Zvláštní napětí, zvláštní krása, zvláštní úzkost. Post-rock a led. Ostří nože. Začínám se bát. Bojím se závaznosti. Bojím se navždy. Protože když o něco jde, můžu hodně ztratit.
Pořád se ptám... jsem rád, že mám co mám? Vystačím si s tím? Nakolik mě to změní? Nakolik budu schopný žít?
(Co celou dobu dělaj?)
Zvláštní představa. Život s někým. Jedno velké prázdno. Jeden velký stereotyp. Jedna velká klec. (Tak moc miluji své. Svůj čas, svůj pokoj, své koníčky... Všechny ty věci, které dělám sám.)
Nedovedu si představit, že by to bylo bez ztrát. Ale dovedu si představit minimální zisky. A to mě děsí. Protože s čím se dá žít půl roku na zkoušku, s tím se nedá žít pět, deset let. Co když to takové bude? Co když to bude prostě prázdné?
Ale jsem schopný něčeho jiného? Jiného než prázdného života?
Svátky klidu a míru. Bez klidu a míru, plné neutorické hektické atmosféry. Jako bychom se chvěli, až to bude za námi. Rozbalování dárků už není kouzelné. Od dětství se tolik ztratilo.
Země nikoho. Vánoce s rodinou, ale bez té specifické atmosféry. Něco divného ve vzduchu. (Dospívání. Výčitky.)
Možná, že za rok a půl se odstěhuju. Možná mám plán. Máme plán. Plurál, který mi nahání husí kůži. Plánujeme společnou budoucnost. Co to znamená? Co to znamená pro mě?
(Že pokoj, který byl doteď jenom můj, bude někomu pronajat?)
(Že všechen čas budu s tebou?)
Budoucnost je horší a horší. Protože nevím, co bude, ale už bych to vědět měl.
Rozhodni se.
Miluju chvíle, kdy jsem sám. Sám v pokoji, sám v bytě. Kdy se můžu ukájet depresivní hudbou. A mít klid. Miluju to možná víc, než kohokoliv na světě. Když si můžu v tichu sedět a rozjímat. A psát o tom na blog. To je to nejkrásnější.
Nechci přijít o tuhle intimitu. O vzácnou upřímnost. K sobě.
Nechci přijít o vodu a o chlad. O led. O jeskyni, ve které jsem se zavřel. Nevím, kde jsem. Neví to nikdo.
Dal bych si vodku s redbullem. Dal bych si cigaretu. Dal bych si anything that can make me feel stronger. Anything, that can help me forgot.
Repetitivní motivy post-rocku. Prohlubující se krása. Prohlubující se bolest. Jde mi hlava kolem. Hruď jde ještě větším kolem. A nohy šlapou čtverec. Celý svět se točí. A ne kolem mě. Jak marně toužím...
být všemi milován.
Jsou lidé, kterým se o dost snáz žije. Protože oni věcí protě dělají, nepřemýšlí o nich. A mnohdy to pak jde snáz, protože se to děje a v tom ději se to nezdá tak strašně komplikované jako v té představě. Třeba. Lidi, co řeší všechno dopředu, mají těžký úděl :)
I když samozřejmě představa společné budoucnosti s druhým by měla vzbuzovat nadšení, ne paniku. By měla. V nějakěm univerzálním vzorci o lásce. Vztahy a city jsou samozřejmě nevyzpytatelné.