22. prosince 2014 v 1:18 | Grey.t
|
Při usínání jsem myslel na ně. Zdálo se mi o nich. Dnes furt myslím na ně. A ve tři hodiny jsem poslouchal rozpravu o pusinkách a proč se nepovedly.
Proč tolik myslím na některé lidi? Je na nich něco zneklidňujícího. Jako bych něco přehlížel. (Možná je to prostě tím pocit, že mě jeden z nich nesnáší...?)
Poslouchám Adele. Noční Adele. Vzpomínám. Dopoledne na taneční. A na celou tu dobu okolo. Na mrtvé taťky šmouly, na papoušky a tak vůbec. Na tu zvláštní vůni, kterou mi ta vzpomínka evokuje. Teď na Anglii. Na Cornwall, cestu po úzké silnici obrostlé houštím. Jak se jí prodírá autobus, jak se na silnici nevejdou ani dva vozy. Zdá se mi to tak čisté. Jednoduché. Upřímné. A do toho tolik Adele.
Miluju svůj život. Ale jako bych z něj nejvíc miloval to, co bylo a už není.
Život byl jednodušší. Protože láska nebyla láska. Protože o nic nešlo. Protože rozchod neznamenal nic. A vztah na tom byl stejně.
Miluju vzpomínky na to britské období. Na déšť. Na všechno. Na poslední zbytky romantiky?
Na to, že Land's End je můj domov.
Na paní, co zalila skleničku vodky panákem džusu.
Na dobu, kdy jsem byl čistý, morální a... prostě takový.
(Pořád lituju, že jsem se zamotal do buzního světa.)
(A teď, když mám telefon... let's wait.)
Dlouhá chvíle poslechu hudby. Spousta Adele. Spousta myšlenek... které nenapíšu.
Tichá nálada. Jako kdyby nic neznělo. Zní toho tolik...
Trocha Letních Bouří. Jen malinká trošička.
Černobílý svět. (Odstíny šedé.) Zvláštní romantika. Jednoduchá.
Myšlení, kterého už nejsem schopný.
Možná mi konečně dochází, že mám jeden z těch vztahů, které by mohly být na celý život. ("Možná že z dvou výplat tu hypotéku utáhneme...") A trochu mě to děsí.
If this ain't love then what is?
Nerozumím světu. Nerozumím sobě.
Svět nebyl světem, protože život nebyl životem.