Pád bez konce. Jako by mě už nic nemohlo rozhodit. Jako bych byl už tak moc melancholický, že žádná rána osudu mi neublíží. Všechno mnou projde. Zvíří vody. Nic víc. (Vím, že to není pravda. Je to jen pocit.) Propadám se. Někam. Nějak. Nenápadně, že o tom skoro sám nevím.
Musím si připomínat realitu. Jako bych v realitě měl jen tu plochost. Tady je víc. V tom melancholickém post-rockovém světě. Ve světě uvnitř. Kde si můžu dělat co chci, kde na ničem nezáleží. (Protože neznám smysl).
Mohl bych se ohánět existenciálními výrazy. Relativizovat. Mohl bych cokoliv. Neudělám nic.
Jako bych žil znovu ten pocit. Jako tehdy. Možná se mi to vážně poprvé podařilo. (poprvé?). Že je svět zas tak nějak stejný. Všechno je jinak, já jsem jiný, jsem jinde. Ale nakonec se to vyruší, neznámé se vykrátí. Pro každé x platí, že...
Šílí mi hormony. Jako bych mládnul. Svět je jiný a najednou tak známý. Svět je šedý, svět je můj.
Mám chuť se ponořit do velké vany, schoulit se do klubíčka a ležet minutu pod vodou. Pak se nadechnout a zas ležet pod vodou. Nechat si narůst žábry a nemuset se nadechovat. Vnímat tu úzkost všude okolo. Beznaděj vody.
Příští týden mě čekají další praktika. Další třídenní muka. Tři dny intenzivního mezilidského kontaktu a intenzivní práce. Intenzivní možnost něco pokazit. Intenzivně pokazit. Nakonec to nikdy není tak zlé. Až na tu únavu, vyčerpání a ztracený čas.
Většina věcí obvykle nebývá tak zlá...
Realita mi klepe na dveře. A já jsem si zvykl na svůj post-rockový svět. Tak rychle. Vrátil jsem se domů. Jsem tu. S radostí se nechávám rvát agresivními kytarovými tóny na kusy. "Musel jsi být hrozně smutný, když jsi ty písničky hledal..."
Byl jsem? Netuším. Nebyl to ten špatný smutek. Není to ten špatný smutek.
Je to jedna z nejkrásnějších věcí.
Chtěl bych zas brečet pro dokonalost a pro pomíjivost. Cítit tu nevěčnost.
Cítím pád bez konce. Pád životem. Padám. Pádím. Bdím.
Nemám zavřené oči.
Nechci mít zavřené oči.
Jen padat.