Slyším zpívat ptáky. Je po půlnoci a nohy se mi motají. Stejně jako hlava. V hlavě mi hrají osmdesátkové hity. Basy a syntetizátory, diskokoule a barevná podlaha. Ztřeštěné pohyby tělem. Máchání končetinama. Kamkoliv, hlavně někam. Točím se jak deska. Dokola. Bejby. I want your looooooveeeeeeeee.
Sex na pláži, zakouřenej Manhattan. A k tomu jelení nápoj a pistolnice. Pistolnice, která umí tančit. Má to v nohách. Má to v rukách. Má to v těle. Byl to dárek pro mě, nebo pro ni? Byla to párty pro koho?
Pro oba.
Pro oba.
Pro celej svět.
(A celému světu je nad třicet. Jsme nejmladší.)
Slyšíme známý rytmus. Známou melodii. A už jsme na tom duhovém kostkovaném parketu a děláme uhozené pohyby. Já navíc trapné (byla tam zrcadla). A až teď jsem opilý. Teď doma v peřinách. Po svařáku. Cheri cheri lady! Falzet, úchylné pohledy, nevkusně vyčesané účesy. A trenky přes legíny. Barvy tak barevné, že přechází zrak. Žijeme v duhovém světě. Žijeme v nejlepší době. V době před třiceti lety. Hraje Sandra. Hraje Baltimora. Hrají Modern talking. (Nehraje Bonnie tyler. Nehrají Dead or alive. Netočím se jak deska. A nedělám palačinky.)
Bál jsem se. Zas marně. Jsem povznesený. A slyším zpívat ptáky. V půl jedný na ulici, v absolutní tmě, zatímco na chodníku před barákem tancuju na You spin me right round, které si zpívám.
Náš svět. Jednorožec Charlie. Vyplazené jazyky, banány v uších (a desky v uších).
Probudíme dětství. A vykašlem se na ostatní. (oni na nás divně koukaj)
Třináct let a ta písnička v rádiu. Dvacet let a Take on me. "To je ona!"
Vezmi si mě a buď se mnou navždy. Navždy v osmdesátkách. Navždy v uhozeně barevné disko době.
Vrtím se a hraju si na Boy George. Na androgynního podivína s barevnýma copánkama a kloboukem. Jsem celej v černý. A jsem chameleon. Prostě chameleon.
Plujem na stejný lodi. Po divnejch vodách. Odkdy má voda křiklavě červenou barvu? Odkdy jsme oslnivě zelený?
Nezhasnul ve mně ten plamen. A jsem teď naživu. Tolik naživu. Nádech. Výdech. Život. Život. Život.
Jsem živý k smrti. Živý k zbláznění. Živý k žití.
A jediný, co mi zní v hlavě je: vrtíš tou prdelí jak buzna!
Ale jak jinak jí mám vrtět...
A tak dělám ty pohyby rukama. Ty klasický pohyby. A kašlu na gogo kroky, co jsem si doma nastudoval. Kašlu na všechno. Prostě něco dělám. A co, že ti profi tanečníci, co tam pak přišli, nás úplně zesměšnili. (Tancuj po nich ,no... :D )
A potom perla, opít se po svařáku. Ale ne hned. Až potom, co nastoupíš do metra. Objímání a padání. Protože se držíme jen sebe. Letíme metrem a smějeme se.
Je nám dobře. Dobře a ještě líp.
(Naše lásky nelásky. A lásky lásky. A vůbec všechno. Naše šestky a trojky a pětky.)
Párty nejsou špatné ani dnes. (Až na to, že jediní lidé pod třicet jsme tam my a obsluha, asi?) To jsme vážně jediní mladí, co stojí o osmdesátkovou zábavu? Nebo jsme jen nezasvěcení?
Osmdesátky nekončí. Nekonečný příběh. A nakonec si uděláme ještě lepší retro párty pro sebe.
Neexistuje nic špatného. Prostě žijeme. A jsme šťastní.