším světům. Zdají se tolik skutečné. Jako by až tam čekala realita. (Realita nečeká. Na nikoho.)
Z očí se mi řinou slzy. Mono mě rozdírá. Existuji jen díky tomu, že vidím světla. Jen díky tomu, že vnímám svět. Díky tomu, jak ho vnímám.
Tolik nádherné bolesti. Tolik uspokojení. Z tak mála. Z jedné osamělé jízdy, z osamělého večera. Z osamělého světa.
Noci jsou tak nádherné. A čerstvý chladný vzduch. Ulice bez lidí. Autobusy bez lidí. Celý svět... tak prázdný. A plný světel. Jsme venku, obnažení před hladovými vlky. Touláme se. Obcházíme alkoholem prosáklé souputníky. Chcem jít nocí sami. Vedle sebe - a přitom tak daleko. (Pojď blíž.)
Jako by ani neexistoval svět.
Vlci nikde. Přesto mám chuť utíkat. Jako o život. Kamkoliv. A odhalit se před zimou. Nastavit jí tělo. Hlaď mě.
Jsem ti o trochu blíž. Už se pomalu svlékám do intimního smutku i před tebou. V těch tichých chvílích.
Ten noční svět mezi městy. Na úzké cestě. Téměř sám. Na cestě, ne v cíli. Jako by tam bylo mé místo. Když zírám na světla a dávám jim své slzy. Pořád tak plný lásky. A loučení. A přitom mě víc tíží teď. Ta chvíle osamění. Je to ta tíha, která člověka přibližuje sobě samému.
Přesto mi tak chybíš. I teď. Všechno to zvláštní teplo.
Vlci nikde, jsem tam sám.