Melancholicky klidný svět. Hladina jezera zasypaná listím. Svět kolem zamrzá. Na mně se kry stále netvoří. (Ale z nebe padají židé. Co ještě přijde?)
Rusalkové pondělí v zamrzlém světě. Ve světě, kde i stromy jsou pokryté vrstvou ledu. Všechno je tam tak dokonalé. Pohádkové. A člověka sežere mráz. Pro tu krásu, proč ne? Větve se sehly blíž k zemi. Mráz klepe na srdce. A já mám chuť křičet, jaká je to krása. Rozeznít křišťál všude kolem.
Místo toho stojím v pokoji a řvu: Vožerem se, až nám slezou nehty!
A těším se na to.
Uprostřed ledu založím požár a budu se hystericky smát. Budu zpívat a budu tancovat. I když ten svět zničím. Rozdupu, co je křehké. A nohy si otřu o čistotu. Budu si hrát na šansoniéra a zpívat písně ženského repertoáru. Budu zpívat falešně a nahlas.
Jako by reálný svět skončil. Jako by všechno spolknul ten mráz. Venkovní mráz a má stálost si rozdělili. A panují. Přístřeší se stalo mým domovem. A žiju víc než jindy. Asi. Snad? Protože není co řešit. Protože zbývá jenom žít. Když se zavřou dveře k otázkám.
Chce se mi roztrhat všechno, vyběhnout ven a nechat se zarůst kožešinou. Narůst si kopyta a být divou zvěří. Rozrejt všechno, rozdupat a prostě si trochu zadivočit. Dělat věci, co se nedělají. Křičet na veřejnosti, tancovat a být bezprostřední. Dělat všechno tak naplno, že to bude přetékat.
A pak si zatancovat valčík. Rychle a dlouho tancovat, dokud se mi nebude motat hlava natolik, abych spadnul na zem. A celej ten zrzlej svět se roztočí a udělá jednu jedinou bílou čmouhu.
A pak třeba zmrznout. (A potichu si vyznat lásku.)
<3 kopyta a kožich