Prosinec 2014

Chvíle

31. prosince 2014 v 16:17 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Zas je ta tíha na chvíli pryč. Jen malá připomínka v koutku myšlenek. A mnohem větší nadšení ze světa, který není. A ve kterém já nejsem. Ze světa daleko. Ze světa, kde to není krásnější.
Jsem v království klidu. Voní tu pomeranče. A teplo se tu ztrácí. Je to naše říše. Na jak dlouho? Kdo ví. Dnes je naše. Dnes stačí. Kořeněná vůně rumu utopená v kole. A já napůl tady, napůl tam. Očištěný. Bojím se i nadechnout. Venku ta bílá krása. Ta nekonečná bílá krása. Země posypaná pylinami z křišťálu. A všechno tak křehké, pomíjivé. Jedna jediná vločka před několika lety nesla můj osud. Můj život. Tehdy jsem se naplnil. Přeplnil. A od té doby přetékám.
Všeho je ve mně plno a já to dávám, kam můžu.
A vlci mě sledují tichými kroky. Jako přízrak, co člověka pronásleduje až do smrti. Neškodný, ale zužující. Je to dravec, nebo stín? Jsem na útěku? Jsem smířený?
Nejradši bych odešel až tam. A jsem stále na prahu. Práh je nejdál, kam mohu. Mezi dvěma světy. Mezi mnou a mnou. Čekám. Nejsem ani tady, ani tam. Nejsem. (Jsem tak rád, že nejsem.)
Plynu.
Hudba, která tvoří svět. Zní i ve mně. Blaženost. A čím větší, tím víc umírám. Životem. Krásou. Světlem. Spaluje mě bílá záře. Čistá. (Mám chuť volat ta jména. Vyzývat božstva, která nejsou. Modlit se ke královně hvězd. Znovu se odevzdat. Zasvětit tomu celý život.)
A pak jsi tu ty. Kousek ode mě. Na dosah ruky. A já umírám láskou.
Je to skutečné. Svět je stejně krásný jako písně elfů.
Aspoň dnes. Aspoň teď.
Mám chvíli. A to stačí.

Špatně.

30. prosince 2014 v 1:31 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Možná mi to až teď došlo. Možná vážně. Možná je tohle ten uzel, který nejde rozseknout. Ten důvod, proč mi na mysli vyvstává pořád to samé. Dokola. Furt. jen ta jedna věc.
Posral jsem to.
Udělal jsem ubohost. Udělal jsem něco, co by mohl udělat úplně každý. Něco jednoduchého. Parazitoval jsem na cizí důvěře. Zneužil jsem ji. To rozhodnutí. To rozhodnutí, které by na mém místě udělal asi každý. Nebylo správné. Nebylo ani tolerovatelné. Byla to ohromná sviňárna. A já se do smrti nebudu schopný omluvit. Nebudu schopný překonat strach a stud a vlastní ego, abych řekl a riskoval všechno, riskoval výsměch a ještě větší potupu. Za omluvu.
Ale už vím. Najednou. Neudělal jsem to správně. A ponesu si to dlouho.
Možná proto tolik stesku.

Možná bych se měl omluvit i za víc.

Neměli jsme se poznat. Měl jsem říct ne už na začátku. Nedělat nic, s čím nesouhlasím. Nedělat nic, co mě morálně pohoršuje.
Známost postavená na špinavých základech. Na zradě a společné nenávisti.
Měl jsem říct ne. Radši být svině proto, že něco neudělám, než proto, že pak udělám podraz.
Miloval jsem ho. Asi jako když u sousedů vidíte roztomilé malé štěně. Má velká kukadla a je fakt boží. A říkáte mu, jak ho milujete. Tou povrchní láskou k roztomilým věcem. Láskou, která není láska. Je to jen slovní obrat.
Taková malá posedlost. Něco, co není ničím.
Jen ohromná vzpomínka. Vzpomínka, které jsem nedovolil důstojně zemřít. Ani důstojně žít. Nedůstojně jsem ji ukončil tam, kde končit neměla.
Co říct?
Možná to říkám ze stesku.
Bude to rok, co jsme se naposledy...
Už víc než rok od závěsů z Ikey.

Okouzlení. Jak mohlo přetrvat?
Jak je to všechno možné?

Chci to pryč. Je to horší. A horší.
Nevím proč.
Snad pomůže tohle vědomí. Že ten špatný jsem vážně já. I když by na mém místě asi každý (nebo každý, kdo by byl tak blbý, aby se na něj taky dostal) udělal to samé. Já to dělat neměl. Nikdo by to udělat neměl.
Všechno je špatně. Možná všechno od té doby.

Jenže co dál.

Fragmenty

29. prosince 2014 v 0:41 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Malé polechtání. Ještě pořád ne.
Bouřka uvnitř baráku. Nic nekončí. Všechno se táhne.
Nadechnout se. Vydechnout si.
(Zdechnout.)
Cesta do říše divů. Můj bilý králík.

Já ničemu nerozumím. Chvíle klidu a pak zas nic. Pak zas všechno.
Něco se mnou neudělá nic. Nic se mnou udělá něco.
Kdo se v tom má vyznat? (Já, přece já..)

Volá Londýn. Svým osobitým tónem.

Velké všechno za okny. Klid jediného pokoje. Klid čtyř zdí.
Bouře. Zima.

A já tak miluju zimu. Dokonalá krása. A čím blíž jí jste, tím víc života jí dáte. Tím míň ho máte pro sebe.
Její poslední polibek zahřeje.

Bolavá krása. Krása krve, zranění a všeho... Všeho, co člověka ničí.

Svět se hroutí. Fragmentuje se.
Kolik očí mám?
Kolik toho vidím?

Unavená hlava. Unavená duše.

A pak ta krása pohybu. Dokonalost kroku. Dokonalost tance. Dokonalost rytmu.
Dokonalost hudby.

Utkvělá myšlenka. Znovu. Kolik? Kam? Proč? Jakto? Zase?
Proč oni?
Proč já?
Proč on?
Proč to všechno?
Utkvělé myšlenky. (Plurál, plurál, plurál.)

Přísahám. Přísahám. Přísahám.
Nechci ti ublížit.
Nechci zavřít říši divů.
Jen se dějí věci. Děje se jich tolik. Ve mně. S tím nejde nic dělat.
To není neláska.

Slova v hlavě. Chrastí to jak chrastítko. Návaly. Proud slov. Všechno a nic.
Život ve střepech. Život ve fragmentech.
Někda tam to všechno je.


Plán...

25. prosince 2014 v 21:37 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Zvláštní napětí, zvláštní krása, zvláštní úzkost. Post-rock a led. Ostří nože. Začínám se bát. Bojím se závaznosti. Bojím se navždy. Protože když o něco jde, můžu hodně ztratit.
Pořád se ptám... jsem rád, že mám co mám? Vystačím si s tím? Nakolik mě to změní? Nakolik budu schopný žít?
(Co celou dobu dělaj?)
Zvláštní představa. Život s někým. Jedno velké prázdno. Jeden velký stereotyp. Jedna velká klec. (Tak moc miluji své. Svůj čas, svůj pokoj, své koníčky... Všechny ty věci, které dělám sám.)
Nedovedu si představit, že by to bylo bez ztrát. Ale dovedu si představit minimální zisky. A to mě děsí. Protože s čím se dá žít půl roku na zkoušku, s tím se nedá žít pět, deset let. Co když to takové bude? Co když to bude prostě prázdné?
Ale jsem schopný něčeho jiného? Jiného než prázdného života?

Svátky klidu a míru. Bez klidu a míru, plné neutorické hektické atmosféry. Jako bychom se chvěli, až to bude za námi. Rozbalování dárků už není kouzelné. Od dětství se tolik ztratilo.
Země nikoho. Vánoce s rodinou, ale bez té specifické atmosféry. Něco divného ve vzduchu. (Dospívání. Výčitky.)

Možná, že za rok a půl se odstěhuju. Možná mám plán. Máme plán. Plurál, který mi nahání husí kůži. Plánujeme společnou budoucnost. Co to znamená? Co to znamená pro mě?
(Že pokoj, který byl doteď jenom můj, bude někomu pronajat?)
(Že všechen čas budu s tebou?)

Budoucnost je horší a horší. Protože nevím, co bude, ale už bych to vědět měl.
Rozhodni se.

Miluju chvíle, kdy jsem sám. Sám v pokoji, sám v bytě. Kdy se můžu ukájet depresivní hudbou. A mít klid. Miluju to možná víc, než kohokoliv na světě. Když si můžu v tichu sedět a rozjímat. A psát o tom na blog. To je to nejkrásnější.
Nechci přijít o tuhle intimitu. O vzácnou upřímnost. K sobě.

Nechci přijít o vodu a o chlad. O led. O jeskyni, ve které jsem se zavřel. Nevím, kde jsem. Neví to nikdo.

Dal bych si vodku s redbullem. Dal bych si cigaretu. Dal bych si anything that can make me feel stronger. Anything, that can help me forgot.

Repetitivní motivy post-rocku. Prohlubující se krása. Prohlubující se bolest. Jde mi hlava kolem. Hruď jde ještě větším kolem. A nohy šlapou čtverec. Celý svět se točí. A ne kolem mě. Jak marně toužím...
být všemi milován.

Radostné

24. prosince 2014 v 10:39 | Grey.t
Vážení čtenáři, návštěvníci, přátelé a vůbec všichni, kteří mi děláte tu radost a občas sem nahlédnete,
rád bych vám popřál co nejkrásnější prožití vánočních svátků, bohatou nadílku pod stromečkem, krásný čas strávený s rodinou a blízkými lidmi, příjemnou a vřelou atmosféru a ať jsou Vánoce přesně takové, jaké byste je chtěli mít.
Váš
Grey

...a taky nerozumím dalším věcem

22. prosince 2014 v 1:18 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Při usínání jsem myslel na ně. Zdálo se mi o nich. Dnes furt myslím na ně. A ve tři hodiny jsem poslouchal rozpravu o pusinkách a proč se nepovedly.
Proč tolik myslím na některé lidi? Je na nich něco zneklidňujícího. Jako bych něco přehlížel. (Možná je to prostě tím pocit, že mě jeden z nich nesnáší...?)
Poslouchám Adele. Noční Adele. Vzpomínám. Dopoledne na taneční. A na celou tu dobu okolo. Na mrtvé taťky šmouly, na papoušky a tak vůbec. Na tu zvláštní vůni, kterou mi ta vzpomínka evokuje. Teď na Anglii. Na Cornwall, cestu po úzké silnici obrostlé houštím. Jak se jí prodírá autobus, jak se na silnici nevejdou ani dva vozy. Zdá se mi to tak čisté. Jednoduché. Upřímné. A do toho tolik Adele.
Miluju svůj život. Ale jako bych z něj nejvíc miloval to, co bylo a už není.
Život byl jednodušší. Protože láska nebyla láska. Protože o nic nešlo. Protože rozchod neznamenal nic. A vztah na tom byl stejně.
Miluju vzpomínky na to britské období. Na déšť. Na všechno. Na poslední zbytky romantiky?
Na to, že Land's End je můj domov.
Na paní, co zalila skleničku vodky panákem džusu.
Na dobu, kdy jsem byl čistý, morální a... prostě takový.

(Pořád lituju, že jsem se zamotal do buzního světa.)
(A teď, když mám telefon... let's wait.)

Dlouhá chvíle poslechu hudby. Spousta Adele. Spousta myšlenek... které nenapíšu.
Tichá nálada. Jako kdyby nic neznělo. Zní toho tolik...
Trocha Letních Bouří. Jen malinká trošička.

Černobílý svět. (Odstíny šedé.) Zvláštní romantika. Jednoduchá.
Myšlení, kterého už nejsem schopný.
Možná mi konečně dochází, že mám jeden z těch vztahů, které by mohly být na celý život. ("Možná že z dvou výplat tu hypotéku utáhneme...") A trochu mě to děsí.
If this ain't love then what is?

Nerozumím světu. Nerozumím sobě.

Moonlight again

21. prosince 2014 v 1:00 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Večer s přítelem u Střepa a jeho přítele. Zvláštní zážitek. Zvláštní, uvědomit si, jak rádi jste za to, co máte. Jak to milujete. Jak hloupé bylo zahledět se do Střepa. Ale pořád na tom něco je. To povrchní kouzlo imaginárních lásek. Zvlášť když vidíte, jak hrozně bezduché to celé je. Jak oduševnělá je láska.
Miluju.
Říkám ti to pořád. Ale není to to pravé. Není to miluji tě, které by otřáslo samotnými základy světa. Není to miluji tě jak z romantické povídky. Zasloužil bys ještě víc. A nevím, jak ti to dát. Jak říct takové všeobjímající miluji tě.
Možná mi jen nikdy nic není dost. Toužím po něčem hluboce metafyzickém, po něčem, co ani nemusí existovat. Jen v mé fantazii. Asi je ve mně furt něco z romantika...
A stejně to celé není bez smutku. Nějakého. Jako vždy.
(Mono - Moonlight)

Rozplývám se.

(V duchu: Mono! Mono! Mono!)
(V duchu: Střep, Střep?)
(V duchu, pořád, jedno dlouhé, táhlé: Achjo)
(Jako vždycky?)
(Jako vždycky.)

Jsem to furt jen já. A na otázky existují odpovědi. Aspoň někdy. Aspoň teď.
(Že to byla jenom iluze, planá naděje. Cojávímcotoje. Cotobylo, spíš.)

Ten pocit, když...
Ten pocit, když máte pocit.

A pak jsou otázky, na které odpověd stále není.
(Nebude, nedoufej.)

Chybí mi první semestr na fildě. Skácelovské období. Období existenční deprese. Být tak moc bez smyslu. Být tak moc nešťastný. Být mimo. Pryč.
Na nic jsem neodpověděl. Jen se už neptám.
Protože odpovědi nejsou.
Nebudou.
Jsem jen já.
(A vlci hladoví.)
Chladný já v ještě chladnějším světě. Přes všechen svůj chlad nebudu nikdy dost chladný pro svět. A nikdy dost vřelý pro lidi, co si to zaslouží.

Svět je ze smutku.
Svět je.

A já nemám odpovědi.

Rigor

19. prosince 2014 v 0:58 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Hektické dny. Kde je sváteční nálada? Místo toho neustálý spěch. Spěch, že si ani nedovedu užít věci, které bych si užít chtěl. Jsem daleko od sebe. Tím spěchem. Tělo mám sevřené. Zaťaté zuby.
Přitom jsem měl tolik krásy. Tolik dokonalosti přímo před nosem. Ani jsem pro ni nemusel šahat. Stačilo by otevřít se. Ona by přišla.
Klepala na dveře. A ty rozvrzané, křečovité panty ne a ne povolit. Jen se skřípotem dovnitř vnikla. Aspoň trochu. Aspoň tolik, abych měl chvíli husí kůži. A chvíli slzy v očích. Ne na dlouho. Ne na tak dlouho, jak bych měl mít.
Potřebuji se zastavit. Na všechno se vykašlat a fakt jen posečkat. Nic nedělat. Mít volno.
Rockové zvuky cella.
Gong.
Struny. Tisíce ostrých tónů.

A já. Ledovec.

Tuhne mi i krk.
Jednou se samou křečí nepohnu. Jednou budu tak neuvolněný, že ztuhnu na kámen.
(A pokud přestanu stárnout, snad budu aspoň krásná socha.)

Jen déšť a vítr. Tam bych chtěl stát. Někde, kde prší. Kde fouká vítr. Jednou by mi strhal kůžy a svaly. Oholil by mě na kost. A pak už bych nemohl stát v křeči.
Nejde mi ani svléknout kůže. Pochybuji, že by to vítr uměl. Snad dlouhým časem.

Byl to dokonalý koncert. A já byl nedokonalý posluchač.

Jsem uspěchaný.
A vyčerpaný.
(A přijdu si hnusný a neschopný.)

Pár hodin navíc denně by neuškodilo.

Ubohá Rusalka bledá v nádheru světa zakletá... A já ji dnes viděl. Tak nádherná.

Jste tam?

Občas si říkám, jak krásné bylo být sám. Být osamělý. Mít ty pocity. Ty různé, asi trochu smutné pocity.
Ponořit se do spánku. To teď potřebuju.

Světla

14. prosince 2014 v 22:52 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Jedu mezi městy. Jako bych nebyl nikde. Poslouchám Mono a vrčení motoru. Autobus uprostřed ničeho. Mohl bych být kdekoliv. Tolik vzpomínám na tolik míst. Jako bych tam znovu byl. A v dálce vidím světla. Tak skutečná. Tak vzdálená. Za sklem špinavým od deště. Jedu skrz něco, co ani není. Uprostřed prázdnoty. Uprostřed ničeho. A připomíná mi to celý svět. Svět, který vidím v dálce.
Vidím svět. Vidím světla. A cítím nezměrný smutek. Jako by celá realita byla ze smutku. Všichni jsme ze smutku.
A když jsem v těch světlech, když projíždím městem, upínám zrak dál. Ke vzdálenějším světlům. Ke vzdálenějším světům. Zdají se tolik skutečné. Jako by až tam čekala realita. (Realita nečeká. Na nikoho.)
Z očí se mi řinou slzy. Mono mě rozdírá. Existuji jen díky tomu, že vidím světla. Jen díky tomu, že vnímám svět. Díky tomu, jak ho vnímám.
Tolik nádherné bolesti. Tolik uspokojení. Z tak mála. Z jedné osamělé jízdy, z osamělého večera. Z osamělého světa.

Noci jsou tak nádherné. A čerstvý chladný vzduch. Ulice bez lidí. Autobusy bez lidí. Celý svět... tak prázdný. A plný světel. Jsme venku, obnažení před hladovými vlky. Touláme se. Obcházíme alkoholem prosáklé souputníky. Chcem jít nocí sami. Vedle sebe - a přitom tak daleko. (Pojď blíž.)
Jako by ani neexistoval svět.
Vlci nikde. Přesto mám chuť utíkat. Jako o život. Kamkoliv. A odhalit se před zimou. Nastavit jí tělo. Hlaď mě.

Jsem ti o trochu blíž. Už se pomalu svlékám do intimního smutku i před tebou. V těch tichých chvílích.

Ten noční svět mezi městy. Na úzké cestě. Téměř sám. Na cestě, ne v cíli. Jako by tam bylo mé místo. Když zírám na světla a dávám jim své slzy. Pořád tak plný lásky. A loučení. A přitom mě víc tíží teď. Ta chvíle osamění. Je to ta tíha, která člověka přibližuje sobě samému.

Přesto mi tak chybíš. I teď. Všechno to zvláštní teplo.

Vlci nikde, jsem tam sám.

Ta nekonečná krása

11. prosince 2014 v 23:44 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Slzy u Born to die. Znovu mě dojímá Lana. Křečovitě sevřené ruce, vlny dojetí. Tvoje náruč. Tolik lásky. Cause you and I we were born to die. Sometimes love is not enough and the road gets tough I don't know why.
Všechno. S tebou. Otvírám se.
Když zavřu oči, vidím všechno. Vidím celou svou minulost.
Znovu křehce silný hlas Dolores. Nádech starých časů. Bylo tolik pro co žít. Tolik tmy. Tolik bolesti. Jako by každý den byl jen prodloužená noc. V ulicích Žižkova cestou do školy slyším Angel Fire. Je prosinec.
Beautiful girl, won't you be my inspiration?
Dokonalost neumím popsat.

Tolik lásky pod jednou peřinou. V jedné náruči. Tlukot tvého srdce. Tvůj nejčistší úsměv. Když zavřeš oči, vidím v tobě ráj. Mír. Všechno dobré. Je v tobě nekonečná krása.
Miluju tě. Měl bych ti to říkat pořád. Ale ta dvě slova nestačí. Není to dost.
Nikdy mi nejsi dost blízko. Tisknul bych tě k sobě, dokud bychom nesplynuli.

Andělé jdou do nebe. Kam půjdeme my?
Není úniku. Ale odkud?

Topím se. Ve smutku. V lásce. V dešti.
Jsem živý. Dnes ano. Dnes cítím.
Dnes pláču.

Neboj se té krásy. Není se čeho bát.
Dal bych život...
Jen aby to trvalo věčně. Všechno.
Ta nekonečná krása. (Proč ji zabíjíš?)
Bojím se. Proboha, čeho?


Vzdálený

10. prosince 2014 v 23:36 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Pateticky zpěvná nálada po utlumeném dni. Všechno znělo jako utlumené bubnování. Bez rytmu. Bez náboje. Daleko. Zaspal jsem přednášku a tak vůbec.
A pak jsem začal litovat, že jsem se zamotal do celého toho zkaženého buzního světa. Už mě to unavuje.
Asi mě unavuje všechno. V určité chvíle. Chci se zavřít doma. A mít tu klid. Zpívat si. A vůbec se nějak resuscitovat.
Skřehotám písničky od Christiny Perri.
Co je to romantika?

Tolik věcí mě teď nebaví. Na tolik věcí nemám chuť.
Nevím, čím se oživit.
Jsem vyhaslý. Unavený.

A pak ne. Pak je odpoledne a je to zas dobré. Možná tím mrazem venku. Nebo cvičením. Nebo prostě něčím. Skřehotám písničky od Christiny Perri a cítím tuctový smutek.
Tvořím kolem sebe atmosféru, jako bych chtěl kouzlit.
Věty z knih zní jinak. Jinak než věty života. Ve světě chybí něco z toho kouzla. Věty nestojí perfektně. O to krásnější je krása. Zrodí se z ničeho. Bez účelu. Bez záměru. Je divoká a nespoutaná. Vznikne v okamžiku a v dalším může zaniknout. Krása slov a vět, které si nevšímáme. Krása drobností. Neknižních jednoduchostí.

Nějak jsem zas vzdálený. Jako bych měl hroší kůži.

Nejsem tělo. Nejsem tělo. Nejsem tělo.
(Mantra.)
Měním se s tím, jak se cítím. Proč tělo zůstává?
Přitom jsem voda. Voda. A hroší kůže. Kámen, když na to přijde.
Uvnitř mám tisíce podob. Tělo mi nutí jedinou.

Ztrácím chuť čaje. Vůni vlhké půdy.
Existuje i krásný smutek.

Všechno je tak ohrané. Celý svět je cliché.
Co má být poetické mi přijde jen přehnaně patetické. Prvoplánové cetky. Dupu sám po sobě. Jako bych Letní Bouři říkal Letní Bouře. Všechno je umělé. Přitažené za vlasy. Krása přirozenosti... to je klíč!
Dokážeme tvořit přirozeně?

Chci splynout s hladinou. V noci. Zrcadlit nebe a být tak chladný. Cítit chlad hvězd. Být chladem hvězd. (A nemyslet si, že je to patetické.) Cítit vítr. Nechat se jím čeřit. Chvět se, vlnit se. A být chladný. Tím živým chladem. Živým smutkem. Odrážet šedé nebe. Odnášet spadané listí.
Zapadat sněhem.

"Občas se mi, nevím z jakého důvodu, začaly reálné zvuky kolem vzdalovat a vytrácet a já měl v těch chvílích v uších jenom hluboké, tlumené zurčení vody."

(Chci zmrznout na křišťál...?)

Přidej olej

9. prosince 2014 v 23:22 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Mám přijít na véču. Huh. Leze na mě nějaká depka a všechno je divný. A brzo dostanu zpátky svůj telefon. Od Střepa. A pak... kdo ví. Pak nebudu mít důvod si ho nesmazat z facebooku. A možná budu mít i důvod si ho smazat z facebooku. Podle toho, jak moc bude zdemolovaný.
No a to je asi tak všechno. Jinak mám prostě... horší náladu. Melancholickou. A furt mám chuť všechno ignorovat. Nad vším mávat rukou. Dnes jsem se zas neobjednal k psycholožce. (Měl jsem zavolat před týden.) A ani na housle (měl jsem dát vědět koncem sprna.) A vlastně mi to nijak moc nevadí. Nevadí mi, že se kvůli mně někdo trápí.
A nemám co poslouchat. To je vždycky nejhorší. Když už mi nezbyde nic, na co bych měl náladu. (Tři písničky od Lorde.)
Už nejsem ta stálá řeka. Nepřijdu si vůbec říčně. Jsem tu prostě já. Nic jiného. Je to zvláštní. (Zkouším zas post-rock.)
Nikam se mi zítra nechce. Nemyslím na véču. Ani do školy. Z postele. Z pokoje. Chci se zakuklit do peřiny a srát na všechno. Na všechny. Být sám. A užívat si to. Nic nemuset.
Blíží se zkouškové. Zní to jako poplašný zvon. A já apaticky stojím, svírá mě úzkost a mávám rukou. Že to nějak dopadne. Že to možná nedám. No jo, no.
Nedovedu už zas odpovídat lidem. Nevím, co jim mám říct, abych je povzbudil. Abych jim dal najevo empatii. Snažím se mluvit a je to na hovno.
Možná je to prostě tím... že mě zas nic nebaví. Že všechno vytržení je jen krátkodobé. Možná proto.
Chodím po baldachýnu.

Nálada na Šiktance. Jedna z těch nejšedších nálad. Greyova nálada. Křehká, skleněná, ledovatá, jako ostří nože. Krásná bolest. Krásné utrpení. Šedá a modrá.
Jsem křehký. A čekám na úder. Až se roztříštím. Budu na kousky a stejně stále celý.
Tisíckrát úzkost. Přidat olej. Pořád jsem podzimní déšť. A chlad mě ubíjí. Miluju chlad. Ale musí v něm být vlhkost. Musím z něj cítit tu nezměrnou živost. Ne jako ze suchého zimního chladu, který štípe, ale je mrtvý.
Pořád mi chybí minulost. Tak moc.
Pražačka a všechno kolem ní. Domov, o kterém jsem věděl. Lidé, kteří mi byli blízcí. Každý den. Každý den všechno, co k životu potřebuju.
Jsou ve mně zanořené ruce. A trhají mě. Snaží se mě rozevřít jak rozštípnuté poleno, které sevřelo sekeru. Nehýbám se. Možná jsem jen řeka se zamrzlým povrchem. Možná se jen zdám klidný.
Ta ledová bouře uvnitř. Není na ní nic letního.
Střep nemá nic společného s letní bouří. Jen tu imaginární zamilovanost. Ale všechno je jinak. Nehřála, mrazila.
Jsem promrzlý. A možná je to dobře. Možná jsem rád.
Je se mnou to, co se mnou bylo tehdy všude. V Chorvatsku. V pokoji při čtení Descarta. V zimě při poslechu Edith Piaf. Když jsem se opíjel na Vyšehradě. První půlrok na fildě. Ten chlad. Ten led. Observatoř. Bílé lišky. Sníh.
Všechno je to kolem.
Tlačí se do mě celý můj život. Bojím se, že se nevejde.
Jsem vyděšený.
Jsem malinký.
Vezměte mě do náruče. Kolébejte mě. Potřebuju ochranu.
Zas cítím náznaky Melancholie. ("Když jsem ten film viděla, vzpomněla jsem si na vás.")
Můj domov je v tomhle. Ve smutku podzimního deště. Ať si to zní jak chce pateticky.

Přidej olej

Retroskopická reflexe

9. prosince 2014 v 1:02 | Grey.t |  Myšlenky a pseudofilosofie
Nejsem dobrý člověk. Teď už to vím. Díky malé škvíře do minulosti si uvědomuju, že jsem už někde jinde. Že všechno to je už za mnou. Domov, ke kterému jsem se dřív tolik toužil vrátit, už není domovem. Už to není místo, kam bych patřil. Možná teď žádný domov nemám. Možná jsem až teď skutečný bezdomovec. Ale necítím se tak vyhnaně a opuštěně. Jako bych měl azyl. Mám kde žít, kde spát, kde být. Ale nejsem stejný člověk.
Vidím to. Když slyším ta slova, bije mě to do srdce. Tepe teď jinak. Je poskvrněné vinou. Já už nejsem nevinný. Nemyslím všechno dobře. Nedělám věci v dobré víře. Udělal jsem už spoustu věcí, o kterých jsem věděl, že jsou špatné. A udělal jsem je jen proto, že jsem z toho měl nějaký zisk. Ublížil jsem druhým. Ne proto, že bych jednal v přesvědčení, že je to tak lepší. Ublížil jsem jim proto, že jsem jednal tak, abych dosáhl nějakého potěšení. A tím jsem poskvrněný. Už nedokážu věřit ve svou nevinu.
Vím, že jsem se poskvrnil některými věcmi. A možná je dobře, že si toho jsem vědom. Možná i dovedu neudělat už nikdy nic takového. Nic zlého. Dělat už všechno jen v dobré víře. Dělat věci tak, jak si myslím, že jsou správně. Protože pak se dá žít s tím, že někomu ublížím.
Nejsem špatný člověk. Ale nejsem ani dobrý člověk. Nejsem čistý člověk. (Ale to nejsem už hodně dlouho.) Celý svět je jiný. A přesto mám pocit, že to špatné mi něčím prospívá. Že z toho mám něco jedinečného, hlubokého a potřebného pro další život. Nějaký důležitý prožitek. Nezaměnitelnou znalost. Něco, co bych pravděpodobně nezískal, kdybych se nechoval špatně. Nedovedu říct, co přesně to je. Možná díky tomu poznávám víc do hloubky realitu vlastní špatnosti. To, že jsem schopný jednat špatně. Že mi to dokonce tolik nevadí. Že být dobrý je mnohem víc věcí volby a ta volba dovede být těžká.
Co vidím v té skulině už není můj svět. Patřím jinam, jsem jinde, jsem jiný. Jen mám možnost být jednou nohou v minulosti. Mám možnost větší reflexe a přesnějšího srovnání. A vidím díky tomu, co dělám špatně. Mám jedinečnou možnost se o skok vrátit a pohlédnout na sebe jinak. Přehodnotit kroky, uvědomit si, co je špatně.
Mám tolik chyb. Co s nima?

80s

6. prosince 2014 v 1:07 | Grey.t |  Zážitky a události
Slyším zpívat ptáky. Je po půlnoci a nohy se mi motají. Stejně jako hlava. V hlavě mi hrají osmdesátkové hity. Basy a syntetizátory, diskokoule a barevná podlaha. Ztřeštěné pohyby tělem. Máchání končetinama. Kamkoliv, hlavně někam. Točím se jak deska. Dokola. Bejby. I want your looooooveeeeeeeee.
Sex na pláži, zakouřenej Manhattan. A k tomu jelení nápoj a pistolnice. Pistolnice, která umí tančit. Má to v nohách. Má to v rukách. Má to v těle. Byl to dárek pro mě, nebo pro ni? Byla to párty pro koho?
Pro oba.
Pro oba.
Pro celej svět.
(A celému světu je nad třicet. Jsme nejmladší.)
Slyšíme známý rytmus. Známou melodii. A už jsme na tom duhovém kostkovaném parketu a děláme uhozené pohyby. Já navíc trapné (byla tam zrcadla). A až teď jsem opilý. Teď doma v peřinách. Po svařáku. Cheri cheri lady! Falzet, úchylné pohledy, nevkusně vyčesané účesy. A trenky přes legíny. Barvy tak barevné, že přechází zrak. Žijeme v duhovém světě. Žijeme v nejlepší době. V době před třiceti lety. Hraje Sandra. Hraje Baltimora. Hrají Modern talking. (Nehraje Bonnie tyler. Nehrají Dead or alive. Netočím se jak deska. A nedělám palačinky.)
Bál jsem se. Zas marně. Jsem povznesený. A slyším zpívat ptáky. V půl jedný na ulici, v absolutní tmě, zatímco na chodníku před barákem tancuju na You spin me right round, které si zpívám.
Náš svět. Jednorožec Charlie. Vyplazené jazyky, banány v uších (a desky v uších).
Probudíme dětství. A vykašlem se na ostatní. (oni na nás divně koukaj)
Třináct let a ta písnička v rádiu. Dvacet let a Take on me. "To je ona!"
Vezmi si mě a buď se mnou navždy. Navždy v osmdesátkách. Navždy v uhozeně barevné disko době.
Vrtím se a hraju si na Boy George. Na androgynního podivína s barevnýma copánkama a kloboukem. Jsem celej v černý. A jsem chameleon. Prostě chameleon.
Plujem na stejný lodi. Po divnejch vodách. Odkdy má voda křiklavě červenou barvu? Odkdy jsme oslnivě zelený?
Nezhasnul ve mně ten plamen. A jsem teď naživu. Tolik naživu. Nádech. Výdech. Život. Život. Život.
Jsem živý k smrti. Živý k zbláznění. Živý k žití.
A jediný, co mi zní v hlavě je: vrtíš tou prdelí jak buzna!
Ale jak jinak jí mám vrtět...
A tak dělám ty pohyby rukama. Ty klasický pohyby. A kašlu na gogo kroky, co jsem si doma nastudoval. Kašlu na všechno. Prostě něco dělám. A co, že ti profi tanečníci, co tam pak přišli, nás úplně zesměšnili. (Tancuj po nich ,no... :D )
A potom perla, opít se po svařáku. Ale ne hned. Až potom, co nastoupíš do metra. Objímání a padání. Protože se držíme jen sebe. Letíme metrem a smějeme se.
Je nám dobře. Dobře a ještě líp.
(Naše lásky nelásky. A lásky lásky. A vůbec všechno. Naše šestky a trojky a pětky.)
Párty nejsou špatné ani dnes. (Až na to, že jediní lidé pod třicet jsme tam my a obsluha, asi?) To jsme vážně jediní mladí, co stojí o osmdesátkovou zábavu? Nebo jsme jen nezasvěcení?
Osmdesátky nekončí. Nekonečný příběh. A nakonec si uděláme ještě lepší retro párty pro sebe.
Neexistuje nic špatného. Prostě žijeme. A jsme šťastní.



Předvečer 80

4. prosince 2014 v 23:12 | Grey.t |  Zážitky a události
Přípravy na zítřek. Vlastně žádné. Učil jsem se tancovat. Umím základní kroky na gogo. Asi. Nebo něco takového. Ale nakonec stejně budu trapně napodobovat George Michaela v klipu k Wake me up before you GO-GO. Ale nakonec proč ne. Stejně nás do klubu nevpustí, protože nedodržíme dress code. A protože je nějaká mikulášská párty. Proboha.
Proboha.
Mám nadbytek nedostatku retro oblečení. Takový nadbytek nedostatku, že nemám vlastně žádné. Kromě odporných džín do zvonu, které jsou mi dlouhé. A dělají mě tlustým. To znamená, že i přes nadbytek neladnosti mých kroků nikoho neokouzlím. A Bůh ví, jestli se tam dá tancovat. A vůbec, vidím samá negativa. A půl večera jsem si pouštěl Britney Spears. (To je zlé. A nejsou to osmdesátky. Ty si pouštím až teď.)
No, ale co. Nápad jít tancovat na osmdesátky byl asi nejlepší. Lepší než tancovat na cokoliv jiného. Kromě tradičních tanců, samozřejmě. Což by bylo vlastně super. Valčíček, sambičku, jivíček. To bych zvládal. jakž tak, ale zvládal. Asi jako každý jiný, kdo před čtyřmi lety vychodil taneční a od té doby pořádně netančil.
Ale to je jedno. Prostě se opiju a pak to nějak půjde. A když to nepůjde, přestěhujeme se do paláce Akropolis. Kde nebudou hrát osmdesátky, ale budou tam hrát aspoň něco a aspoň to půjde. Ne?
Stejně se bojím. Nejsem klubový typ. A nejsem večírkový typ. (Na druhou stranu alkoholový typ celkem jsem.)
Každopádně se na zítřek těším už dlouho. A prostě se to povede. A když se to nepovede, tak si dám o Sex on the beach víc (za 140 korun, vždyť proč ne). Nebo o dvě whiskey.
Všechno půjde. I ty otřesné kalhoty do zvonu. (Proboha. Když i já poznám, že vypadám fakt špatně, tak vypadám kurva hodně špatně.) Asi je na čase probrat si pořádně šatník. A vzít si něco oranžového. Třeba paruku.
No. Předvečer párty. Jak jinak. Prostě bobky. (Dnes jsem měl takové čínské bobky z čínské restaurace. Zdarma k jídlu. Příště po nich už budu chtít, ať si je ochutnají. Člověk si jednou kousně a je mu blbě ještě druhej den. Na takovej recept je krátký i Babica s Hruškou.)
Předvečer párty. Takže se netěším. A pak to bude fajn. S trochou štěstí mi zas někdo hodí éčko do pití (ne, asi mi tam ve skutečnosti nikdo nic nehodil) a já si to užiju víc. I přesto, že tam budou lidi. Bude tam Zlatovlasá Pistolnice, ta mě ochrání. Jednoduše to bude fajn, protože i osmdesátky jsou fajn. Prostě... vožerem se až nám slezou nehty.
No a o tom to asi je. Opít se s blízkou osobou. Takže nemá smysl to řešit.
No takže tak. (Ale mají tam tatarák. hehe.)

Kopyta

2. prosince 2014 v 22:18 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Melancholicky klidný svět. Hladina jezera zasypaná listím. Svět kolem zamrzá. Na mně se kry stále netvoří. (Ale z nebe padají židé. Co ještě přijde?)
Rusalkové pondělí v zamrzlém světě. Ve světě, kde i stromy jsou pokryté vrstvou ledu. Všechno je tam tak dokonalé. Pohádkové. A člověka sežere mráz. Pro tu krásu, proč ne? Větve se sehly blíž k zemi. Mráz klepe na srdce. A já mám chuť křičet, jaká je to krása. Rozeznít křišťál všude kolem.
Místo toho stojím v pokoji a řvu: Vožerem se, až nám slezou nehty!
A těším se na to.
Uprostřed ledu založím požár a budu se hystericky smát. Budu zpívat a budu tancovat. I když ten svět zničím. Rozdupu, co je křehké. A nohy si otřu o čistotu. Budu si hrát na šansoniéra a zpívat písně ženského repertoáru. Budu zpívat falešně a nahlas.
Jako by reálný svět skončil. Jako by všechno spolknul ten mráz. Venkovní mráz a má stálost si rozdělili. A panují. Přístřeší se stalo mým domovem. A žiju víc než jindy. Asi. Snad? Protože není co řešit. Protože zbývá jenom žít. Když se zavřou dveře k otázkám.
Chce se mi roztrhat všechno, vyběhnout ven a nechat se zarůst kožešinou. Narůst si kopyta a být divou zvěří. Rozrejt všechno, rozdupat a prostě si trochu zadivočit. Dělat věci, co se nedělají. Křičet na veřejnosti, tancovat a být bezprostřední. Dělat všechno tak naplno, že to bude přetékat.
A pak si zatancovat valčík. Rychle a dlouho tancovat, dokud se mi nebude motat hlava natolik, abych spadnul na zem. A celej ten zrzlej svět se roztočí a udělá jednu jedinou bílou čmouhu.
A pak třeba zmrznout. (A potichu si vyznat lásku.)