Zas je ta tíha na chvíli pryč. Jen malá připomínka v koutku myšlenek. A mnohem větší nadšení ze světa, který není. A ve kterém já nejsem. Ze světa daleko. Ze světa, kde to není krásnější.
Jsem v království klidu. Voní tu pomeranče. A teplo se tu ztrácí. Je to naše říše. Na jak dlouho? Kdo ví. Dnes je naše. Dnes stačí. Kořeněná vůně rumu utopená v kole. A já napůl tady, napůl tam. Očištěný. Bojím se i nadechnout. Venku ta bílá krása. Ta nekonečná bílá krása. Země posypaná pylinami z křišťálu. A všechno tak křehké, pomíjivé. Jedna jediná vločka před několika lety nesla můj osud. Můj život. Tehdy jsem se naplnil. Přeplnil. A od té doby přetékám.
Všeho je ve mně plno a já to dávám, kam můžu.
A vlci mě sledují tichými kroky. Jako přízrak, co člověka pronásleduje až do smrti. Neškodný, ale zužující. Je to dravec, nebo stín? Jsem na útěku? Jsem smířený?
Nejradši bych odešel až tam. A jsem stále na prahu. Práh je nejdál, kam mohu. Mezi dvěma světy. Mezi mnou a mnou. Čekám. Nejsem ani tady, ani tam. Nejsem. (Jsem tak rád, že nejsem.)
Plynu.
Hudba, která tvoří svět. Zní i ve mně. Blaženost. A čím větší, tím víc umírám. Životem. Krásou. Světlem. Spaluje mě bílá záře. Čistá. (Mám chuť volat ta jména. Vyzývat božstva, která nejsou. Modlit se ke královně hvězd. Znovu se odevzdat. Zasvětit tomu celý život.)
A pak jsi tu ty. Kousek ode mě. Na dosah ruky. A já umírám láskou.
Je to skutečné. Svět je stejně krásný jako písně elfů.
Aspoň dnes. Aspoň teď.
Mám chvíli. A to stačí.
Pěkný rok 15 přeji. :)